Lekce koronaviru

Je známo, že za první světové války byly použity bojové plyny, ačkoliv mezinárodní úmluva tyto zbraně zakázala. Je skličující, že ani jedna bojující strana tento zákon nedodržela. Americká armáda, která nastoupila v závěrečné fázi války, měla chemickou jednotku o síle 500 mužů. Němci dodali Rakušanům při jejich úspěšné operaci na italské frontě v létě 1917 nový bojový plyn, který ochromil italské vojáky, protože jejich plynové masky nový plyn nezachytily. Císař Karel, který si dal titul Kriegsherr (Pán války), odmítal odpovědnost za tento dvojnásobný akt válečného zločinu. Připomenu ještě jednu neznámou epizodu ze života Alberta Einsteina – na podzim roku 1914 pracoval v laboratoři Pruské Akademie věd v Berlíně a byl spolu s několika vědci pověřen úkolem vytvořit účinnou bojovou látku. Při pokusu došlo k výbuchu – jeden kolega přišel o život a další utrpěli zranění, Einstein vyvázl bez fyzických následků, ale trauma ho zasáhlo a definitivně utvrdilo jeho zásadní odpor k armádám a válce. 

2. 

Je mimořádná pandemie koronoviru zcela mimo trajektorii opakujícího se výskytu nebezpečných a mezinárodním právem zakázaných látek? Může se mezinárodní veřejnost spolehnout na případné tvrzení šéfů vojenských laboratoří v USA, Číně, Rusku, Japonsku, Německu a jinde, že žádná taková látka není a nebude na jejich programu?

Není to tak dávno, kdy souběžně s útokem islámských teroristů v New Yorku a Pentagonu se vynořil zákeřný strašák – antrax. V prvních dnech bylo rozesílání této látky v dopisech (3 adresáti zabiti a 23 zraněno) v hledáčku médií v nemenší míře než letecké útoky na Obchodní centrum a budovy armádního velení. Ale aféra byla brzy zapomenuta – znepokojená veřejnost se spokojila odhalením útočníka – byl jím pouze jeden osamělý unabomber, bývalý profesor matematiky, blázen (?). 

Do kategorie teroristických akcí prováděných otravnými látkami patří ne zcela objasněný případ Sergeje Skripala, bývalého sovětského zpravodajce, který byl v roce 2018 v Salisbury spolu s dcerou otráven novičokem, bojovou látkou vyrobenou v Sovětském svazu. (Shodou okolností zamořené místo vyčistili specialisté z nedaleké vojenské laboratoře, ale asanaci neprovedli dobře, protože za několik týdnů novičok opět zaútočil a vyžádal si smrt jedné ženy.) 

Podobných individuálních teroristických akcí, které byly jakoby odvozeny z levných špionážních trháků, se událo v nedávné minulosti víc. Ať tyto kauzy hodnotíme jakkoli, svědčí o tom, že vojenské laboratoře nezahálejí a stále se v nich připravují zákeřné smrtící látky. (Pokud jde o novičok, jeho složení naši specialisté znali a byli s to jej experimentálně vyrobit.) V této souvislosti se vynořuje naléhavá otázka – nebylo by načase přijmout mezinárodní zákaz výroby všech podobných látek? 

Vím, že to zní naivně, protože vždy se najde armádní laboratoř, která nebude takový zákon respektovat. Ale nastolení otázky musí předcházet řešení každého problému. O tom, že použití otravných látek je neustále v dohledu, dokazují fakta z vleklé občanské války v Sýrii. Nepřátelé syrské vlády, ať již domácího nebo zahraničního původu, opakovaně obviňují prezidenta Saddama Asada z používání sarinu proti obyvatelstvu. Tento faktor se stal trvalým argumentem umožňujícím letecký zásah států, které se považují za mezinárodního garanta korektního vedení války. Klade se otázka, proč letectvo USA a Francie včas nezasáhlo proti středověkému barbarství islamistů, kteří dokázali obsadit rozlehlé území a byli s to po dlouhou dobu vykrádat ropné bohatství země, aby získali peníze pro svou svatou válku? 

Na druhé straně je dost důvodů pochybovat o tom, že by sarin syrská vládní vojska používala navzdory a jakoby natruc varování západních zemí, které předem hrozily raketovými a leteckými útoky a jednou je také provedly. Přitom je nápadné, že účast zahraničních bílých přileb při zjišťování a prověřování těchto případů příliš hraje do karet extrémním muslimům z An-Nusry, Al-Kájdy i dalším zahraničním interventům.

3. 

Mimořádné nebezpečí představují viry, které vznikají nezávisle na vůli lidí a šíří se jako nesnadno vykořenitelné epidemie. Byl to zejména SARS, odrůda coronaviru, který se před osmy lety začal šířit v jihovýchodní Asii a který byl jakoby generální zkouškou dnešní pandemie. Téměř souběžne vypukla v Kongu epidemie eboly, která se rychle šířila a jejíž mimořádně vysoká úmrtnost – z deseti nakažených měli šanci na přežití pouze dva tři – vzbuzovala velké obavy.

Buď jak buď, tyto případy, zdaleka ne úplné, ukazují, že dnešní katastrofa, ač je její rozsah výjimečný, nutí přemýšlet o řadě příbuzných událostí. Přitom bije do očí, že se na nejvyšších místech mezinárodní politiky, lékařství, vědeckého výzkumu a výroby léčiv nenašli lidé, kteří by postřehli blížící se nebezpečí a učinili nezbytná preventivní opatření. 

Mezi nemnohými prozíravými lidmi byl Bil Gates, který již před pěti lety kritizoval mezinárodní instituce, že se nepoučily z katastrofy v Kongu roku 2004. Zdůraznil šokující rozpor mezi nákladnými a pečlivě promyšlenými přípravami války a neschopností čelit zhoubným epidemiím. Podle Gatese nákaza eboly v chudých afrických státech se měla stát varováním pro celý svět. Skutečnost, že epidemie nezasáhla statisícová a milionová města a že se nerozšířila do okolních zemí, mezinárodní instituce trestuhodně uklidnila – ale jejich povinností bylo připravit se na podobnou budoucí hrozbu.

4. 

V dějinách dochází k nebývalým společenským změnám zpravidla v důsledku mimořádného šoku – to, co by lidé za normálních okolností netolerovali, pod dojmem nebezpečí a prožitých hrůz jsou náhle schopni přijmout a podpořit. 

Připomíná se mor za vlády Karla IV. – netkví právě v této apokalypse mentální předpoklady vzniku radikálního hnutí, které bylo fascinováno představou viny a hledalo radikální řešení? –

Po napoleonských válkách si lidé nelibovali pouze v útěšné biedermeierovské idyle, ale také v ideálních duchovních perspektivách, které směřovaly k nápravě zlých poměrů. K těmto procesům, vyznačujícím se humanistickým a sociálním utopismem, patřilo také české národní hnutí. (Proč Němcová žádala Klácela, kněze–augustiniána, aby ji poučil o komunismu?) 

Hekatomby první světové války vedly k pádu tří tisíciletých monarchií, k výbuchu bolševické revoluce v Rusku a souběžně ke zrodu Hitlerova krvavého válečného běsnění živeného nedávnou hrůzou z poválečného chaosu. (Nacismus nereagoval jen na versaillské mírové smlouvy, ale také na katastrofické znehodnocení peněz ve Výmarské republice). 

Nebýt u nás kolektivního prožitku okupace a druhé světové války, neotevřela by se cesta k odsunu Němců, k znárodnění a k budoucnosti ve znamení socialismu. (Přečtěte si, prosím, protokoly Sjezdu syndikátu českých spisovatelů z roku 1947 – nebudete věřit, jaká shoda tehdy panovala mezi českými vzdělanci různých vyznání a generací vzhledem k společné socialistické budoucnosti. Kam to všechno zmizelo? Kdo to pokazil?) 

Nejinak tomu bylo i po Listopadu. Veřejnost již byla syta reálného socialismu, který se drasticky vzdálil od poválečných představ o socialismu a demokracii (sám pojem lidové demokracie, tedy lidové lidovlády, nevzbuzuje mnoho důvěry). Disidenti a prosazovatelé kapitalismu tehdy nechtěli nic vědět o nadějích jara 1968, kdy nešlo jen o základní proměny v reálném socialismu, ale také v tehdejším kapitalismu. 

Pouze silným odporem k režimu jedné strany si vysvětlíme, že veřejnost nepostřehla nebezpečí skrývající se v léčbě šokem, v překotném zavádění kapitalismu a v celé řadě změn, které tento nový režim nevyhnutelně podmiňovaly a doprovázely. Heslovitě si je připomeňme – výprodej průmyslu, bank a přírodního bohatství, omezování zemědělské produkce, beztrestnost veřejných krádeží (teorie zhasnutého světla), restituce církevního majetku, přepisování dějin v duchu austrofilského katolicismu (rehabilitace Habsburků, znevažování První republiky, nesouhlas s odsunem sudetských Němců) a oslabování samostatnosti státu jednostranným podřízením nadnárodním mocenským strukturám. 

Negativní změny zasáhly i do společenského vědomí – šlo o falzifikaci pojmu svoboda, jak to názorně dokládá okřídlený výrok jednoho pravicového politika–rockera: „Mám-li volit svobodu nebo dobro, volím svobodu.“

5. 

Pandemie ukázala, že sebevětší vojenská moc je vůči neviditelnému škůdci slabá.

Fotografie obrovské armádní nemocniční lodi, jejíž bílá barva s červenými kříži vypadá na šedém pozadí Manhattanu jako přízrak a současně jako výtka – stát (America first!) sice již předem myslel na zraněné vojáky budoucí války, ale s ničím podobným nepočítal pro případ, že jednou bude muset chránit obyvatelstvo jako celek před zákeřnou pandemií.

Lidé jsou si vědomi toho, že nic se již nenavrátí do doby před koronavirem.

Koronavirus jakoby mávnutím proutku zpřeházel dosavadní hospodářské, politické a vojenské priority – příroda drastickým gestem smetla se stolu záměry i těch nejmocnějších lidí a institucí. Aby byla pandemie potlačena a její původce bezpečně držen na řetěze, bude nutno podniknout dalekosáhlá opatření. 

Podaří se držet na uzdě a překonat globalizaci, která boří hranice, národní a lokální zájmy a oslabuje stát ve prospěch nadnárodních korporací? Podaří se posílit mezinárodní spolupráci, jejímž smyslem nebude maximalizace zisku, ale starost o zdravé životní prostředí pro každého na této planetě?

Kdo si dnes vzpomene, že Zbygniew Brzezinski, stratég studené války a od kolébky nepřítel všeho ruského, krátce před smrtí se vzchopil a navrhl nově jmenovanému prezidentovi, aby se prezentoval Trumpovou doktrinou – dohodou tří velmocí, Spojených států, Ruska a Číny, které by se stály zárukou mezinárodní spolupráce a stability.

Trump se cítí ve svém prezidentském majestátu dotčen nosit roušku, ani našemu bývalému prezidentovi se do toho nechce. Rozumím tomu – generálové se neradi vzdávají svých epolet. Je smutný pohled na papeže Františka, jak stojí sám s rouškou na svatopetrském náměstí a mluví – do prázdna. Nic takového církev nepotkalo od dob katakomb. Není to chvíle k mimořádnému zamyšlení? Neměli by křesťanští teologové, židovští rabíni, imámové, buddhističtí dalajlamové odpovědět na prostou otázku – jaká je příčina této zkoušky? Co ji způsobilo? 

Proč Bůh (ať má jakoukoli podobu) seslal na lidstvo tuto zkoušku? Je to nová potopa jako trest za naše viny? Důsledek svobodné volby, kterou jsme uplatnili navzdory božím zákonům a přikázáním? Nebo je to anonymní varování přírodních sil, které reagují na to, jak lidé překračují limity a hranice nepsaných zákonů? 

6. 

Koronavir drasticky obnažil rozpor mezi osobním bojem za vlastní štěstí a principem společenské solidarity. Lekce pandémie bude mít smysl, když lidem dojde, že cestu k bezpečnější a spravedlivější společnosti neurčuje boj silnějšího proti slabšímu, ale respektování svobody, životního stylu, osobitosti jiných lidí, národů a kultur. 

V západním tisku se v těchto dnech projednává ožehavý problém – ukazuje se, že i mocnosti jako USA a Britanie jsou závislé na dovozu léčiv z Číny. Tuto situaci nevyvolala potřeba mezinárodní spolupráce a dělby práce, ale zájem západních výrobců léčiv o zvýšení zisků přenesením výroby do zemí s nižšími provozními náklady. Nesvědčí tento příklad o paradoxním rázu dnešní mezinárodní výroby a obchodu?

Pan doktor Baxa v jednom rozhovoru řekl, že Čína zaznamenala v boji s nákazou úspěch, protože policejní metody jsou vždy účinnější. Ne, pane Baxo, nejde o policejní metody, ale o vyšší míru společenské odpovědnosti, kterou dostává čínský občan již do kolébky. Jde o vysokou míru sociability, schopnosti žít ve společnosti, nenadřazovat osobní zájmy nad zájmy společné. 

Zprávy, které přicházejí ze Spojených států ukazují, jak přijde běžnému Američanovi zatěžko vzdát se osobní svobody, jak nerad respektuje zájem celku. Zvykl si, obrazně řečeno, na své kolty, na svou dovednost sám si zjednat svou svobodu, svou přítomnost i budoucnost. 

V poslední době se na Západě horlivě diskutuje o budoucnosti kapitalismu a jeho možnostech. Zdaleka to není téma pro radikální levici, zabývají se jím ekonomové, kteří jednají spíš jako lékaři než hrobníci (Atkinson, Stieglitz, Krugman, Piketty, Milanovic a mnoho dalších). Všichni vycházejí z toho, že dnešní stav a hlavně neustále se prohlubující nerovnost musí být překonána. 

Lekce koronaviru naznačuje nezbytnou revoluční změnu, ale ne jako destrukci, dobývání Bastily nebo Zimního paláce, nýbrž jako proměnu mentality. To je bezpochyby mnohem těžší úkol než dobývání a obsazování domnělých, vytipovaných nebo skutečných ohnisek zla.

Nepromarní-li lidstvo tuto drastickou lekci, tisíce mrtvých nebude marnou obětí.