8. 4. 2020
Redakce Nové republiky se loučí s mimořádnou osobností české novinařiny – Terezou Spencerovou.
Svými postřehy, hodnocením a vzpomínkami přispělo několik jejích kolegů, kamarádů, lidí, které inspirovala i bavila, přinášela vtipně komentované zprávy a postřehy k dění ve světě jako “doplněk médií hlavního proudu”. Kdo jste jí pravidelně četli a probouzeli se s Ranní kávičkou ve svém písíčku či mobilu, věnujte jí s námi vzpomínku.
Odešla nám novinářská hvězda Tereza Spencerová.
V pondělí 6.4.2020 nás navždy opustila vynikající novinářka, analytička, kamarádka a milovnice Středního východu, Tereza Spencerová
Odešla nám letitá kamarádka, vynikající novinářka, politická analytička, cestovatelka, milovnice Středního východu, dobrého vína a party přátel pravidelných čtvrtečních setkání ve vinohradské vinárně U Zlatého hroznu. V pondělí 6. dubna ve svých 55 letech zemřela Tereza Spencerová, zřejmě na srdeční slabost. Jedna z našich nejlepších novinářek, která se svému novinářského poslání zcela oddala. Svého času působila v Egyptě, ale častokrát zalétávala i do syrského Damašku, kde se mimo jiné setkala i s Bašarem Asadem, se kterým pořídila před pěti lety zcela unikátní rozhovor. Orientem byla doslova umanutá a nejraději by tam žila, kdyby neměla závazky tady u nás doma. Milovala tamní restauračky, lidi, hudbu, náladu, historii i kouření šíši a klábosení v čajovnách a kavárnách s domorodci. Často nám poutavě o těchto místech vyprávěla a Orient se stal středobodem jejího života. Psala o bojích v Sýrii s velkými podrobnostmi, psala i o životě v Egyptě, Libanonu a celém okolí. Kromě svého mnohaletého angažmá v ČTK pracovala i v Literárních novinách, psala do Parlamentních listů a proslulé byly zejména její Ranní kávičky. Poslední roky byla spojena s TV PRIMA, na jejímž portálu s neúnavnou pravidelností publikovala ty své hojně čtené „Ranní kávičky“. Byly naprosto výjimečným novinářským útvarem, bez jehož přečtení statisíce lidí nemohlo začít den. Bylo ohromné umění na dvou stránkách podávat denně to nejdůležitější z celého světa.
Tereza bude chybět nejen nám, spolustolovníkům ve vinárně, kde jsme vždy měli rezervován stůl a diskutovali jsme všemožná, hlavně politická, ale i jiná témata. Bude chybět všem čtenářům jejích blogů, uveřejňovaných rozhovorů, komentářů a samozřejmě i milovníkům zvířátek, kterým denně věnovala snímek pro pobavení. Sama také milovala zvířátka. Ve své garsonce žila dohromady s bílou fenkou Chelsea a kocourkem zvaným Prcek. Neuměla si bez nich život vůbec představit. Tereza žila plným životem nejen prací, ale milovala též svého syna s rodinou a dvěma malými vnoučaty. Milovala dobré cigaretky, dobré veltlínské víno a celou tu naši partu u stolu. Scházeli jsme se tam řadu let a byli jsme jedna velká čtvrteční vinárenská rodina. Terezka byla naším středobodem, všichni jsme ji měli rádi pro její výjimečnost a bez ní to již nikdy nebude to pravé.
Zprávou o jejím odchodu do novinářského nebe jsme zdrceni a je nám všem líto, že taková osobnost odešla tak předčasně. Byla naší součástí a naší součástí zůstane i do budoucna. V uších nám bude neustále znít její smích, roztomilé i vážné úvahy o životě a to její – ten veltlín bude opravdu již tím posledním v životě, při každém odchodu z vinárny.
Zapalujeme svíčky, připíjíme veltlín a vzpomínáme na Terezu Spencerovou.
“Tož tak.“ jak vždy končila své denní ranní zpravodajství.
Terreza Spencerová rozhodně nepatřila k lidem s nimiž bychom mysleli na smrt. Plná humoru, včetně sebeironie, bystrá a vtipná, vždy nad věcí pokud jde o politiku, ale v tenzi v lidských věcech. Kdo četl její brilantní komentáře a analýzy by neuhodl, jak traumatizující pro ni bylo mluvit k větší společnosti. Byla velmi originální. O to víc nám bude chybět.
Umřela Tereza Spencerová a já, ať dělám co dělám, vskrytu duše se při vzpomínce na ni usmívám, neboť se mi vybavují chvíle povýtce pěkné a veselé, včetně jejích sarkastických a velmi zasvěcených vtípků.
Byla to slovutná profesionálka, absolutní špička v oboru. Velmi znalá svého oblíbeného teritoria („blizáče“, jak říkala familiérně), zdráhala se vyjadřovat k jiným tématům (a když, tak velmi obezřetně).
Hloubka jejího poznání a šíře její produkce byly obdivuhodné. To mohu dost dobře posoudit i na základě své zkušenosti s vyhodnocováním „otevřených zdrojů“ ve zpravodajské službě – jeden takový kvalitní zdroj znamenal obrovský informační přínos. Důvodně se domnívám, že ji tak hodnotili i někteří současní zpravodajští analytici, kterým teď přibude možná až nečekaně dost práce.
I když Terezu nepodezírám, že chtěla předbíhat, teď už možná bude vědět, jak to všechno s námi dopadlo. (Na druhou stranu, ta trýzeň! Vždyť to nemá komu říci a kam napsat.)
Každopádně Terezo díky, setkání s Tebou bylo cenné, milé a poučné.
byla jsi vždy přísný ateista, ale myslím, že Bůh tě má rád. Strávili jsme spolu v různých redakcích deset let, osobně jsme spolu byli ještě déle. Děkuju, že jsem mohl s tebou prožít to nejlepší, je mi jen líto, že už nepojedeme do Egypta, jak jsme si slíbili. Je mi líto, že už tě nepotkám s Chelesei před školou. A doufám, že osud, který tě umlčel, nám nechystá něco ještě horšího. Bez tvého slova jsme mnohem slabší.
ZAVĚŠENÁ DVOJKA VELTLÍNSKÉHO PRO TEREZU
Vinný sklípek, kam Tereza Spencerová v posledních letech ráda chodívala, se jmenuje U Zlatého Hroznu. Je v Rumunské ulici. Terezin stolek byl přímo pod schůdky, ale pokud přišlo víc přátel, přesouvali jsme se k větším stolům do nitra té útulné vinárny, kde k vínu pohostinně nabízejí chleby namazené domácím sádlem. Tereza bydlela hned za rohem v Londýnské, a tak bylo časté, že i vzrušenou debatu na krátko opouštěla a spěchala dopsat článek, nebo si vyslechnout horké novinky z arabských, perských či jiných končin. Mnohdy si pro informace dojížděla i osobně, protože kromě znalosti jazyků disponovala i zvídavostí a odvahou vyskytovat se v pravou chvíli na klíčových místech. Když se vrátila z Damašku po zdařilém rozhovoru s prezidentem Asadem, nečekala jsem, jak a zda se s tím vyrovná „veřejnoprávní“ televize a zašla jsem si reportážní vyprávění poslechnout přímo ke zdroji – do sklípku. Veřejnost už tu byla namačkaná u podlouhlého stolu, ze schůdků připoslouchávali pejskaři a za pár dní slavný rozhovor vyšel exkluzívně v Literárních novinách. Jistě to číslo s Terezou a Asadem má někdo schované a třeba si ho v úterý sedmého dubna našel a znovu se začetl… Já raději archivuji útržky vzpomínek. A tak mi naskočila i ta, jak v horkém letním odpoledni spěchám přes Tylovo náměstí ke Zlatému Hroznu a těším se na Terezu a pohár chladného veltlínského, který si spolu u debaty dáme. „Ještě dnes nepřišla,“ sdělila mi servírka, „něco dopisuje.“ Po půlhodině jsem čekání vzdala. Při placení mě ale napadlo, že Tereze tu dvojku veltlínského nechám „zavěšenou“, jako se to dělá u kávy. Vypila si ji až večer, na dálku jsme si po telefonu přiťukly.
 |
| Vinárna U zlatého hroznu – místo posezení a diskuzí s Terezou Spencerovou |
Je smutné, že v době koronaviru, kdy „veřejnoprávní“ televize od rána do večera sleduje smrtku v přímém přenosu, nepadlo o odchodu Terezy Spencerové ani slovo. Pravidla nouzového stavu sice neumožňují veřejné pohřby, ale zastřít rouškou mlčení smrt Paní novinářky, je nemravné a zbabělé. Říká se, že každý je nahraditelný, ale v případě Terezy Spencerové to neplatí, což její čtenáři, náhle osamělí u svých počítačů, dobře vědí. Proto se nedokážeme s jejím odchodem vyrovnat. Snad až v květnu, kdy pomine zákaz shromažďování, si dáme vědět, v který den a v kolik hodin se sejdeme podělit se o svou ztrátu. Místo je dané (viz. foto).
Dovolte připomenout Terezu Specerovou několika jejími výroky:
Nicméně, při všech výtkách se mi čínská investiční intervence líbí mnohem víc než včerejší zpráva, že USA vysílají do našeho regionu plně vyzbrojenou brigádu. Stačí se na to jen podívat: Číňané nabízejí peníze a možná i roztomilou pandu, Američané stereotypně jen vojáky, zbraně a vyhlídku na nějakou tu válku. Volba „sympatií“ pak není nijak složitá.
Všichni jsou spokojeni, že si řekli to své, a život jde dál, tím spíš, že obchodní obrat mezi USA a Ruskem během těchto sankcí dokonce vzrostl. Zajímavé ovšem je, že současně s Johnem Kerrym byl v Moskvě i německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier a mimo jiné se mezi čtyřma očima v jednom z luxusních moskevských hotelů sešel s Germanem Grefem, takto šéfem Sberbank, která je na unijním sankčním seznamu. To pro Kyjev vůbec není dobrá zpráva, stejně jako to, že se zdá, že Francie už nad celou Ukrajinou zlomila hůl a další vývoj krize už ji jakoby přestal zajímat. Takže se zdá, že patroni „demokratické Ukrajiny“ nechávají své rozmazlené děcko na holičkách.
U nás v Evropě sílí strach z vracejících se stovek bojovníků Daeše a nedávné masakry v Bruselu by se pro státy EU měly stát imperativem, aby namísto svých partikulárních zájmů usilovaly o konec války v Sýrii a neopakovaly jen to své tupé „Asad musí jít“. Asad sice nemusí být pro všechny zcela ideální, ale máme s ním společné zájmy i nepřátele.
U nás v trafice v centru Prahy mainstreamové deníky prodají asi čtvrtinu dodaných výtisků, zbytek končí v remitendě. O kvalitě zpravodajství na ČT ani nemluvím. Není to samozřejmě žádný empirický důkaz, ale určitý obrázek se tím nabízí. Čili to, co „slýcháme“ z médií, prostě jen „slýcháme“ z médií, která jsou taková a maková, patří těm a těm a ti mají takový a makový program a zájmy, takže ve skutečnosti vlastně není třeba se až tak zabývat tím, co „slýcháme“, protože především nevíme, proč to „slýcháme“. Opravdu nevím, jestli se vedle Zemana západní „státníci“ – on mezi nimi opravdu je nějaký „státník“ ??? – cítí trapně. Opravdu mi nepřijde až tak divné, že ho nezvou na Západ, protože se všichni stokrát ročně setkají v Bruselu nebo na nějakém „výjezdním“ summitu někde jinde, takže zmiňovaných návštěv ubylo obecně, neb není jasné, co by si pořád měli říkat. A opravdu nevím, co je na Rusku až tak strašidelného, kromě faktu, že za Putina – na rozdíl od Jelcina – nechce západním koncernům vydat k vydrancování své suroviny. Udržujeme přece přátelské vztahy s mnohem strašidelnějšími „přáteli“.
