Stanislav A. Hošek
22. 4. 2020
Teprve včera jsem si přečetl text pana Martina Kollera uveřejněný na webu Nová republika dne 15.4. Ihned jsem využil jeho nápadu a na velvyslanectví Ruské federace poslal mnohem osobnější dopis, následujícího znění:
Vážení vyslanci Ruského lidu.
V květnu roku 1945 mi bylo sedm let. Takže si velice dobře pamatuji, kteří vojáci mé městečko osvobodili. Do konce svého života už nezapomenu, jak mne jeden z nich pak vozil po našem dvoře na trakaři, když za tři dny nato válka definitivně skončila. Jsem si velice dobře vědom toho, že nebýt Rudé armády, nedožil bych se nejen svého věku, ale především bych se nedočkal svých četných pravnoučat.
Hluboce se mne proto dotýká, že i v naší zemi dneska dochází k činům, podporujícím revizi dějin Velké vlastenecké války Sovětského svazu. Cítím opovržení vůči všem těmto tendencím a pohrdám osobami, které se na nich podílejí. Neomlouvám se Ruskému lidu za jejich činy. Jsem si totiž jistý, že dojdou zasloužené odplaty.
Ještě jednou děkuji Ruskému národu za to, že jsem díky jeho obrovským obětem mohl prožít tak dlouhý a spokojený život. Moji potomci na to nikdy nezapomenou, to slibuji.
K tomuto dopisu dodávám, že když jsem byl mezi šťastnými, kteří se dožili osvobození, tak jsem vůbec nevěděl, že v Rudé armádě bojoval po celou dobu jeden můj vzdálený příbuzný.
O to víc proto se mne dotýká všechno, co i jenom vzdáleně připomíná komolení historie, především dějin Velké vlastenecké války Sovětské svazu. Je to totiž i akt, který pohrdá památkou člena mé široké rodiny. Takže každý, kdo se takového činu dopouští, je navěky mým osobním nepřítelem a prohlašuji, že je hoden nenávisti celého mého rodu.
To všechno nepíši z nějaké snahy veřejně se zviditelňovat, jak se říká v dnešní mediální hantýrce. To doslova křičím hlavně proto, že v mých očích není tím nejzrůdnějším činem samotné odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva z veřejného prostranství. Mnohem víc se mne osobně dotýká, že v celé Praze se nenašel jediný městský obvod, který by se rozhodl sochu získat a instalovat ji někde na svém veřejném prostranství. O to víc mne to irituje v době významného výročí vzpomínek nejen na naše osvobození, ale především na ukončení příšerné války. Již delší dobu totiž mnohé chování našich některých veřejných činitelů budí ve mně dojem, že „jim už otrnulo“, jak říkávala moje babička a eventuální války se tak neděsí, jako naše generace. Což o to víc děsí mne.
