Koronární komunismus

https://www.opendemocracy.net/en/oureconomy/helicopter-money-answer-looming-economic-crisis/

V podobném duchu se vyjadřují v listu Guardian francouzští ekonomové Emmanuel Saez a Gabriel Zucman působící na Kalifornské univerzitě v Berkley, ale místo jednotné dávky by volili lepší zacílení.

https://www.theguardian.com/commentisfree/2020/mar/17/governments-crisis-coronavirus-business

Do čeho se to vlastně ženeme? Ve chvíli, kdy i Volkswagen zavírá dveře, zpočátku na dva týdny, je jasné, že předpovídaný hospodářský růst je pouhou iluzí. Americký ekonom Nouriel Rubini v USA předpokládá zhruba stejný dočasný pokles, jaký jsme zaznamenali na propadu amerických burzovních indexů. Převzala to Patria, mohu tedy nabídnout českou citaci:

Konvenční pohled podle Roubiniho nyní hovoří o tom, že nastanou dvě čtvrtletí poklesu, v jeho čele bude Čína, Japonsko, Korea, Itálie a „pár dalších slabých rozvíjejících se ekonomik“. Ve druhém čtvrtletí se přidají Spojené státy a Evropa. Roubini ovšem dodal, že podle jeho názoru vše neukončí pouze dvě čtvrtletí poklesu. Navíc je vysoce pravděpodobné, že „většina eurozóny, a dokonce i Spojené státy, jsou možná již v recesi, a ne, že se do ní dostanou až ve druhém čtvrtletí.“ Navíc je pravděpodobné, že řada vyspělých zemí včetně Spojených států bude poklesem trpět i ve třetím čtvrtletí, „a možná ještě déle.“

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/4364037/roubini-evropa-jiz-muze-byt-v-recesi-potrva-to-dele-nez-jen-do-q2.html

Saez s Zucmanem se problémem zabývají detailněji. Základní brzdu teď představují karantény a další formy vytváření „sociální distance“, která má zpomalit šíření viru, aby to zdravotnictví mohlo zvládnout a případně nás dohonil nějaký lék. Úmrtnost v Itálii je strašlivá. Pokud by to takhle pokračovalo, brzy by měli mít víc obětí než Čína. Potřeby zdravotnictví jsou proto absolutní priorita. K tomu lékaři z Wuchanu varují, aby Evropa neopakovala stejné chyby a nevystavila zdravotníky riziku bez dostatečných ochranných pomůcek. Tady se náklady nepočítají.

I kdyby to trvalo jen čtvrt roku, podle S+Z zmizí jen v Americe 30 procent agregátní poptávky, což by se promítlo do celoročního hospodaření meziročním poklesem o 7,5 procenta. Ale kdybychom se drželi představy Roubiniho, mluvíme jen o prvních 7,5 procentech… To nemůže mnoho podniků a domácností hospodářsky přežít. Snižování úroků jim moc nepomůže, to je nástroj na povzbuzení poptávky, ale tady vázne výroba. Nemluvě o tom, že obchody jsou zavřené. Také odklady daní a půjčky pomáhají rozložit problém v čase – ovšem jen pro ty živé. Když někdo v mezidobí začne plavat břichem nahoru, na splátky nedojde – a bude to stát, kdo se bude muset o lidi bez příjmu postarat.

Proto je lepší, když to udělá hned. Všechny užitečné nástroje kombinují německý kurzarbeit, americký příspěvek (grant) domácnostem a české půjčky a odklady plateb, které už navrhla Babišova vláda. Teď jde o to, v jakých proporcích budou a s jakým konečným účtem, pokud je použijeme – jak by bylo záhodno – všechny. S+Z to vyjadřují jednoznačně, stát musí být plátcem poslední instance. Jestliže nechce mít lidi na krku dlouho, musí firmám, zaměstnancům, živnostníkům, lidem na volné noze a vůbec všem, kdo respektují karantény a omezení sociálních kontaktů, umožnit přežít kritické kratší období, aby se v budoucnu znovu mohli starat o sebe sami.

Za mého mládí se psávalo touto roční dobou o nedostatku píce pro dobytek, který už dostával místo krmných jen „záchovné“ dávky. S+Z odhadují, že lidem zbaveným pracovních příjmů je třeba poskytnout aspoň 50 – 60 procent mzdy (kurzarbeit je trochu štědřejší), ale vedle toho je nezbytné pomoci také firmám bez tržeb, jejichž záchovná dávka bude lehce pod polovinou normálních provozních nákladů. Takže po jednom čtvrtletí drsného hospodářském poklesu o 30 procent by fiskální náklady činily asi 3,75 procenta HDP. Tady bych připomenul, že státní zadluženost USA činí něco málo přes 100 procent HDP, takže teprve po roce takových výdajů by se přiblížila dnešní Itálii.

Česko by mohlo být mnohem velkorysejší, jsme třikrát méně zadluženi než USA. Avšak naše ekonomická závislost na zahraničí je v opačném poměru, takže krizi a dluhy snadno dovezeme. Neviditelnou formou zvyšování zadluženosti je pokles kurzu koruny, který zdražuje dovozy a splácení v zahraničí. Čtyři pětiny toho, co se v Česku vyrobí, prošlo hodnotově přes hraniční čáru, většinou jako subdodávky k zušlechtění, které se finalizují zase v zahraničí. Tady je obrovská zranitelnost české ekonomiky slabou měnou. A to často nemáme kontrolu ani nad základními podmínkami, ty se řídí vnitropodnikovými cenami stanovenými v zahraničí formou dlouhodobých smluv.

Státní dluh bude přesto tím nejjednodušším, co bude třeba po odeznění koronaviru řešit. Trocha koronárního komunismu nás nezabije. Ale to neznamená, že zaplatíme, a pak už zase pojedeme dál po staru. Vláda v přímém přenosu na to teď nemůže mít myšlenky, ale spousta lidí, kteří nuceně sedí doma, má čas si něco přečíst a promyslet.

V zásadě jde o to, že tu bylo víc příležitostí ke zhroucení. Mohli jsme shořet jako v Austrálii nebo Kalifornii, mohli jsme se utopit jako v jihovýchodní Asii nebo Anglii, mohli jsme spadnout do nemovitostní bubliny, kde má Česko opravdu našlápnuto, ale momentálně vyhrál virus. Důsledky mizející biodiverzity, takže zbyli jen hraboši a kůrovec, nebo zabíjené půdy, která to hlásí suchem, mohou přijít příště. Úvahy typu: zapomeňte na klima, když je tu virus, jsou směšné. Klimatu je jedno, že je tu virus.

V přímém doteku se smrtí, byť zatím jen teoreticky, můžeme být radikálnější. Virus prokázal, že jsme někam prodali naši odolnost, resilienci, budovanou na pestrosti a blízkosti ekonomických aktivit, a nahradili ji monokulturou přehuštěných kontaktů mimo možnosti kontroly. Náš způsob života, postavený na nesvobodě chudých proti všemoci bohatých, je šílený. Je nesmysl vážit si jen toho, co se dá koupit, a ignorovat to, co zrovna nemá cenovku. Když zabijeme ekosystém produkující kyslík, dopadneme stejně, jako když nám koronavirus zalepí plíce.

Systém závislý na penězích v roli konečné míry hodnoty selhává, jak teď názorně připomenou měsíce koronárního komunismu. Peníze mají být pojivem spolupráce, mazadlem ekonomického soustrojí. Nejsou palivem, kterým se ty stroje pohánějí, tím je práce. Kvetoucí ekonomika vytváří příležitosti pro práci, ne jenom pro peníze. Zastřít to můžeme pouze tehdy, když peníze přeměníme v nástroj přinucení, v okovy, které jsou opakem svobody.