Jiří Pondělíček
7. 5. 2020
Jistěže, nejtradičnější a nejtransparentnější způsob je vzpomínkový a pietní akt u památníku, který se takové události ať už v celostátní nebo místní míře týká. Zatím je to dobré. Zatím to ještě jde, zatím nám ještě nějaké ty pomníky na boje v Květnu 1945 zůstaly. Pokud ale sledujeme veřejné dění, pokusy o přepsání dějin a to dokonce na celoevropské úrovni no a také různé pomníkové války našich dnů, musíme se cítit přinejmenším znepokojeni.
Řada lidí má sklon nějaké ty pohyby pomníků podceňovat s tím, že vlastně o nic nejde. Stará veteš, kus kamene, kus bronzu, nějaká jména. Koněv? Pryč s ním, vždyť to byl stejně rusák a bolševik k tomu! Vlasovci? Proč ne? Vždyť na tom nesejde a Prahu zachránili! A buďme přece velkorysí k našim bývalým spoluobčanům německé národnosti, vždyť ti esesáci jsou také oběti války! Fučík v panteonu Národníkho muzea? No to snad ne?! Ven a šup do panteonu s Francem Josefem! A vůbec, jak to, že Praha nemá pomník Marie Terezie? Ostuda! A honem honem ať mají obce v pohraničí památníky obětem poválečného násilí! Nevinní civilisté! To podezřelé tetování v podpaží bylo jistě jen náhodné. A ty zbraně jim určitě podstrčili zlí Češi! No a aby toho nebylo málo, rostou nám po městech pomníky Habsburků a na Staroměstském náměstí jako projev nebetyčného lokajství mariánský sloup, oslavující vítězství habsburského trůnu a katolického oltáře nad protestanskými reformátory včetně českých kališnických, českobratrských a evangelických rebelů. Neteční to nechávají být, lokajíčkové halasně tleskají.
A tak jsme na jedné straně chlácholeni jak vlastně o nic nejde a jak sebevědomě tím vystupujeme. Na druhé straně jsou pomníky připomínající nevhodné odbojáře a spojence odstraňovány a nahrazovány památníky jinými, právě opačného významu. Atak se nám po vsích objevují pamětní desky esesáků, volkssturmannů a fanatických nacistů. Památníky padlých vojáků wehrmachtu a SS s jasně velkoněmeckou symbolikou ( Příchovice), problematických jednotek které po spolupráci s nacisty a účasti na perzekucích obyvatelstva na poslední chvíli přešly k některým protinacistickým formacím v zájmu vlastních cílů. ( Řeporyje). Pokoutně se tomu všemu říká změna paradigmatu, skutečný stav věcí je národní kastrace. To je to, oč tu běží, jak pravil klasik.
Ti prozíravější lidé s větším rozhledem a hlubšími znalostmi už vědí o co jde. Nejedná se ani o Rusko a jeho přpadné reakce, nejde ani o bolševiky, komunisty ani jiné politické strany a vůbec už nejde o proklamované vyrovnání s minulostí a pravdivé poznání historie. Jde o nás, Čechy. O nás, občany České republiky. O to, jak se budeme k vlastním dějinám a kultuře stavět a jakou si budeme budeme budovat vlastní sebeúctu. Co všechno si necháme líbit od nadnárodních elit a domácích fouňů elitářského smýšlení a lokajského ducha. O to tady běží.
Takže, připomeňme si a důstojně oslavme vítězný 8. květen Ať už venku u některého památníku, který nám ještě zbývá, nebo v srdci, v soukropmí, v kruhu rodiny a přátel. Vzdejme čest těm, teří se o toto vítězství a osvobození zasloužili, ať už hovořili jakýmkoli jazykem ať nosili jakoukoli uniformu. Ať to byl prostý vojín, poddůstojník, důstojník nebo generál. Ať to byl třeba civilista z hnutí odporu. Těch všech si važme. Nebuďme jako ti fanatici, kteří na svých vlivných místech přepisují dějiny a hanobí památku těch, kteří za nás bojovali a mnohdy trpěli a umírali. Budeme si tím více vážit sami sebe a to za to stojí!
Jiří Pondělíček, Národní socialisté