 |
| Spisovatelka Lenka Procházková |
2. 5. 2020 PrvníZprávy
Už je to šest let, co jsme na internetu ohromeně hleděli na snímky lidí zavražděných 2. května 2014 v Oděse.
Z videí bylo zřejmé, že útočníci vraždili s vášní… Jedna sekvence zachycovala skupinu dívek, sedících uprostřed chaosu na dlažbě. Zprvu to působilo téměř jako piknik, pak jsem poznala, že plní lahve benzínem. Vypadaly pracovitě a vesele, to je málo, přidej! hecovaly se, zatímco lidé uvěznění v hořícím domě už skákali z oken. A pak jsem si s děsem přečetla komentář českého novináře, který od svého psacího stolu vytipoval v zuhelnatělých tělech obětí ruské agenty…
Svatojiřské stužky na rukou lidí zaživa upálených v Domě odborů se už šest let rozpadají v hrobech, ale není soudce, který by měl odvahu masakr vyšetřit. Vrahové chodí beztrestně po ulicích, jakoby měli plášť neviditelnosti. A Evropa k tomu mlčí. Když říkám Evropa, myslím tím ty dobře oblečené a skvěle placené takzvaně odpovědné politiky, kteří se nám denně zjevují v televizi jako olympští bohové. Jak to, že naši bohové nekonají? Proč masakr v Oděse překryli rouškou? Odpověď je prostá. Ze strachu. Důsledné vyšetření masakru by totiž odhalilo jeho návaznost na fašistický puč v Kyjevě, a ten byl a dosud je slaven jako vítězství demokracie.
Naši současní olympští bohové jsou zbabělci. Bojí se pohlédnout pravdě do očí, protože pak by museli proti poznanému zlu zakročit. Oni však toto zlo sami pomohli rozdmýchat, když podpořili a glorifikovali ozbrojený puč v Kyjevě. Stáli jako kmotřičky nad kolébkou bezpráví, a teď zavírají oči před hroznými následky své spoluviny. Pravda je pro ně nebezpečná jako hlava Medúzy. Bojí se, že při pohledu do její tváře by zkameněli. Ale oni už zkameněliny jsou! Trčí nehybně na svých vyvýšených místech jako ty kamenné hlavy na Velikonočním ostrově.
Římský básník Ovidius varoval před lhostejností ke zlu těmito slovy:
„Zlu se hned zpočátku postav, dlouhým váháním zesílí a pozdě pak přichází lék.“
Toto varování, napsané před dvěma tisíci lety, je pořád aktuální. I v ČR, kde kamenné hlavy sice zatím nedoporučují podezřelé hledače pravdy zabíjet, ale nevadí jim, že jsou vytvářeny seznamy „závadových“ takzvaně prorusky smýšlejících osob a stejně „závadových“ internetových serverů. Epocha jediné povolené pravdy se znovu vrátila a nutí každého z nás, aby se zařadil. Buď podle své zbabělosti nebo podle své odvahy a svého svědomí. Funguje to. Mnozí už se bojí přihlásit se k pravdě, aby je nepotrestala.
Když je slovo Rusko oficiálně užíváno jako synonymum ďábla, pak je o trouby andělské rvačka. V naší zemi už je to tradice, že kdejaký postrašený trouba se hrne do kapely. Je mu jedno, že je to kapela funebráků. Hlavně, že si na chvíli taky vrzne, při té společné cestě ke hřbitovu.
Nedávno jsem náhodně narazila na starší humorný výrok Woodyho Allena: „Vzal jsem si kurs rychločtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut. Je to něco o Rusku.“
Je zřejmé, že většina kamenných hlav a mediálních šamanů, kteří nám dnes kážou něco o Rusku, absolvovala nejen kurz rychločtení, ale i kurs rychlopsaní a rychlolhaní. Takové rychlokursy neprobíhají jen v naší zemi, sponzor potřebuje vyškolit odborníky na Rusko po celé Evropě. Absolventi rychlokursů se pak cynicky prohlašují za elitu, za světlonoše, když naši loď zvanou Evropa rejdují do tmy.
Cenzurují náš protestní křik, neposlouchají naše argumenty, ale vyžadují, abychom my poslouchali je. Takové jednostranné komunikaci se říká diktatura. Kamenné hlavy a další absolventi rychlokursů to však nazývají demokracií. V každém projevu se tímto slovem zaklínají. Zřejmě se jím budou obhajovat i před soudem, kde nakonec všichni skončí.
Parubij bude trestně stíhán v případě masakru v Oděse v roce 2014! (září 2019)
Občany Oděsy, kteří byli před šesti lety zaživa upáleni pro svůj názor odsuzující sílící fašismus v jejich zemi, nestačí každý rok jen oplakávat. Pouhým truchlením se ještě nikdy spravedlnosti nedosáhlo. Pravda na nás nesestoupí jako dar udělený shůry. Pravdu si musíme vymáhat. Je to nepohodlné, dokonce i nebezpečné. Ano, pravda je dnes znovu nebezpečná. Žijme tedy nebezpečně, aby naše děti a vnuci mohli žít v bezpečí. A vychovávejme je tak, aby i oni pochopili, že fenomén Nesmrtelného pluku není jen vzpomínkou na někdejší statečné, ale že je dědičným závazkem k obraně lidství.
„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je i mne méně, neboť jsem část lidstva.
A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana.
Zvoní tobě.“
(John Donne)
