 |
| Profesor Mojmír Grygar |
Mojmír Grygar
18. 3. 2020
Redakce děkuje autorovi – panu profesoru Mojmíru Grygarovi – že může otisknou jeho další, v pořadí již čtrnáctou úvahu na téma česko-německého dotýkání a potýkání. Ponor do historie nám otevírá nové pohledy na situaci až příliš aktuální a na hrozby, dnes už jen málo skryté.
1.
Události posledních týdnů, zejména podivný zákon Nejvyššího soudu umožňující propagaci knih a symbolů nacistického typu, vyvolávají nutnost znovu se vracet k nebezpečným pozůstatkům minulosti. Zdá se, že během posledních třiceti let, řečeno námořnickou mluvou, se veřejnosti v důsledku trvalého obrácení plachet vštěpovala představa, že nacistický režim nebyl tak nebezpečný, jako komunistický. Řekne-li český publicista, že členové StB jednali hůře než gestapáci, je to svědectví ztráty elementární historické objektivity a projev z řetězu utrženého antikomunismu.
Oslavy vítězství nad Německem byly inscenovány tak, že z nich byli vyloučeni představitelé bývalého Sovětského svazu. Evropské a světové veřejnosti se sugeruje představa, že válka byla vyvolána stejnou měrou Hitlerem, jako Stalinem. To není koncepce vyjadřující okamžitý politický zájem – již několik let platí strategie vidět v Putinově Rusku hrozbu demokratické Evropě a světu. V oficiálních materiálech Severoatlantického paktu najdete tvrzení, že Rusko ohrožuje západní demokracie svýmživotním stylem. Tedy ne již komunismem, ale nejasně definovanými zvykovými, kulturními nebo etnickými faktory. Připomíná to antisemitismus živený a definovaný instinktem.
Výsledky volební kampaně ve Spojených státech ukazují, že myšlenka socialismu začíná hrát v samém ohnisku superkapitalistické velmoci významnou úlohu (podle statistik většina mladých Američanů nedůvěřuje kapitalismu). Obhájci daného stavu využívají jako argument krach Sovětského svazu, a to je také důvod, proč dnešní Rusko představují jako klon komunistického režimu a proč z Putina činí reprezentanta východního postkomunismu. To však neodpovídá skutečnosti, vždyť američtí experti ve zbořeništi sovětského režimu záměrně pěstovali kapitalismus předpotopního typu a Jelcinovo pojetí demokracie jim docela vyhovovalo. Připomíná-li Putin historii Sovětského svazu, pak proto, aby vyzvedl statečnost sovětského lidu a jeho vůli a schopnost zvítězit nad německými útočníky a jejich pomahači (i ti však mají pohříchu na oslavách vítězství nad Německem vyhrazená místa). Aby se tomuto pozitivnímu dědictví sovětské éry ulomil hrot, atlantické mocnosti se již dlouhá léta snaží Rusko izolovat, trestat sankcemi a jeho účast ve válce s nacismem bagatelizovat.
Tématem této kapitoly nejsou otázky sovětského komunismu, ale v aktuální situaci nemohu opomenout skutečnost, že Stalinovi přísluší jeden přehlížený historický čin – na dobu mnoha generací zdiskreditoval původní myšlenky socialismu, a proto mu patří „zásluha“, že obhájci parlamentního kapitalismu mohou před veřejností kdykoli předestřít hrůzy sovětské éry. Připomínka gulagu, násilné kolektivizace vesnice a politických procesů stačí přetrumfnout proměnu zaostalé agrární země v průmyslovou velmoc. Již dlouho je politicky nekorektní hovořit o tom, že tato země dokázala čelit několikanásobné převaze německých armád a že v době, kdy se ještě nemohla vzpamatovat z děsivých následků války, musela čelit nebezpečí atomového útoku. Také není vítána zmínka, že sovětští odborníci dokázali v krátké době vyrobit atomovou pumu a brzy i její účinnější verzi a že v dobývání vesmíru získali dokonce primát. Buď jak buď, porážka Sovětského svazu ve studené vilce je pořád používána jako n a d č a s o v ě p l a t n á karta v souboji kapitalismu s komunismem. Ale dějiny nejdou podle pravítka, víme, že od povstání Spartakova povstání otroků uplynulo několik století, než se podařilo otrocký systém jako hnací sílu starověkého hospodářství nahradit výkonnějším vykořisťováním chudých zemědělců a bezzemků.
2.
Vraťme se k centrální otázce našich úvah – k česko–německým vztahům a jejich proměnám. Zastavme se na chvíli u Adalberta Stiftera (1805–1868), německého autora, jehož dílo ztělesňuje pozitivní stránku soužití dvou kmenů a národů v jednom uzavřeném prostoru. Jeho vrcholné dílo Witiko(Vítek, 1867) je velkolepě komponovaný román, ve kterém autor líčí dramatické události po smrti vévody Soběslava, kdy vleklé válečné střety rozhodovaly, kdo se v zemi uchopí vlády. Hrdina románu, rytíř Witiko z Horní Plané, považuje za svou povinnost zúčastnit se po boku českých rytířů boje za vítězství spravedlnosti a práva. Stifter prožívá dávnou historii Českých zemí jako součást dějin německého kmene pocházejícího z Bavor. Román vyšel dřív, než Beneš Třebízský a Jirásek vytvořili své první romány věnované českým dějinám, husitství a době pobělohorské. Stifterův Witikoje první historický román z dávných českých dějin a jeho uměleckou hodnotu ocenili vyhraněné osobnosti, jako Nietzsche, Rilke nebo Kafka. Thomas Mann Stiftera dokonce řadí „k nejpozoruhodnějším, nejtajemnějším, skrytě nejodvážnějším a podivně nejúchvatnějším vypravěčům světové literatury“. (Naproti tomu Pavel Kosatík, postmoderní relativista nerozlišující historickou hodnotu od aktuální, si neodpustil, aby se Stifterovi v Menší knížce o německých spisovatelích z Čech a Moravyobčas nepoškleboval.)
Zmiňujeme-li se o pozitivním významu Stifterova eposu o německém rytíři Witikovi, nemůžeme nepřipomenout skandální skutečnost, že sudetští Němci, vysocí představitelé Hitlerova režimu, pojmenovali po válce svůj krajanský spolek podle Stifterova románu Witikobund. Zatímco Stifter považoval přátelství mezi Němci ze Šumavy a Čechy za přirozené, dané příbuzenstvím, krajinou a společnými dějinami, zakladatelé Witikobundu již před válkou promýšleli strategii a taktiku radikální germanizace českých zemí. Uvádím jména a hodnosti hlavních představitelů této krajanské organizace: K.Höß, vedoucí nacistický funkcionář v Praze, Jičíně a Hradci Králové; K. Kraus, šéf gestapa v Bělehradě; W. Becher, odpovědný za orgán nacistické strany Die Zeita za Bavorský rozhlas; W. Stein, člen teroristické organizace Freikorpsa vedoucí Hitlerjugendv Sudetech; F. Seiboth, vedoucí školitel NSDAP; S. Zögelmann, šéf Hitlerjugendv Protektorátu, dobrovolník SS; E. Anrich, historik, člen SS; Franz Karmasin, důstojník SS, státní sekretář v Tisově vládě na Slovensku. Skutečnost, že lidé tohoto typu mohli v Adenauerově éře pokračovat v politické činnosti, svědčí o bankrotu denacifikačního procesu ve Spolkové republice. Prudká změna politiky, kdy se Sovětský svaz téměř den ze dne stal nepřítelem a kdy základním principem americké politiky se stalo „omezování, zadržování, ohražování“ (containment) válečného spojence, hluboce a na dlouhá léta poznamenalo vztah obou velmocí. Okupované Německo se naproti tomu změnilo z včerejšího nepřítele ve spojence – nepřítel našeho nepřítele je nás přítel. A.M. Euler, známý průkopník letectví, kritizoval v nově zřízeném západněmeckém parlamentu Američany, že se denacifikace zvrhla v čistku jako po občanské válce, a prohlásil, že je čas „spálit minulost“ a povzbudit německý lid, aby čelit „nebezpečí z Východu“. Witikobund, na rozdíl od umírněných krajanských organizací, představuje tvrdé jádro sudetského revanšismu, který sice své požadavky postupně mění, přizpůsobuje aktuální skutečnosti, ale v podstatě zůstává věren původnímu programu křtěnému starým pangermanismem a novými vášněmi studené války.
Členové katolického sdružení Ackermann Gemeinde, kteří již před lety založili v České republice své pobočky, se vyjadřují o revanšistech z Witikobunduchlácholivě – namítají, že počet členů tohoto spolku je zanedbatelný. To je pravda, ale zapomněli dodat, že Wittikobundje záměrně uzavřenou skupinou, tvrdým jádrem sudetského hnutí a že svou funkci vidí v ideologické funkci, v ochraně a propagaci původních požadavků. Jedna věc se jim bezpochyby podařila – vštípili říšským Němcům politickou koncepci, podle které sudetská otázka není podružným aspektem poválečné situace, ale naopak – centrálním zájmem celého německého společenství. To znamená, že osud odsunutých soukmenovců se má stát neustálou připomínkou toho, jak západní demokracie porušily vlastní princip sebeurčení národů. A že k tomu došlo, svědčí nedávný výrok kancléřky Merkelové, která neviděla jediný rozumný důvod poválečného odsunu Němců okupovaných území. Připomeňme ještě, že Bernd Posselt, dlouholetý předák Landsmanschaftu, inspirován taktikou členů Witikobundu, je s to měnit taktiku – nehovoří již o návratu, odškodnění nebo o změně hranic, ale usiluje o navrácení velkých německých znárodněných majetků, zejména šlechtických, oklikou – podřízením českého práva právu mezinárodnímu, unijnímu.
Není dnešní spor o Babišův střed zájmu, kdy se české zákony dostávají do rozporu s bruselskými, pouze předehrou dalších procesů? Ani nedávné rozhodnutí královéhradeckého soudu o navrácení několikamiliardového majetku německému šlechtici Karlu Des Fours Walderode nevěstí nic dobrého. Bernd Posselt, Kameradněkterých našich politiků–sudetofilů, již dlouho lobbuje za svého přítele vévodu Hanse–Adama II. Liechtensteina. Fakt, že mu Posseltův spolek udělil řád Karla IV. je výmluvný – mezi dekorovanými najdeme několik zapřisáhlých nepřátel Čechů. Jedním z nich je Rudolf Lodgman von Auen (1877–1962), potomek anglického pobělohorského panstva, zakladatel a dlouholetý šéf Sudetendeutsche Landsmanschaft, známý svým zatvrzelým antisemitismem – po válce nazval Karla Kramáře „židovským hovnem“ a v podobném duchu protestoval v Bundestagu proti únosu Adolfa Eichmanna izraelským Mossadem roku 1961; zaštítěn poslaneckým mandátem a řadou vyznamenání prohlásil, že Izraelci porušili mezinárodní právo.
Mezi nositeli sudetského řádu je také Lev Prchala (1892–1966), který opsal neuvěřitelnou politickou dráhu: na začátku, ve dnech mnichovské krize, vidíme generála, jak obviňuje Beneše „za zradu národních zájmů“ a míří na něho pistolí, na konci se stává obráncem a přítelem sudetských Němců a se svým přítelem Wenzlem Jakschem (1896–1966) prosazuje návrat sudetských Němců do Československa. Prchalovi ani Jakschovi přitom nevadilo uzavírat společenství s nacistickými pohlaváry, kteří dík poválečným amnestiím unikli trestu za podíl na válečných zločinech.
3.
Zde narážíme na jeden z houževnatých mýtů o poválečném Západním Německu, na všeobecné přesvědčení, že se Adenauerovi podařilo bývalé nacisty obviněné a podezřelé z válečných zločinů, v krátkém čase proměnit v příkladné demokraty; totéž platí o jejich souputnících a desítkách milionů Němců, kteří se podíleli na vyhlazovací a totální válce. Evropská a světová veřejnost s ulehčením ocenila symbolické gesto západoněmeckého kancléře Willy Brandta klečícího před pomníkem válečných obětí ve Varšavě. Již méně pozornosti, nebo žádnou, vzbudilo jednání kancléře Helmuta Kohla, který při jedné oficiální příležitosti navštívil vytipovaný vojenský hřbitov v Německu. Některým novinářům, zejména zahraničním, přitom neuniklo, že v kancléřově dohledu byly také hroby významných velitelů SS. Kohl to zřejmě nepovažoval za přešlap, protože německá veřejnost si již v Adenauerově době osvojila, mírně řečeno, toleranci ke v š e m soukmenovcům padlým „za vlast“.
V Německu, nejen západním, si lidé zvykli na to, že o některých věcech se mluvilo jen doma a mezi svými, navenek však bylo nutné držet se oficiální verze o Hitlerově éře. V roce 1956 jsem při návštěvě východního Německa zažil zvláštní příhodu. Seděli jsme v útulné hospodě, která unikla bombardování spojeneckých letadel, popíjeli jsme pivo a měli jsme pocit klidu a míru. Náhle se na prahu místnosti objevili dva ruští vojáci se samopaly připravenými k akci, zběžně očima přelétli hosty a zmizeli právě tak rychle, jak rychle se objevili. Klid vzápětí a ještě víc porušil mladý voják (udivilo mne, že jeho uniforma se až na orlici s hákovým křížem ničím nelišila od uniformy wehrmachtu) – povstal, obrátil se k našemu stolu a na dálku začal hlasitě nadávat – Co jste to udělali s naší vesnicí, proč jste ji vylidnili, vydali na pospas pohraničním vojákům? Na slova rozčileného gefreitra nikdo nereagoval, rozhovory trochu ztichly, my jsme se rozhodli nebrat nadávky na vědomí a za chvíli byl zase klid, ale jen zdánlivý. Tato příhoda vybavuje jinou v přibližné stejném prostředí, jen na druhé straně hranice. V lokále bylo nabito, na stolech hořely svíčky, lidé u stolů tiše hovořili, vládla sváteční nálada. Zdvořilý číšník na otázku, zda se něco neoslavuje, tiše odpověděl, že lidé z městečka i odjinud se scházejí, aby si připomněli rozdělení Německa. Datum si nepamatuji, ale předpokládám, že se vztahovalo k nějaké významné události z dob Třetí říše. Do třetice ještě připomenu rozhovor s jedním starším Němcem z Brna; odehrál se ve vlaku někde za rakouskými hranicemi. Pán byl zdvořilý a snad i potěšen, že může svou lámanou češtinou oslovit Čechy. Bez zaváhání se rozhovořil o tom, jak museli opustit Brno, jak je lidé v Bavorsku vítali nadávkami – To vy máte na svědomí rozbití Československa, to vy jste podněcovali válku, nečekejte od nás pomoc, my ani vláda vám nic nedá, postarejte se o sebe sami, vidíte, v jakých troskách žijme. – Přežili jsme, řekne pán bez afektu, spíš s uspokojením a dodá: Sbírali jsme v bukovém lese žaludy, lisovali z nich olej, ukázalo se, že to bylo cenné platidlo. Tak jsme si pomohli. Dnes už nemá cenu někoho obviňovat, byla to strašná doba a dnes si žijeme dobře.
17. 3. 2020
