 |
| Poslanec Jiří Kobza (SPD) |
Jiří Kobza
8. 5. 2020 ProtiProud
Jiří Kobza je šokován současnými snahami o přepisování nedávných dějin, kdy měl český národ namále, a připomíná některé významné momenty květnového osvobození Prahy
Včera, 7. května, jsem se na vokovickém hřbitově spolu s kolegy z Českého svazu bojovíků za svobodu včetně jeho místopředsedy, veterána bojů Pražského povstání plukovníka Emila Šneberga, zúčastnil pietního aktu na počest sovětských osvoboditelů Československa a Prahy, kteří jsou zde spolu s jejich českými spolubojovníky pochováni. Padli v těžkých bojích s německými okupanty v Divoké Šárce a v dalších částech Prahy 6, jejíž vedení dnes pomníky našich osvoboditelů hanebně bourá.
A v časech, kdy jiní pražští komunální politici staví pomníky a poklonkují nacistickým kolaborantům, takzvaným vlasovcům. V časech, které jsou kouzlem nechtěného charakteristické nedávným výrokem poslance Pavla Žáčka (ODS): „Historie se vyvíjí“…
V časech, kdy je pomalu jako rozhodující bod obratu druhé světové války prezentována “bitva o Řeporyje”.
Nová doba
Letošní oslavy osvobození naší republiky – osvobození, které zároveň znamenalo odvrácení reálného rizika plánované úplné genocidy českého národa ze strany Německa, jsou snad těmi nejdůležitějšími od roku 1989. A to zejména z toho důvodu, že se nacházíme uprostřed tvrdého politického boje o zfalšování moderních československých respektive českých dějin, zejména skrze reinterpretaci příčin, průběhu a výsledků druhé světové války. Tento boj ovšem není veden výhradně a pouze o výklad minulosti, ale jde především o boj o naší přítomnost a budoucnost.
Boj o to, zda zůstaneme tradičně antinacistickým, antitotalitárním národem a státem, anebo nenávratně projdeme procesem probíhající fašizace a nacifikace České republiky, procesem, který je paralelně veden domácími i zahraničními silami.
Jeho vnější nenávistné projevy vidíme všude kolem sebe, jejich posledním hitem je jakési pronacistické obrazoborectví, které si libuje v tom, že za podpory části politické scény likviduje pomníky hrdinů, kteří zachránili existenci tohoto národa – a nahrazuje je pomníky nacistických a esesáckých vrahů českých a slovenských občanů. Za blahosklonného pokyvování či mlčení většiny představitelů státní exekutivy.
Alibističtí vládní představitelé často papouškují, že to, jaká kde bude či nebude stát socha, je čistě věcí místní samosprávy, a že to toho centrální moc nemá co mluvit. V této logice, jelikož každý jeden centimetr čtvereční české půdy je součástí území nějaké obce, kterých máme něco přes 6.000, tu za pár měsíců můžou stát na hlavních náměstí tisíců českých obcí a měst, od Dolní Lhoty po Václavské náměstí, sochy Adolfa Hitlera – a vedoucí představitelé státu si jen opět mohou umýt ruce a říci, že je to v pořádku – je to přece věc samosprávy. Jejíž vedení, při mizivé volební účasti, zvolilo třeba 10% obyvatel dané obce.
V souvislosti s přepisováním dějin také často slýcháme, že jsme vlastně národ Čecháčků, který nikdy pořádně nebojoval, ale v podstatě pouze kolaboroval. Nic není vzdálenějšího historické pravdě – Československo si svou existenci muselo tvrdě vybojovat a obhájit i vojensky, ihned po 28. říjnu 1918 v tvrdých vojenských střetech s Němci, Poláky a Maďary. Výkony našeho protiněmeckého domácího a zahraničního odboje jsou naprosto unikání a obdivuhodné – včetně popravy kata Heydricha. A můžeme jen připomenout slova někdejšího šéfa úřadovny pražského gestapa Hanse-Ulrich Geschkeho, že Češi jsou zdaleka nejhůře spolupracující okupovaný národ.
Trn v oku
Naprosto stejně se dnes nestydatě lže o tom, že sovětská armáda Prahu neosvobodila, že zde vůbec nebojovala. Že se v podstatě jednalo o jakousi specifickou vojenskou přehlídku.
Pražské povstání proti německým okupantům bylo a je trnem v oku všem, kteří tolik chtějí přepisovat historii a zejména výsledek druhé světové války. Pražské povstání – a hlavně reálně se blížící příjezd Rudé armády – zabránilo obrovským masakrům a zničení přinejmenším podstatné části Prahy, včetně mostů přes Vltavu, německým wehrmachtem a především německými jednotkami SS. Vědomí, že Rudá armáda se již probíjí přes Krušné hory a během dvou dnů bude v Praze, mělo zásadní vliv na rozhodování německých velitelů a pohlavárů tzv. vlasovců, kteří do té doby poslušně a věrně bojovali bok po boku hitlerovců a nechávali za sebou stovky mrtvých Američanů, Britů a Francouzů po bojích, které vedli proti spojenecké invazi v Normandii.
To jen na dokreslení další goebbelsovské lži o tom, že vlasovci byli bytostní ruští demokraté, kterým šlo pouze o osvobození své vlasti od komunismu. Ne, bylo to nacističtí slouhové a satrapové. Nemluvě o stovkách vlasovci zavražděných a umučených civilistů v českých zemích, na Slovensku, v Polsku, na Ukrajině či v Bělorusku.
Na co dnešní obdivovatelé zběhů, zrádců a vrahů z řad vlasovců také “zapomínají”, jsou rozkazy, které ohledně Prahy a pražských povstalců vydával německý armádní šéf polní maršál Schörner. „Krvavý Schörner“, který od února 1945 velel skupině armád Střed na území Protektorátu Čechy a Morava, s blížícím se koncem války vydával jedno krvavé nařízení za druhým. Mimo jiné doporučil jednotkám v Praze, které už byly obklíčeny, aby bez váhání zneužily bezbranné obyvatele města, a použily je jako ochranné živé štíty.
Svoji politiku na území Protektorátu zdůvodňoval například tím, že skutečným cílem Rudé armády není prioritně Berlín, ale metropole Čech a Moravy Praha. Pod heslem: „Kdo je vládcem české kotliny, je skutečným vládcem Evropy.“
Poslední útok na Prahu
Schörner osobně neoperoval jen v Praze, například 5. května se objevil ve středočeském Mochově, kde dal jeho obyvatelům krátké ultimátum – do 10 minut odevzdat všechny zbraně, jinak Mochov vyhladí. Zbraně byly včas odevzdány.
3. 5. 1945 vydal zase rozkaz tohoto znění:
“Za současné situace je správný každý prostředek k zamezení vzplanutí povstaleckého hnutí. Jenom nyní neukázat žádnou slabost. Proti každému ohnisku nepokojů bezohledně zakročit. Účastníky decimovat. Stejně tak zakročit proti všem měkkým a váhavým ve vlastních řadách, kteří v této hodině selžou.“
Uvědomme si, že německá armáda na území Protektorátu i tehdy ještě čítala kolem milionu vojáků ve zbrani.
Již začátkem dubna 1945 se navíc nacisté pustili do opevňování Prahy. Na vyvýšených místech, na Petříně, v Kinského sadech a na Letenské pláni vznikly pozice pro umístění těžkého dělostřelectva. Přes Letnou, Haunspalku a Bubeneč byly naplánovány ústupové trasy. Žádný most před Vltavu neměl padnout do rukou protivníků. Tato a další opatření měla zajistit, že se němečtí vojáci nedostanou do ruského zajetí – i to, že za nimi zůstane místo Prahy jenom vydrancovaná spálená země.
V neděli 6. 5. také vznikl požadavek velitele pražských jednotek SS, hraběte Carla von Pückler-Burghauss na bombardování Prahy: „Mnoho zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet.“ A 7. 5. začal generální útok jednotek SS proti Praze, provázený neslýchanými brutálními zločiny na českém civilním obyvatelstvu.
Ze cvičiště SS na Benešovsku vyrazili na Prahu ve dvou proudech bojový svazek SS „Wallenstein“, bojová skupina SS „Millowitz“ pak z milovického vojenského prostoru, bojová skupina generála Reimanna z Českého Brodu a bojová skupina 4. pluku SS „Der Führer“ od Litoměřic. Na cestě k Praze jednotky SS brutálně zasahovaly proti všem pokusům brzdit jejich postup.
Zasluhují úctu
Nyní si tedy zkusme představit, co by se asi v Praze a s jejími obyvateli dělo, nebýt zde reálná vize přijíždějící Rudé armády, která znamenala odříznutí německé cesty do amerického zajetí a vysokou pravděpodobnost, že pachatelé válečných zločinů budou pochytáni a souzeni nikoli na „demokratickém“ Západě, ale v Československu nebo přímo v Sovětském svazu. Je tedy nesporným historickým faktem, že nástup Rudé armády a její zásah v Praze naše hlavní město a jeho obyvatele zachránil.
Někteří vlasovci sice na poslední chvíli – a na krátký čas cca 24 hodin – otočili zbraně proti svým dosavadním spojencům a pánům, ale důvody této jejich další zrady byly čistě egoistické.
Je historickým faktem, že v době, kdy Němci vraždili namátkou bezhlavě (Krč, Pankrác, Pražačka) pražské civilisty, ženy i děti, byl blížící se – a pak skutečný – příjezd Rudé armády pro Prahu nepopiratelnou spásou a záchranou tisíců životů. Rudoarmějci, kteří v Praze padli v boji proti vojákům wehrmachtu a fanatikům SS, si právem zaslouží naši vděčnost a úctu. Je paradoxem, že řada z těch, kteří nyní tak nadšeně kopou do pomníků a do památky padlých hrdinů, by se bez jejich statečnosti a obětavosti nikdy nenarodili..
A zaplať Bůh, že tu jsou s námi ještě někteří žijící pamětníci a účastníci tehdejších dějů, jako právě třeba plukovník Emil Šneberg, aby předali své svědectví – a nenechali (pro)nacistickou lež a nenávist, která se sama nazývá pravdou a láskou, zvítězit.
Zatím…
