Jak se dělá revoluce

Další kolo primárek Demokratické strany, které zahrnovalo i průmyslový stát Michigan na americkém Středozápadě potvrdilo trend, zahájený před týdnem, že teď se to sype na hromádku bývalého viceprezidenta Joe Bidena. Je reprezentantem hlavního proudu ve straně, establishmentu. Tedy těch, kdo by byli ohroženi, kdyby vyhrával senátor Bernie Sanders, který sám sebe označuje za socialistu.

Sanders vedl v průzkumech ještě na konci února, a zdálo se, že drtivě, někdy i dvojnásobkem podpory ve srovnání s Bidenem. Pak však začali odstupovat kandidáti z tábora „umírněných“ a přesouvat svoji podporu k bývalému viceprezidentovi, jehož popularita se odvíjí hlavně od jeho bývalého šéfa Baracka Obamy. Platí to především na černé voliče, kteří mají Obamu za svatého. A tak tam, kde bylo dostatek nostalgie po bývalém prezidentovi, Biden nemusel dělat nic – a taky nic nedělal. Vyhrával i ve státech, kde se nezúčastnil ani jednoho volebního shromáždění a neměl ani štáb.

Nedělat nic je zřejmě Bidenova nejsilnější stránka, protože když mluví, zapomíná, plete si matku se sestrou, zamotává se, čiší z něj, že někdejší síly už jsou pryč. Stejně starý Sanders vypadá mnohem energetičtěji, a tak vkládá naděje do nedělní televizní debaty ve Phoenixu, kde to konečně bude jeden proti jednomu. Na Bidena zatím nikdo neútočil, v první užší velké debatě se všichni koncentrovali na palbu do tehdejší favoritky senátorky Warrenovou, v druhé debatě před superúterým se zase šilo do Sanderse, který byl momentálně vepředu. Od té doby jedou média (s výjimkou The Nation a dalších levičáckých zdrojů) v duchu „Sanderse nikdy“.

Prudký obrat ve prospěch Bidena tedy může znamenat, že Sandersovy naděje jsou u konce – a s ním i těch, kdo volají po všeobecném zdravotním pojištění, zrušení studentských dluhů a zavedení bezplatného vysokoškolského vzdělání, podstatně vyšší minimální mzdě nebo velkém programu klimatických opatření připomínajícím New Deal prezidenta F.D. Roosevelta. Sandersův tábor se s tím začíná smiřovat, aspoň podle stále častějších konstatování, že úspěch byl už to, že se dostali až sem. Ale stejný sled událostí může znamenat i to, že rychlý zvrat je možný.

Sandersova kampaň byla postavena na mobilizaci dřívějších nevoličů, zabírá mezi mladými, španělsky mluvicími, v řadách dělnických profesí. Teď, když se zdá být oslaben, tak i New York Times o něm začaly psát objektivněji a popisují „třídní boj“ uvnitř Demokratické strany. Hlouběji se však věnují Sandersově technice volebního boje v londýnském Guardianu. Jejich autor George Monbiot již dříve zpracoval zkušenosti z roku 2016 do mobilizační knihy Out of the Wreckage – A new politics for an age of crisis (Verso, London 2017). Monbiot považuje Sanderse za jednoho z těch, kdo může nabídnout nová východiska ze současného krizového rozvratu (jak chápe současnou epochu).

Upozorňuje tam na další knihu (ale tu jsem zatím nečetl) od dvou Sandersových spolupracovníků (Becky Bond a Zack Exley), která jde drsně k věci titulem Rules for Revolutionaries: How Big Organising Can Change Everything. Jde o zásady revoluční práce s malými prostředky a velkými výsledky, kde místo peněz vítězí organizovaní lidé. Monbiot tam zjišťuje, že tito borci přišli na většinu svých postupů až v průběhu kampaně 2016, kdy už bylo pozdě. Ale nevzdali to, doladili je pro novou kampaň, a zřejmě proto byl letos Sandersův nástup tak impozantní.

Jak Monbiot uvádí, Sandersova kampaň 2016 byla protikladem kampaně Hillary Clintonové, která stavěla na tom, že potřebuje peníze od velkých dárců a velké databáze. Práce s databázemi umožňovala individuálně oslovovat voliče, kteří mohli být náchylní ke změně preferencí. To ovšem znamená neodchylovat se příliš od stanovisek, se kterými přichází i protivník. Taková strategie si tedy mohla dovolit jen nepatrné změny politiky v oblastech, které jsou jinak považovány za volebně bezpečné, a nemůže spoléhat na to, že veřejnost nějak nadchne.

Velké transformace chodí po jiných cestách, ty naopak potřebují masovou občanskou mobilizaci. Velká změna znamená velkou organizační práci zaměřenou na velké cíle, a sice zasažení většiny elektorátu, nejen jeho úzkých segmentů. Musí to být postaveno na velké mobilizaci dobrovolníků. A musí se od nich chtít hodně práce a hodně času na klíčové úkoly. Jak však Bond a Exley zjistili, „když se lidé dozvěděli, že od nich chceme velké úsilí pro velké vítězství, zapojilo se jich víc … než když byli požádáni o malou výpomoc pro malé vítězství“.

Ukázalo se, že možnosti mobilizace lidí prakticky nemají horní hranici. Nakonec se zapojilo 100 tisíc dobrovolníků, kteří zorganizovali 100 tisíc akcí a mluvili ke 75 milionům voličů. Kampaň zjistila, že drahá televizní reklama moc nezabírá, stejně jako letáky ve schránce, nebo lidé, kteří mávají nějakými symboly všude na rohu, natož žhavení drátů telefonními roboty.

Rozhodující jsou osobní rozhovory s reálnými lidmi, kteří se podobají jeden druhému a mají podobné starosti. Je to něco jiného než poslouchat profesionální nadháněče. Navíc se zjistilo, že rozhovory mezi dobrovolníky a lidmi, kteří se od nich nijak zvlášť neliší, mohou vést ke změně názorů u kontroverzních témat – a že tato změna delší čas vydrží.

Sandersovo nekompromisní vystupování nakonec lidi motivovalo, aby se sami začali nabízet pro dobrovolnickou práci. V centru kampaně se tak nashromáždilo obrovské množství mailů, se kterými si zpočátku nevěděli rady. Řešení našli až po měsících pokusů a omylů. Spočívalo v tom, že je třeba napřed dobrovolníky v určitém městě nebo regionu kontaktovat a sezvat na iniciační mítink (barnstorm). Stačil jeden mail a lidé přišli sami.

Iniciační mítink vedl někdo z centra, ale moc toho nebylo třeba vysvětlovat, každý věděl, proč je tady. Přednesla se stručná strategie kampaně a hned z toho vyplývaly úkoly – kdo půjde kam a co udělá. Například kdo zorganizuje telefonický sběr drobných darů, třeba za pomoci aplikace, a udělá to doma nebo v místnosti, kterou si sám najme. Pro konkrétní úkoly přicházela iniciativně desetina účastníků shromáždění, ale hned namístě hledali spolupracovníky. Seřadili se v čele sálu a postupně ohlašovali datum a místo, kde něco podniknou, a v sále se zvedaly ruce těch, kdo se zapojí.

Ukázalo se, že efektivnější bylo, když se některé operace, jako třeba obvolávání dárců, dělo společně. Bylo tam větší úsilí a lidi to víc bavilo, než když to dělal každý sám. Dostali od kampaně k dispozici zvláštní telefonní software, kontakty na případnou pomoc v centru (kterou by ale také poskytli dobrovolníci), výcvikové video a texty s návrhy rozhovorů. A pak už volali, třeba i na ulici, z vlastních telefonů.

Nakonec se zjistilo, že i tyto velké mítinky mohou vést neplacení aktivisté. Dosahovali stejných výsledků při organizování a mobilizaci lidí jako profesionální personál. Pak už neexistovala žádná finanční a organizační omezení ani pro rozvíjení barnstormů (slovní hříčka ze spojení myšlenkové smrště a plácku někde ve stodole). Probíhaly spontánně po celé zemi. Z celkového počtu 1000 takových organizačních startů bylo 650 podniknuto dobrovolníky, kteří se toho sami spontánně ujali. Každý sestavil řadu specializovaných skupin, které hned začaly obvolávat sousedy ze svého obvodu. A jak se do toho postupně zapojovali, šířili své zkušenosti i po sociálních sítích.

I když v roce 2016 Sanders nakonec nevyhrál, protože centrála Demokratické strany byla ochotná ho zastavit třeba i podvody, výrazný výsledek se projevil v kongresových volbách v mezidobí, kdy začali poslanecká křesla získávat lidé, kteří prošli touto zkušeností. Například mladičká Alexandria Ocasio-Cortezová. To je dobrá zkušenost, že ani momentální prohra všechno neničí.