Dominika Dery
23. 3. 2020 Outsidermedia
Na začátku roku mi moje devadesátiletá domácí, asi jako bonus za pravidelné placení nájmu, darovala nový kalendář od firmy CEMB, jež sídlí přes ulici. Zaujalo mě na něm originální grafické vyjádření nadcházejícího roku, totiž dvě dvacítky posazené na opačné misky vah. Vzhledem k tomu, že se firma CEMB zabývá diagnostikou a vyvažováním rotujících přístrojů všeho druhu a je výrobcem nejpřesnějších zařízení na světě na měření rovnováhy dokonce i ve vesmíru, obrázek roku na váhách působil jako inteligentní reklama.
Všechno, nač padne moje oko, podrobuji hlubší analýze. Jako když jarní paprsek ťukne do okna pokrytého námrazou. Při pohledu na kalendář se mi rozbřesklo. Napadlo mě, že těch 2020 předznamenává bilancování epoch. Že první, řádově dvakrát vyšší dvacítka bude tento rok konfrontována se zkušeností uplynulých dvaceti let, které lidstvo oloupily o sen přechodu z protrpěné doby Ryb do osvícené epochy Vodnáře. Jako by historická zkušenost posledních desetiletí měla unaveného člověka dovést k nejvyspělejšímu stádiu bytí – cynismu. K poznání, že žádná, sebelepší oběť nemá nejmenší smysl. Že plody veškerého našeho úsilí vždy sklidí cizopasný podvodník, který dobře odpozoroval naše slabosti a zvyky a zneužil informačního náskoku k našemu zotročení.
Pracuji jako učitelka angličtiny na různých školách a jsem zděšena stavem kolektivní duše žáků 8. tříd. Kladu si otázku, co se stane se společností, v níž se láskyplná, šťastná batolata postupně vyvíjejí v pasivní nešťastné bytosti, rezignované na jakoukoli ideu dobra. V lásku nevěří. V možnost žít vyvážený a šťastný život také ne. Po upřímnosti snad touží, nenacházejí odvahu ukázat své opravdové city. „Jaký má smysl se o něco snažit? Stejně se nikdo z nás nedožije stáří.“ Řekl mi nedávno jeden talentovaný student a zbytek třídy jeho názor mlčky potvrdil pokrčením ramen.
Co nás v takové situaci může zachránit?
Už dávno se mi hlavou honí představa procesu, během kterého se oceán globálního pole nevědomí přelije na vědomou úroveň. Ačkoli určitá vrstva lidí u moci vyvíjí velké úsilí, aby zabránila tomuto moři pravdy spláchnout fiktivní představu o světě, kterému vládnou sami sebou vyvolení díky dobrým znalostem psychologie, život sám, opravdová zkušenost všech bytosti dohromady, sebevíce utajovaná, míří za světlem sebepoznání. Kdo se pokouší zvrátit tsunami emocí, které v hloubi zmítají každým živým tvorem? Kdo si myslí, že může lakovat duhovými barvami bortící se přehradu? Každý, kdo prožil životní krizi, musel poctivě bilancovat. Bez bilancování nelze růst, není možné nalézt poučení v prožitém utrpení, natož hodnotu poznání v bolesti ze ztráty. Účty je nutno platit a tam, kde součet čísel na obou stranách nehraje, je zapotřebí všechno přepočítat.
Když jsem v lednu zatloukala hřebíček do zdi a věšela kalendář, letělo mi hlavou, kdo bude muset v nadcházejícím roce začít přepočítávat, až se nakonec možná i přepočítá? A kdo se naopak úspěšně propočítá až jednadvaceti a bude brát oko?
Je vůbec myslitelné klást vedle sebe na váhy dva tisíce a dvacet? Je možné, aby pouhá dvě desetiletí obsahovala zahuštěnou esenci předchozích dvou tisíců let? Dostáváme se snad na jevišti světa do prorokovaného finále vyvažování svářících se protikladů, kdy se individuální světonázor moderního člověka bude muset chtě nechtě vyrovnat s akumulovanou zkušeností stovky předchozích generací? Nejsou to snad hlasy našich předků, které se bouří v krvi rodin a národů? Není to vina dekadentní doby, kdy pár zkurvených pokolení dokázalo znehodnotit výsledky práce celé civilizace ve jménu svobody a vědeckého pokroku? Kdy dlouhá křivka těžce probojované kulturní evoluce padá do bezedné propasti bezbožného primitivismu a promované idiocie zbavené instinktu? Doba světovlády farizejů a sobecké lži oblečené do roucha všeobjímající pravdy?
Archetyp mrckujícího herce-filosofa oblézá místní putyky a rozdává populární moudra na kameru. Ze všech plazem na člověka vzdychají kurvy a kurvičky v univerzálním bordelu Pravdy. Drahé šminky se roztékají, botoxové implantáty bobtnají. Ze zrcadla Sněhurčiny macechy se šklebí démoni karikatur. A už to není k smíchu. Post-postmodernismus se vyznačuje makabrózním smyslem pro humor, při kterém normálnímu člověku leze mráz po zádech. Kde je ovšem dneska měřítko normality? Vláda černé magie se už ani nenamáhá zakrývat své úmysly. Její symboly pokrývají nebe i zemi společně s průvody Gay Pride a neonovým srdíčkem erotického klubu kdysi na Hradě, či batolaty, jež vybavená USB konektorem šplhají po žižkovské televizní věži a jejichž tvůrce se asi ne zcela náhodou jmenuje Černý.
Nomen omen?
Říká se tomu umění.
To kdybyste nevěděli.
Na darovaném kalendáři jsem stačila otočit dva listy a už se nacházíme uprostřed mediálního Armagedonu způsobeného koronavirem. Nacházím se přímo uprostřed oka cyklonu v lombardském městečku u jezera Como. U nás se zdánlivě nic neděje, ale kolem umírá fůra lidí.
Pečetě se lámou a šum svistu Smrťákovy kosy přivádí obyvatelstvo k rozumu. Naše desetitisícové město nachází ztracenou rovnováhu v amfiteátru na úpatí hor, jež sloužily Leonardu da Vinci jako model pro jeho slavná pozadí. Osobní zájmy a potřeby narážejí na kolektivní představu o tom, co je dobré a co se nehodí. Lidé si vyřizují účty na Facebooku. Všichni se tady znají. Má to rychlý průběh. Extrémy se rychle odstředily a většina populace vykazuje potřebu pozitivního myšlení, solidarity a kreativity, ale zároveň odmítá být naivní a nevěří zprávám oficiálních médií. V oku cyklónu zavládlo ticho, klid a láska k životu. Dalo by se skoro říci, že žijeme blaženě. Je to, jako by karanténa nastartovala ozdravný proces. Nebe nad hlavou je čistě modré, vzduch plný ozónu. Otcové rodin využívají volno ke stříhání živých plotů. Matky se vrátily do kuchyně. Děti, jež mají sourozence, jsou spokojené, že si můžou celý den hrát v rodinném kruhu. Mí synové najednou bez odmlouvání studují na počítači interaktivní lekce. Za dvě hodiny denně se naučí víc, než dříve za osm. Na ulici se lidé z dálky zdraví. Třeba ve strachu z kontaminace, už nikdo nikoho nepřehlíží. Neznám člověka, který by nebyl vděčný za dobré slovo, za pouhý úsměv.
Nad námi se tyčí vrcholky horského páru Grigny a Grignety, v jejichž útrobách se skrývá jeskynní komplex nazvaný I-Ching. Není náhoda, že jméno taoistické nauky o rovnováze protikladů a věčné hře jejich proměn našlo uplatnění ve slovníku místních speleologů. Dvě hory nad městem představují archetyp přísného Otce (Severní Grigna) a milující Matky (Jižní Grigna) vyvážených v láskyplné symbióze. Mám potvrzeno od různých přátel z celého světa, kteří mě zde za posledních deset let navštívili, že i krátký pobyt v našich končinách působí ozdravně: Práce na hledání a nastolení rovnováhy na všech rovinách bytí, jak se zdá, je pro zdraví člověka esenciální. V jeskyni uprostřed milujících se hor kdysi meditoval Leonardo o světě osvícené budoucnosti, o době Vodnáře.
A tak zatímco se všude kolem roztáčí informační vír plný negativních emocí, mám pocit, jako by se uvnitř Leonardovy jeskyně, kam chodím pro vodu, otvíralo okno do hlubin kolektivní duše. V jejích útrobách panuje třeskuté ticho a proniká jí mrazivě bílé světlo; vědomí vyvážené lásky všeho ke všemu, ze které se zrodila představa člověka, pevného a čistého jako křišťál.
Nesmrtelnost.
Tuto představu dalekých hvězd vnitřních světů kladu na váhy společně s láskou k životu a vděkem za každý sluneční paprsek, který k nám pronikne na balkón. Žehnáme čisté vodě, kterou pijeme, děkujeme za šťávu z pomerančů. Každý den je první a poslední. Každá lekce života má nevyčíslitelnou hodnotu, byť by byla sebebolestnější. Každý pád předchází nové vzepětí.
Včera jsme se dožili jarního rovnodenní. Miska kolektivní se ocitla na stejné rovině s miskou individuální. Noc nevědomí se srovnala se světlem mysli. Ryby přešly do Berana. Nebe se k večeru zatáhlo a s příchodem tmy začalo hřmít. Seděla jsem na židli s malou Lumérou na klíně, když kousek od našeho domu, který se nachází ve středu města u řeky, udeřil blesk. Nadskočily jsme až do stropu. Nastala tma a ticho. Jako by se bouřka najednou rozplynula. Začalo pršet. Všechna nashromážděná energie se vybila jedinou ranou z nebes. Poté, co se mi podařilo nahodit pojistky, můj nejstarší syn prohlásil: „To je boží znamení.“ Je mu deset let. A nemá rád katechismus.
Dnes ráno jsem zjistila, že blesk rozčísl od koruny až ke kořenům vysoký smrk v zahradě naproti přes ulici. Strom zůstal stát. Kromě páru vysklených oken, dřevěných třísek a voňavé kůry, jež se rozlétly do okolí jako střepy šrapnelu, ohnivý výboj v centru města nezpůsobil žádné další škody.
Beru to tedy jako znamení, že téma vyvažování mikro a makro světů je tento rok více než aktuální. Neviditelné děje vystupují na povrch. Individuální, anonymní příběhy se splétají v jedinou globální reality show, ve které se hraje o osud lidstva. Všechno je se vším propojené. Vše se ve všem zračí. Každá maličkost má v tuto chvíli univerzální význam.
Impuls prvního jarního blesku zažehl v mé mysli myšlenku poskytnout zdarma k přečtení knihu, na které jsem pracovala více než deset let a jež představuje výsledek bilancování a destilace autentického životního prožitku v době mého dospívání kolem Sametové revoluce. Byl pro mě tak traumatický, že mi neumožnil přirozeně dospět a po dobu mnoha let vůbec prožívat normální život. Musela jsem pochopit, co se v roce 1989 stalo, abych se osvobodila od své minulosti, byť jsem se před ní pokusila uniknout až na druhý konec světa. Hledání rovnováhy, pravdy a vnitřního středu je pro mladého člověka narozeného v centru Evropy esenciální. Bohužel je to však práce nevděčná a vyžaduje spoustu odvahy a trpělivosti na dlouhé cestě labyrintem plným nástrah. Aby člověk do hloubi pochopil a procítil českou identitu, musí nejprve nutně hledat identitu Evropana, což je ale ve skutečnosti teoretický koncept, a proto nezbývá, než začít s hledáním identity Pozemšťana.
Já jsem se o to pokusila. Nic jiného mi nezbývalo. Neměla jsem na vybranou.
Výsledek mé práce pokrývá 555 stran.
Najdete na nich odpovědi na všechny otázky, které jsem si kdy v hloubi duše kladla. Upřímně doufám, že moje osamělé úsilí a utrpení pochybností na cestě za poznáním může mít smysl i pro někoho jiného. A byla bych ráda, aby ukradený kus puzzle české historie nakonec zapadl na své místo a pomohl mladým lidem pochopit jejich roli v dnešním světovém dramatu. Napsán v literární angličtině, může být můj Bitter Velvet zároveň užitečnou pomůckou v rozvoji jazykových prostředků pro žáky a studenty uvězněné v karanténě. Budu ráda, když si zkrátí čas čtením mé knihy a něco užitečného se ode mne naučí, bez ohledu na to, jestli můj imunitní systém odolá nákaze v oku koronavirového cyklónu.
Stanův komentář: Hořký samet bude na našich stránkách již od tohoto týdne vycházet na pokračování v anglickém jazyce. A máte se na co těšit.
