 |
| Judith Bergmanová |
Judith Bergmanová
28. 3. 2020 GatestoneInstitut a ProtiProud
JUDITH BERGMANová popisuje, jak problémy s epidemií nové chřipky a vydírání EU tureckým prezidentem obnažily až na kost nesmyslnost udržování při životě tohoto byrokratického molocha.
Po vypuknutí epidemie koronaviru se Italové dozvěděli důležitou věc, totiž že se ostatní členské země EU neřídí těmi báječnými hesly Evropské unie – a už vůbec ne ve všech pádech skloňovanou solidaritou.
Ta je údajně základním principem Evropské unie. Je zakotvena v klíčových unijních smlouvách a EU ji označuje za jeden ze svých hlavních cílů. Podle článku 222 Smlouvy o fungování EU, jedné ze dvou hlavních smluv EU:
“Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity. Unie uvede do pohotovosti veškeré nástroje, které má k dispozici… aby poskytla členskému státu pomoc na jeho území v případě přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, pokud o to požádají jeho politické orgány.”
Výsměch Itálii
EU se odvolává na zásadu solidarity, především pokud jde o přijímání migrantů: Během migrační krize v roce 2015 přidělil Brusel každé zemi pevnou kvótu imigrantů. V roce 2017 zažalovala EU u Soudního dvora Evropské unie Maďarsko, Polsko a Českou republiku kvůli jejich odmítnutí přijmout migranty. Koncem října 2019 prohlásil generální advokát, právní poradce Soudního dvora EU, že právo EU musí být dodržováno a že zásada solidarity EU “nutně někdy znamená sdílení společného břemene.” Soudní dvůr EU o této kauze dosud nerozhodl, obvykle se však řídí doporučením generálního advokáta.
EU má dokonce zvláštní úřad – Koordinační středisko pro reakci na mimořádné situace (ERCC, Emergency Response Coordination Centre) – který funguje v rámci mechanismu civilní ochrany EU, a který pomáhá členským zemím EU i některým státům mimo EU při řešení krizí v souladu se “zásadou solidarity”. Právě tento úřad požádala Itálie o pomoc, když se zemi vymkla z rukou epidemie – a nedostala nic. “Požádali jsme o dodávky zdravotnického vybavení a Evropská komise předala naši žádost členským zemím EU,” řekl časopisu Foreign Policy italský vyslanec při EU Maurizio Massari. “Ovšem nedostali jsme nic.”
Kromě toho Německo a Francie, přední členské státy EU navíc promptně zakázaly nebo omezily vývoz roušek, respirátorů a jiných ochranných prostředků. To vyvolalo opatrnou kritiku ze strany úředníků Evropské unie, jako je Stella Kyriakides, komisařka pro zdraví a bezpečnost potravin, která tomuto “motoru EU” bezvýsledně připomínala, že “solidarita je klíčová.”
První jsou národní zájmy
V minulosti členské země EU občas solidaritu projevily. Podle svého webu reagoval mechanismus civilní ochrany EU od svého založení v roce 2001 na více než 330 žádostí o pomoc v EU i mimo ni. Například v červenci 2018, kdy Švédsko čelilo rozsáhlým lesním požárům.
Když je ale celý kontinent zasažen vysoce nakažlivou virovou epidemií, je solidarita najednou pryč. Každý stát pochopitelně zvažuje, zda si může dovolit poslat do zahraničí ochranné pomůcky, které potřebuje pro své vlastní občany. Každá země prostě nejdřív zvažuje svůj vlastní národní zájem. Když o pomoc požádala Itálie, tak si členské země EU stanovily jako svou nejvyšší prioritu své národní zájmy. Jde o přirozené chování samostatných států a před vznikem EU by takové chování nezpůsobilo žádné pobouření.
Epidemie koronaviru ukázala, že pokud to vyžadují extrémní okolnosti, budou členské státy vždy jednat jen v souladu se svými národními zájmy. I když tento fakt ještě automaticky neznamená bezprostřední konec unie, určitě vyvolává otázky týkající se smyslu této organizace.
Koronavirus ovšem zdaleka není jediným současným problémem, který životaschopnost Evropské unie přinejmenším zpochybňuje.
Stav nouze
Nynější krize na řecko-tureckých hranicích ukázala, že EU je nejen neschopná, ale že se navíc chová trestuhodně: nechala Řecko, aby se samo vypořádalo s touto nejnovější migrační krizí, kterou z politických důvodů vyvolal turecký prezident Erdogan. Rétorické cvičení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která nazvala Řecko evropským “štítem”, bylo výsměchem a ne podporou Řecka.
Zatímco se Evropa snaží vypořádat s epidemií koronaviru, nařídila komisařka EU pro vnitřní věci Ylva Johansson Řecku, že musí migrantům, které Erdogan dopravil k řecké hranici, umožnit požádat o azyl. Řecký premiér Kyriakos Mitsotakis ale již předtím oznámil, že Řecko pozastavuje všechny žádosti o azyl na základě článku 78 odstavce 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, ve kterém se praví:
“Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.”
Ylva Johanssonová však prohlásila, že Evropská komise nenavrhne pozastavení práva na azyl:
“Jednotlivci v Evropské unii mají právo požádat o azyl. To je ve smlouvě, to je mezinárodní právo. To nemůžeme suspendovat.”
EU je prostě vždy schopna suspendovat nanejvýš zdravý rozum. Ve dnech, kdy Ylva Johanssonová vznášela vůči Řecku své iracionální požadavky, se Evropa nacházela ve zlomovém bodě epidemie koronaviru. Současně se zdálo, že by se německá kancléřka Angela Merkelová mohla podrobit Erdoganově vydírání. Méně než dva týdny poté, co Erdogan dopravil tisíce migrantů na hranici s Řeckem, Merkelová podle zprávy v deníku Die Welt řekla, že bude “s nasazením všech sil” pracovat na “dosažení nové úrovně dohody mezi EU a Tureckem.”
Vydírání zabralo
Jde o dohodu mezi EU a Tureckem z roku 2016 o zadržování migrantů v Turecku výměnou za šest miliard eur. Až doposud se EU dalšími požadavky Turecka nezabývala, ale nedávné prohlášení Merkelové vyneslo tyto problémy do popředí. Mezi požadavky, které jsou zahrnuty v dohodě z roku 2016, je bezvízový pohyb osob mezi Tureckem a EU, bezcelní pohyb tureckého zboží v rámci EU, zřízení “bezpečné zóny” v severní Sýrii a obnovení pravidelných setkání mezi představiteli Turecka a EU.
Pokud by EU schválila bezvízový styk s Turky – což znamená de facto s kýmkoliv, kdo má prostředky na koupi tureckého pasu – mohly by miliony Turků legálně vstoupit do EU a tam se pak “ztratit”. EU se potýká s mnoha nevyřešenými fatálními problémy a je blízko bodu zlomu. A s Tureckem, zemí s 80 miliony lidí, kteří by takto byli do Evropy doslova pozváni, by vznikla úplně jiná “Evropská” unie.
Německo Turecku přislíbilo více peněz. Podle Deutsche Welle Merkelová Erdoganovi řekla, že je ochotna navýšit finanční prostředky EU na “péči o uprchlíky v Turecku výměnou za to, že Ankara zastaví tisíce migrantů, kteří se pokoušejí překročit turecko-řeckou hranici.”
Turecké vydírání prostřednictvím migrantů zafungovalo překvapivě dobře a překvapivě rychle. “Nesmíme dovolit, aby se z uprchlíků staly figurky na šachovnici geopolitických zájmů,” prohlásil německý ministr zahraničí Heiko Maas. “Ať jimi jako figurkami tahá kdokoliv, musí počítat s naší opozicí.”
Ukázalo se, že Německo (a s ním i celá “jeho” EU) je dům z karet. A když se sesypal, je najednou jasné, že to je Erdogan, kdo je tu pánem.
V důsledku toho Erdogan 18. března 2020 oznámil, že migrační krize, kterou zorganizoval, oficiálně skončila: Turecko uzavřelo své hranice s Řeckem a Bulharskem, zdánlivě kvůli koronaviru. Deník The Telegraph citoval zprávy z tureckého zpravodajského webu Medyascope, podle kterého je asi 150 autobusů připraveno dopravit migranty z řeckých hranic zpět do Istanbulu a do uprchlických táborů. Erdogan dostal, co chtěl.
Erdogan už nemusí nic dělat, stačí mu jen si počkat, až mu EU s Merkelovou u kormidla splní všechna jeho přání.
Jaký div, že členské země si najdou vzpomněly, že jsou státy. Zapomenou na to, až koronakrize pomine?
