Karel Sýs
6. 4. 2020
Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají jména.
Maršál prý neměl roušku a tu přece musíme nosit všichni – už jen za tenhle výrok se bude smažit v pekle. Vysmívat se virové smrti se vymstí. Je mi však líto rudoarmějců, kteří padli, aby přežily i zrůdy.
Z klop a batohů chvilkařů mizí přesýpací hodiny. Že by jim došel písek, který sypali do už tak vrzajícího soukolí? Že by dotahali pilku? Nikoli, přikrčeni v rouškách čekají, až se budou moci vyhrnout do odmořených ulic, aby je znovu zamořili.
Intelektuálové – studené ryby – po kolikáté už zklamali!?
Herec musí z profese klamat tělem – nasadí si jen jinou masku. Odpoledne vraždí, večer je odsouzen. Komedianti, co ještě včera posílali dědky a báby do krematorií, se dnes na ně tlemí z dobře placených plakátů, jukají na penzisty vyvalenými ksichty z televizních šotů.
Nejsou to však jen šmíráci. Jsou mezi nimi i skuteční umělci, kteří se vzpírají vidět, že národní neštěstí přišlo daleko dřív, než na nás bůh ukázal trestajícím prstem.
Co nejméně státu, vykřikovali na svatého Václava, aby se dnes od téhož státu dožadovali podpory. V září 1938 jejich předkové vyzývali stát, aby jim dal zbraně. „Dali jsme si na ně!“ Dnes žebrají: „Odpusť nám naše viny, dej nám roušky, třeba i z proklaté Číny.“
Básník, aby byl básníkem, je vidoucí. Vidí nejen dozadu, to umí každý pisálek, ale dopředu. Jak možná věřit, že kapitalismus, řád znovu vyhrabaný ze smetiště, vyřeší nějakou lidskou otázku? Ovšem, své kolaboranty si režim zaplatí. Bakšiš zlomí nejeden chatrný charakter. Ale přibývá těch, co hořekují, že všechno přece mělo být jinak, že takhle si to nepředstavovali, že nadarmo nekrváceli na listopadových barikádách, že pravda a láska měly zvítězit a pak že nastane konec dějin – ráj.
Pravda se však nechala koupit a láska se nechala prodat.
Svět ke své obrodě nepotřebuje šašky přisáté k pohádkově ziskovým neziskovkám. Potřebuje nové Guttusy, nové Sartry, nové Werichy, nové Novomeské, nové Nezvaly…
Kolikrát ještě zazní zvonec? Možná už zvonil dvakrát a my ho neslyšeli.
A zatím
Gajdar přestoupil do Bílé gardy
Aurora skasala plachty
na stožáry světa vyletěly vlajky s lebkou a hnáty
Hvězdy opadaly zběhly nebo přeběhly
na stromech se rodí křížaly
na trávě leží padavky
spravedliví propadli sítem
na nebi vyšel Velký Cedník
Blbů – jako vždy – naseto
