Oles Buzina
5. 3. 2020 Buzina a Pokec24
Ze svých předchůdců na ruském trůnu si Stalin vážil Ivana Hrozného a Petra Velikého.
Není bez důvodu, že film Sergeje Michajloviče Ejzenštejna byl o prvním z nich a román Alexeje Tolstého o druhém, a byly vytvořeny právě ve Stalinově éře.
Rudý imperátor byl obdarován překvapivě jemným smyslem pro historii.
Po čichu poznal s kým má stát v řadě, a všechny kritiky odbýval jednou větou:
„Na můj hrob bude nanesena hromada odpadků, ale vítr historie ji nemilosrdně rozptýlí!“
Od perestrojkových časů, byl zaveden do masového vědomí obraz Stalina-tyrana, Stalina-zločince a Stalina-blázna. Nepředvídal, nedomyslel, nedocenil,.. Hanba mu! .. zní výkřiky duchovních dědiců trockistů!
Všichni na jeho místě by jednali lépe! Jenže právě kritici Stalina zničili Sovětský svaz.
Dokážu si živě představit, co by se stalo, kdyby nebylo Stalina, ale například Gorbačov s Jelcinem by v roce 1941 vedli SSSR.
Garantuji, že Heinz Wilhelm Guderian – „Schneller Heinz“ (duchovní otec teorie blitzkriegu) by se zastavil až na Kamčatce.
Gorbačov by řekl: „Proces začal,“ a Jelcin by dodal ve svém stylu: „Rusové, omlouvám se, nic jsem nezmohl.“
A vypil by si svých pár skleniček …
Průměrný člověk, jehož mozek není zanesen náplavou pomluv a protistalinistickou propagandou, se bojí přiznat:… Stalin byl opravdový vůdce a opravdový učitel.
Jak řekl Konstantin Simonov již v Chruščovově době:
„Byl kult. Ale byla i osobnost.“
Nikita Chruščov rozvířil, „odhalil“ a odsoudil kult osobnosti svého předchůdce, ale vůbec ne proto, že byl demokratem, ale z obyčejné lidské závisti.
Věděl velice dobře, že se nikdy nebude moci srovnávat se Stalinem – jeho osobnost se nemohla měřit se Stalinem… nesahal mu ani po paty. Jen z tohoto důvodu, mazaný klaun Nikitka po Stalinově smrti řečnil o kultu osobnosti z tribuny na XX. sjezdu KSSS.
Vzpomněl si na svou hrůzu, když potřeboval, aby Stalin koncem třicátých let, uprostřed represí, zvýšil pro Ukrajinu kvótu na „nepřátele národa“ a jako odpověď dostal Stalinovo usnesení: „Uklidni se hlupáku!“.
Mimochodem, ne všichni Chruščova v jeho náhle zjevené odvaze podporovali.
Felix Čujev ve své knize „Sto rozhovorů s Molotovem“ uvádí následující epizodu:
Na velkém setkání v Kremlu řekl Chruščov:
„Je tady šéf generálního štábu Sokolovskij, potvrdí, že Stalin nerozuměl vojenským záležitostem.
Mám pravdu?“
„V žádném případě, nemáte Nikito Sergejeviči,“ odpověděl maršál Sovětského svazu V. Sokolovskij.
Ve stejné knize Čujeva je ještě jedno svědectví.
Když Chruščov požádal Rokossovského, aby napsal o Stalinovi nějaké ošklivé věci, odpověděl mu:
„Soudruh Stalin je pro mě svatý.“
Rokossovského slova jsou o to významnější, že byl jedním z těch, kteří skončili ve vězení během represí, ze kterého byl propuštěn doslova v předvečer války, a stal se spolu se Žukovem nejslavnějším sovětským velitelem. Rokossovskij věděl, že se Stalinem je snadné vyřešit jakékoli vojenské otázky – vůdce se ponořil do každého problému, měl o všem rozumný úsudek. Odborníci s ním mluvili v jazyce profesionálů.
Byl Stalin nevzdělaný?… další propagandistický argument.
Ne, to není pravda.
Za carské vlády ještě nebyla zavedena povinná školní docházka a do školy chodily jen děti majetných rodičů. Na základních školách byla přijímací zkouška, kterou Stalin úspěšně složil. Roku 1888 ho přijali do základní církevní školy v Gori. Stalin byl jediným žákem, který dostal stipendium. Roku 1894 vyšel ze základní školy s vyznamenáním a s doporučením do bohosloveckého semináře..
A tak roku 1894 Stalin vstoupil do pravoslavného semináře v Tiflisu a studoval velmi dobře.
Zde Stalin vydával ilegální noviny, psané ručně.
Byl vyloučen před závěrečnými zkouškami.
Podle jedné verze – protože u něj našli zakázanou marxistickou literaturu.
Podle druhé – pro hrubou odpověď seminárním představitelům, také se údajně nedostavil ke zkouškám.
Podle mého názoru lze obě verze zkombinovat. Zvídavý teenager Josif Vissarionovič Džugašvili si nemohl pomoci, ale měl zájem o marxismus.
Kdyby byl tišší a pokornější, incident by mohl být vyřešen jiným způsobem než vyloučením.
A v důsledku toho by Rusko dostalo dalšího prostého kněze. Ale vzpurná a odbojná povaha mladého Stalina neponechávala žádný prostor pro kompromisy.
Koneckonců nejspíš tak rozhodl Bůh… právě Stalin se stal tím, kdo po pronásledování obnovil pravoslavnou církev. To se stalo během let druhé světové války – Velké vlastenecké války.
Vyhoštěný student semináře dal možnost pravoslavné víře požehnat zemi, vyčerpané důsledky smuty.
Pokud jde o vzdělávání, předrevoluční ruský seminář nebyl v žádném případě horší než klasické gymnázium a v některých ohledech gymnázium převyšoval. Starověké jazyky, které se učili budoucí kněží, umožnily Stalinovi již v pokročilém věku napsat jeho znamenité dílo o otázkách lingvistiky (языкознания).
Churchill, na rozdíl od perestrojkových publicistů a současných anti-stalinistů, si z nějakého důvodu nevšiml „nevzdělanosti“ sovětského vůdce. Místo toho oceňoval jeho efektivnost a rozhled, když řekl, že Stalin přijal Rusko s pluhem a opustil s jadernými zbraněmi.
Ano, i Hitler se nevyjadřoval o svém protivníkovi bez úcty:
„Svým způsobem je prostě geniální typ.“
Lidé se musí hodnotit podle standardů jejich doby.
První polovina 20. století je obdobím globální katastrofy. A Stalin jí nezačal.
Buďme spravedliví, on nedovedl na hranici rivalitu velkých mocností před první světovou válkou.
Nebyl stvořitelem politiky imperialismu. Nebyl to on, a dokonce ani Lenin, kdo vrhl svět do masakru v Tannenbergu, Verdunu (verdunský mlýnek na maso) a Sommě (víc než milion obětí, jedna z nejkrvavějších operací 1. světové války.
Toho dosáhli vynikající evropští aristokraté, kteří pracovali v oblasti diplomacie, nablýskaní a lehkomyslní vojevůdci, kteří slibovali svým panovníkům vítězství za šest měsíců.
Udělali to tři panevropští monarchové Franz Josef, Vilém II. a prostoduchý car Nikolaj.
A také nejdemokratičtější politici ve Francii a Velké Británii.
Vypustili džina světové války z láhve, který tam seděl od Napoleona.
Výsledkem bylo, že koruny padaly jedna za druhou.
Koneckonců jaký je v tom rozdíl. Zemřít při idiotském čelním útoku na kulomety někde na západní frontě v roce 1914 nebo dostat kulku do hlavy v roce 1937?
Ani nekomentuji, že na západní frontě zabili evropští demokraté více svých občanů než Stalin během represí.
Jak Stalin, tak Hitler, jak Mussolini tak Roosevelt se objevili jen proto, že svět se vychýlil. Tradiční hodnoty byly pošlapány. Národy zvyklé věřit, že král – stín Boha na Zemi a otec poddaných, nemohli uvěřit, že tito „otcové“ zabíjeli své „syny“ v zákopech po milionech.
Metody demokratického prezidenta Roosevelta se mimochodem nelišily od stalinistických.
Během druhé světové války Američané uvěznili všechny své občany japonského původu v koncentračních táborech. Jako potenciální pátou kolonu. Řekněte mi, když Stalin po tři roky vysidloval krymské Tatary, nejednal jako skromný student amerického prezidenta?
Abyste pochopili Stalina, musíte se ponořit do jeho bojového mládí. Během první ruské revoluce provedl s revolverem v ruce nájezdy na banky. Ano i to byla jeho historie.
Studoval ruský národ v přímé komunikaci. Znal ruského mužika se všemi jeho silnými i slabými stránkami.
Vyvodil závěry z chyb cara Mikuláše II. Právě nepružnost a korupce autokracie během Únorové revoluce zničila zemi. Stalin věděl, že je možné koupit si kteréhokoli (nebo téměř každého) policistu.
Věděl, že kterýkoli (nebo téměř každý) úředník je zkorumpovaný a většina vojáků a důstojníků je zbabělá.
Strach zmizel ze života lidí. Smáli se carovi, vymýšleli vtipy o carevně a Rasputinovi, nerespektovali žádný symbol moci. Biče se rozpadly a sekery otupily.
Stalin vrátil strach jako pobídku pro společenský rozvoj.
Ani jeden úředník, ani jediný generál ani stranický činitel při něm nebyli v bezpečí.
Pro tyto kategorie zvláště cenných občanů bylo dost přídělů, kaviáru, řádů,… Ale ani vězení, ani kulky do zátylku se již nomenklatura nezdráhala použít.
Generála Kuropatkina by za Stalina zastřelili za ztrátu rusko-japonské války (1904 – 1905), jako Pavlova v roce 1941. A udělali by to správně.
Každý, kdo posílá vojáky na porážku a nepřináší vítězství národu, nemá právo zemřít v posteli.
Koneckonců… čím je cennější než řadový voják, který položil život při útoku?
Výsledek je zřejmý – v roce 1917 dobře vyzbrojená, oblečená, obutá a nakrmená ruská armáda uprchla z důvodu duševní slabosti domů…V roce 1945 děti těchto vojáků pokořily Berlín.
Totéž platí o rozmotání tajemství Gulagu a stalinistických represí.
Předrevoluční vězení se změnilo v sanatorium. Lenin ve vyhnanství, pytlačil a střílel králíky, ve vězeňské cele psal články a velkou část svého života strávil v zahraničí v Paříži a Curychu.
Ostatní „oběti“ carského režimu si vedly přesně stejným způsobem. Byli popraveni pouze kriminálníci.
Ti, kteří byli při povstáních a teroristických útocích proti vládě chyceni se zbraní v ruce.
Stalin tyto chyby svých předchůdců vzal v úvahu. Uvědomil si, že kdyby liberalizoval jako Mikuláš II., odstraní ho raz dva. Vlastní generálové ho zatknou, jako zatkli cara.
To znamená – vězení by tedy mělo být vězením. Tvrdá práce – těžkou prací.
A spiknutí armády nebo výstřední „levé opozice“ – pouze teoretická možnost.
Osud Trockého, Tuchačevského, Bucharina a další škůdců (píšu toto slovo bez uvozovek) pozoruhodně prokázal efektivnost stalinistických metod boje s „opozičníky“, kteří byli ve skutečnosti obyčejní spiklenci.
Mnohem frivolnější a důvěřivější Hitler jenom zázrakem přežil v roce 1944, kdy se němečtí generálové rozhodli zbavit se ho přímo ve „Vlčím doupěti“. Stalin nedal šanci svým potencionálním „plukovníkům Staufenbergům“ (všem těm Bljucherům a Egorovům), aby ukázali své zvrácené sklony.
Zničil je v zárodku.
To však neznamená, že Stalin byl patologicky krutý.
Judas Trotskij, známý svými krvavými popravami během občanské války, si zcela zasloužil cepínem do jeho divoké malé hlavy. Litovat ho.. za to nestojí.
Občas se vyčítá skutečnost, že někdo miluje „bílé“ a přitom i Stalina. Jak je to možné? Je v tom rozpor?
Odpovím slovy samotného Stalina, která řekl po jednom představení „Dny Turbinových“ (Bulgakov). Dovolte mi připomenout, že vůdce Sovětského svazu šel na tuto hru 18krát. Řekl tato slova synovi slavného bolševika Sergejeva (soudruha Artjema):
„Nikdy si nemysli, že můžeš lidi rozdělit na čistě rudé a čistě bílé.“
To mohl říct jen ten, který se pokusil sjednotit oba tábory.
Kdo pochopil, že vstoupil do historie země v době velké smuty a občanských sporů ruského národa, ale nikdy, ani rozumem, ani srdcem, tuto neshodu nepřijal.
Proč Evropa neubránila svou „demokracii“? Opakovali a budou opakovat o Stalinovi:
„On „se přátelil“ s Hitlerem v letech 1939-1941. Rozdělil s ním Polsko.“
Pánové, to ne Stalin se začal bratříčkovat s Hitlerem, ale západní demokraté.
Byla to Francie a Británie, která v roce 1938 v Mnichově dala Hitlerovi k jídlu Československo.
A Polsko, spolu s nacisty, si z Československa taky trochu ukouslo!
A Churchill obdivoval Mussoliniho! A polovina západní Evropy byla nemocná nacismem. Maďaři, Rumuni a Italové byli jeho spojenci ve válce proti SSSR. Belgičané, Norové, Lotyši, Estonci, Francouzi, Chorvati a další bojovali v sestavě divizí SS proti sovětským vojákům – na to nezapomeňte.
Kdyby byl Stalin Hitlerovým přítelem, Adolf by nikdy neospravedlnil svůj útok na SSSR skutečností, že sám Stalin byl připraven na něj zaútočit.
Stalin neměl v roce 1939 žádné jiné možnosti, s výjimkou uzavření paktu o neútočení s Německem (mimochodem byl poslední v řadě). Jakýkoli normální politik na jeho místě by využil postavení imperialistů proti sobě.
Je to snad Stalinova vina, že za 40 dní se zhroutil prohnilý demokratický režim ve Francii? Copak obyčejní Francouzi nechtěli bránit svou svobodu a demokracii?
Vždyť měli parlament, svobodu projevu a soukromé vlastnictví, ale.. neměli ani lágry, ani NKVD se SMERŠem!
Stalin a Rudá armáda celou Evropu zachránili. Kdyby nebylo Stalina, německý okupační režim by dodnes okupoval Paříž i Varšavu.
Nejvíce o člověku řekne jeho jméno.
Stalin není pseudonym. Je to pouze ruský překlad gruzínského slova „juga (džuga)“ – „ocel“.
Nevydával se za někoho jiného. Byl sám sebou. Když se národ i vláda i inteligence zkazily a rozložily v důsledku revoluce až na samou hranici propasti, když si každý dělal to, co chtěl nebo vůbec nic nedělal, národu bylo potřeba pastýře se železnou holí…. A on přišel.
