Jiří Jírovec
13. 4. 2020
To je heslo, které se šikne, čím blíž je 75. výročí války proti bolševismu. On to možná Hitler nemyslel úplně zle, jen se v Mnichovu pořádně nedohodl s Francií a Anglií a přepískl to s ředěním příliš silného roztoku židovského elementu v Říši.
Touha dobýt Rusko je letitá a naděje, že po fázi zvané odstrašování budeme mašírovat nach Osten zjevně neumírá. V dobách nejhlubšího komunismu se o některých Němcích mluvilo pěkně. Hlavně o těch neodsunutých a soudruzích z NDR.
Upozornění pro spotřebitele: vnímejte opatrně, text je vysoce ironický
Tradovalo se, že Zdeňek Nejedlý, v době kdy mu již skleróza přehazovala myšlenky, hovořil v pravidelném nedělním rozhlasovém pořadu Na okraj dne asi takto: “Není Němec jako Němec…například Božena Němcová…a jiní…jíní…vánoce…stromeček kapr…hudební skladatel…Smetana…Dvořák…toho nemám rád…nežil v Litomyšli…”
Ošklivě se mluvilo o Heydrichovi, atentát byl upozaděn tím, že parašutisty vyslal Londýn.
Ledy se poněkud hnuly v roce 1973. Mnichovská dohoda označena za víceméně nulitní.
Teprve po sametové revoluci jsme si svobodně přiznali, že jsme byli jako “smějící se bestie” také pěkní hajzlové a nechali odsunované Němce trpět a umírat jako odplatu za Protektorát. Vztahy se oteplily a naši politici začali mluvit o “milých krajanech”. Berlín nám naše provinění odpustil výměnou za souhlas, že nebudeme požadovat válečné reparace.
To vše otevřelo stavidla nenávisti vůči Rusku. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsme Stalina zbavili čestných občanství a dostali nápad připevnít k pomníkům uchvatitelů vysvětlení, že zobrazený byl pěkná svině a jen naše holubiččí povaha brání tomu, abychom pomník rovnou strhli.
Skupina odvážných přistoupila ke smělé akci a nechala odstranit sochu Koněva v Praze 6. Poněkud zbaběle to udělali pod rouškou zákazu shlukování se. Tím připravili signatáře petice, žádající likvidaci sochy, o potěšení přinést si kladiva a perlíky a souboj s Koněvem definitivně ukončit jeho rozprášením.
To i komunisté byli v roce 1962 statečnější, když odstřelili sochu maršála Stalina.
Koněv zmizel na poslední chvíli před 75. výročím konce světové války. No, alespoň něco. Teď máme dalších 5 let na přejmenování Koněvovy ulice v Praze 3.
80. výročí bude nepochybně ve znamení oslav statečnosti německých vojáků, kteří byli na pokraji vítězství nad komunismem. O jejich statečnosti, zbraních i vůdcích (kromě Vůdce) se dozvídáme z medií čím dál častěji.
Před několika dny byl v Seznamu.cz odkaz na krásný a dlouhý článek o generálu Heinzi Guderiánovi. Musel mnohé obětovat, když předstíral, že je věrný Hitlerovým idejím, aby mohl se svými vojáky provozovat vojenské umění, jemuž se kdysi vyučil.
Šťastná je země, která takové generály má. My máme nejméně dva, kteří přísahali věrnost Československu, straně, vládě a lidu tak přesvědčivě, že je nikdo neprokoukl. Mnohé přetrpěli, než mohli navléci správný plášť a ve větru změn přísahat věrnost těm, kteří by rádi táhli na Rusko.
