Zdeněk Troška

25. 5. 2020  ParlamentníListy
POTRAVINOVÁ SOBĚSTAČNOST A SUVERÉNNÍ STÁT
„Proč máme draze dovážet brambory, mrkev, zelí či obilí ze zahraničí, když si můžeme vypěstovat svoje? Proč brambory ze Španělska? Proč mrkev z Itálie? A za jaké ceny? Před třemi týdny jsem se nestačil divit ve volyňském COOPu ceně za žlutou papriku… 172,90 korun! A dneska květák za stovku a bakelitová rajčata za dvě stě? Myslíte, že to běžný občan na vesnici či v maloměstě koupí?“ ptá se v našem seriálu o potravinové soběstačnosti režisér Zdeněk Troška.

Vy jste znám jako velký obdivovatel českého venkova. Vaše filmy jsou vždy čistou přehlídkou skutečných lidí bez příkras a přetvářky. Vždy zde vládlo rčení o zdravém selském rozumu, zaslouží si váš obdiv český venkov i dnes?

Obdiv asi ne, spíš smutné politování nad tím, kam jsme to až nechali dojít. Ale neviním z toho našeho venkovana, ale ty, kteří na vedoucích místech nahoře rozhodovali proti němu, i když museli vědět, že to, co dělají, je v přímém rozporu se zdravým selským rozumem. Nikdo se nikoho z venkovanů, tedy od obyčejných lidí, léta pracujících v zemědělství, až po odborníky neptal a ti, kteří se proti zhůvěřilým nařízením EU zvedli, nebyli vyslyšeni a byli rychle umlčeni.

Museli jsme přijmout neslýchaná nařízení a rozkazy, které nám jen tak umožňovaly vstup do bájné EU. Lidově řečeno – prostě zlikvidujete to a toto, jinak se do EU nedostanete. My vám to nahradíme z vlastních zdrojů. Nikdo se proti nim nepostavil, protože tak bylo v Bruselu rozhodnuto, a hotovo. A tak počala neslýchaná devastace našeho zemědělství, nad kterou mnozí lidé z venkova jen kroutili nevěřícně hlavou. Ale nemohli dělat vůbec nic, protože neměli tam nahoře žádné zastání. Prostě nás tehdejší vláda hodila za úplatu přes palubu.

Podívejme se trochu zpátky – po roce 1948 došlo k parcelaci panské či církevní půdy. Představenstvo obce, tedy bohatí sedláci, kteří měli rozhodující slovo, si zabrali nejlepší půdu, tu horší pak nechali chalupníkům a ostatním. A jak si jí vážili, byl to jejich majetek, zdroj obživy, jejich všecko. Pole, louky, každá mez, všechno se hlídalo, zem byla obdělávaná podle bonity, tedy kvality půdy. I z té nejhorší se sklízel aspoň oves, brambory, jetel a další nenáročné plodiny. Byl využit každý kousek země, nic nepřišlo nazmar.

Po kolektivizaci vesnice se přihlíželo na způsob pěstování rostlin podle zavedeného zvyku; nikoho nenapadlo zasít pšenici na kamenitý úhor. Přece jen byli v JZD lidi, kteří tak dál pracovali na svých polích, která z dřívějška dobře znali a věděli, co který kus země vyžaduje a co může dát, která plodina potřebuje dostatečnou vláhu, která se spokojí s půdou chudou na živiny a na sucho. Zkrátka, pracovali stále „na svém“ a stále se svému poli, své louce věnovali.

Zrovna včera jsem stál nad vsí pod lesem a známým, kteří se u mě zastavili, jsem ukazoval širý kraj pod námi. Všechno, co je teď jedna zelená louka, byla dřív obdělaná pole. Všimněte si záběrů pod úvodními a závěrečnými titulky filmu Slunce, seno a pár facek (1988) – celý kraj kolem Hoštic je žlutý obilím.

Dneska se všechna pole proměnila v pastviny. Lidé s povzdechem říkají, tady byla tak úrodná půda a teď se tu pasou krávy. Taková škoda! Aspoň že se pasou krávy, že se louky sečou a suší seno, že to nezaroste lebedou a bodláčím. Ještě horší jsou případy, kdy se na kvalitní půdě bezohledně budují hangáry a velkosklady nejrůznějších průmyslových a jiných obchodních řetězců, továren a vím já čeho všeho.

Venkov má blízko k zemědělcům a těm je věnován náš seriál o potravinové soběstačnosti a suverenitě státu. Jaký vy máte vztah k zemědělství?
Pocházím a celý život žiju na malé jihočeské vsi, v Hošticích u Volyně, které znáte z trilogie Slunce, seno. Vesnice před rokem 1989 měla 77 domů a skoro všichni obyvatelé pracovali v místním JZD. Třeba všechny tři generace. Hoštice v té době měly jeden velký, moderní kravín a dvoje menší ustájení krav, bejčárnu, tři teletníky, dvě slepičárny, velký prasečák, ovčín a stáj pro osm koní. Tedy obživa pro všechny obyvatele.

Všechno se postupně na příkaz EU zničilo, protože se rozhodlo, že se k nám bude dovážet všechno odjinud. Ale už se neříkalo, jaké kvality to zboží bude; koneckonců se dodnes nevyřešil spor kolem dvojí kvality potravin.

Obě babičky a děda pracovali v družstvu, my coby školáci jsme chodili na brigády, pomáhali jsme při senách, otavách, při vybírání brambor, sběru mandelinky bramborové atd. Nikomu to nebylo zatěžko, brali jsme to jako samozřejmou povinnost. Poslouchali jsme dospělé, jak se baví o tom, co se na jaké pole zaselo; nás děti hlavně zajímalo, kde bude hrách, mák, mrkev, okrouhlice, zelí, naše největší pochoutky. Prostě jsme v zemědělství žili, měli jsme na starost kuřata, housata, kůzlata, která jsme pásli za humny a znali jsme tak celý rok prací v hospodaření na vsi.