Yekta Uzunoglu
13. 4. 2020
Nevím, zda měl někdo jiný tak osudový vliv na evropskou civilizaci, jako tomu bylo v případě maršála von Moltke.
Sovětští vědci v oboru světové diplomacie přesně popsali již v padesátých letech minulého století, jak se tento maršál dostal k moci, a jak ovlivnil, či dokonce určil zahraniční politiku Německa, která se následně stala evropskou politikou.
Ano, byl to Helmuth von Moltke, kdo spoluvytvořil moderní německý národ – stát a to i když mnozí mylně větší zásluhu připisují Bismarckovi.
Zásluhy Moltkeho při formování německého národního státu nejsou jen obecné. A nejsou prezentovány tak, jak by zasloužily. Ale tentýž Moltke, když určoval zahraniční a válečnou politiku Německa, dopustil se zásadní-osudové chyby v příklonu k Turkům. Ta vyústila během dějin v neodpustitelné zločiny spáchané nejen na úkor Ruska, Balkánských národů, následně Arménů, Židů a Kurdů, ale též vůči evropské civilizaci jako takové.
Moltke jako major sám přišel původně z Dánska a měl v oblibu v dalekých zemích. Zamiloval se do Osmanské říše, naučil se dokonale turecky, procestoval Osmanskou říší tisíce a tisíce kilometrů, nakreslil mapu Osmanské říše, osmanských měst včetně Egypta a ještě k tomu psal ceestopisné poznámky. Psal a vydával knihy o té “nádherné zemi”. Tím si dobyl srdce nejen německých vojáků, ale i nejvýznamnějších intelektuálů, kteří o těchto vzdálených zemích jen snili, ano snili… Do jaké míry měly knihy Helmutha von Moltkeho vliv na vznik osobností jako byl Karel May, autor knih, které nestačily tiskárny ve Střední Evropě ani tisknout, to si můžeme jen domýšlet, ale rozhodně nebyl Karel May jediným spisovatelem nadšeným pro vzdálené země a byl ovlivněn Moltkem. Moltke tím získal “srdce” německých vojáků, diplomatů, politologů, státníků, ale především určil německou zahraniční politiku vůči Turecku, která přetrvává dodnes. A právě tato německá politika vůči dnešnímu Turecku se stala během novodobých dějin politikou EU vůči Turecku…
Německý císař měl tehdy na výběr mezi politickou koncepcí von Moltkeho, který upřednostňoval spojenectví s Osmanskou říší – tedy mezi islámem a koncepcí Hanse Lothara von Schweinitz, který upřednostňoval spojenectví s křesťanským Ruskem a Rakousko Uherskem, to jest spojenectví tří říší. Proto se mu také zázračně podařilo uskutečnit setkání tří císařů, to jest Franze Josepha I., německého císaře Wilhelma I. a ruského cara Zarena Alexandera II. a to přímo v Berlíně. To nebyl jen tak nějaký snadný úkol, přesvědčit tehdy k takové cestě dva císaře, protože Německo ještě tehdy ani nebylo plnohodnotně uznáno velmocí. V tomto spojenectví ve vojenských, hospodářských a kulturních vztazích s těmito národy viděl von Schweinitz budoucnost německého národa.
Ale Moltke byl mocnější a vlivnější ve všech strukturách státu. Učinil vše, aby byl maršál Hans Lothar von Schweinitz odstraněn z centra moci to jest z Berlína a byl odeslán nejdříve do Vidně a následně do Sant Petersburgu jako velvyslanec – jako kdyby mu chtěl Moltke říci: “když je máš tak rád, tak si jich tam užij!”
Měl jsem to štěstí poznat s potomky von Schweinitze, mimo jiné pana Hanke von Schweinitze, který byl od roku 1982 mým advokátem. Byl to on, kdo po právní stránce vyřídil vše tak, aby mi německá vláda udělila občanství v době, kdy jsem se nacházel ve vazební věznici Ruzyně. Měl jsem svědectví z první ruky. I proto jsem pátral po tomto rodu a našel jsem hrob Christans von Schweinitz, který zemřel někdy v roce 1620 v městečku jen cca 10 km od českých hranic v Herrenhutu. A tím jsem více pochopil koncepci von Schweinitz o spojenectví moderního Německa se slovanskými národy. Poznal jsem i některé členy rodu von Moltke, potomky neměl. Všichni pocházeli z Dánska a neměli sebemenší vztah ke Slovanům a ignorovali historickou realitu, že Německo má nejdelší hranice a nejdelší dějiny právě se slovanskými národy a s nimi nadále jako se sousedy žit musí.
Tyto dva rody svou zásadní odlišnost zachovávají dodnes, jako voda a oheň. Dodnes se rod von Schweiniştz solidarizuje se všemi menšinami pronásledovanými Tureckem a zachovávají svou prizeň Slovanům a dalším národům…
Ten, kdo zastavil Rusko 13 km před dnešním Istanbulem, aby nedobylo Osmanskou říši, byla oficiálně Anglie, ale de facto to byl diplomatický manévr von Moltkeho, tak jako dodávání tehdy nejmodernějších pušek. Tzv. opakovací pušky anglické výroby byly použity Osmany proti ruské armádě na Kavkazu a málem změnily osud války nebýt podpory kavkazských národů Rusku! Ano, tehdy mohlo nasazení jedné moderní zbraně změnit osud války! A aby zachránil Osmanskou řisi před smetí, jeste organizoval tzv. Berlínskou konferenci, která trvala měsíc (od 13. června do 13. července 1878), kde dosáhl záchrany Osmanské říše a prodloužil její existenci o dalších 30 let!
Moltkeho koncepce přinesla následně Německu řadu osudových a tragických dopadů – jako I. světovou válku, kde působil jako náčelník generálního štábu Německé říše jeho blízký příbuzný a odchovanec Helmuth von Moltke, který věřil, že porazí Rusko společně s islámským světem. Měl fixní ideu, a to porazit Rusko. V zajetí svých obsesí shromáždil na ruské frontě obrovské síly, které ani nemohl koordinovat a tak ho císař v zoufalství odvolal, ale přitom nezastavil či nezměnil koncepci rodiny von Moltke – s Turky proti Rusku.
Helmuth von Moltke
Afinitu vůči Turecku a islámským zemím si následně přivlastnil i Hitler a po něm moderní Německo, které tuto lásku přeneslo a nadiktovalo EU, která ji musela přijmout tak jak von Moltke snil . A tak politici a byrokraté v Bruselu jen odvádí svou denní rutinou práci, aniž by někdo přemýšlel o tom, jak vlastně tato koncepce vznikla, a zda vůbec obsahuje něco přínosného pro evropskou civilizaci. A tak to pokračuje již celé generace!
V době, kdy jsem byl ředitelem Kurdského Instıtutu v Bonnu, dojížděl pravidelně do Bonnu na Ministerstva zahraničí pan Dr. Udo Steinbach, aby doškoloval diplomaty moderního Německa o politice s islámským světem po stopách von Moltke. Navštěvoval i mně. Byl ředitelem významného hamburského Orientálního institutu. Ptal jsem se ho přímo, zda nemá pochybnosti o politice von Moltkeho, a zda neví, že pár set metrů od nás je potomek rodu von Schweinitz. Jen pokrčil ramena…
Hans Lothar von Schweinitz
V poválečných dějinách Německé spolkové republiky byl jednou jeden politik, který patřil do pravého křídla německých sociálních demokratů a byl to skutečný a výjimečný myslitel. Ještě v době studené války neměl strach kritizovat tuto koncepci, a do smrti se snažil, aby Evropa konečně otevřela oči a pochopila, že Rusové jsou skutečnými Evropany stejně jako Francouzi či Španělé! Ale marně… Byl to Helmut Schmidt. Když si myslel, že jako kancléř má stabilní- neohroženou vládu, byl přes noc sesazen civilně politickým převratem, a nepomohlo mu ani to, že byl v Německu nejpopulárnějším politikem vůbec! Stojí za zamyšlení, že z celé Německe spolkové republiky jen dva politikové zpochybňovali koncepci von Moltkeho vůči Rusku a Turecku: sociální demokrat Helmut Schmidt a pravicový politik, nazývaný otcem Bavorska – Franz Josef Strauss!
A tak Německo v zajetí této koncepce mimo jine přijalo po II. světové válce v šedesátých letech “gastarbeitery” z Turecka, i když miliony Evropanů z Iberského poloostrova nebo Řecka nebo z bývalé Jugoslávie mohly být zaměstnány místo Turků, kteří dnes tvoří pátou kolonu turko – islámského snu o dobývání Evropy. Erdogan tak může plivnout všem evropským politikům do ksichtu, jelikož ví, že tuto již víc než 150 let starou koncepci v Evropě není nikdo schopen nejen změnit ale ani poupravit. My si tady hrajeme na demokracii a na vůli občanů-voličů… Jak dlouho ještě budeme moci tuto hru hrát, možná nám konečně řekne koronavirus.
