Ve Wuchanu se bojuje i za Prahu

Navíc nejde o politiku, ale o život. Nikdo neví, jak se situace s koronavirem vyvine. Častá srovnání s běžnou chřipkou, za kterou jen u nás zůstávají tisíce mrtvých ročně, kulhá. Většina lidí je po opakovaných infekcích imunní, a když je nejhůř, máme tu očkování nějakým předloňským kmenem, který částečně ochrání ty nejohroženější. Tohle u koronaviru 2019 nCoV není k dispozici, tam jsme nahým v trní.

Investiční banka Goldman Sachs se pokoušela odhadnout vliv epidemie koronaviru na světovou ekonomiku, došla k nějakým desetinám HDP, ale spíš šlo o pokus uklidňovat veřejnost. Desítky milionů lidí žijících v Číně v karanténním režimu bez možnosti opustit města, přerušené letecké linky, bortící se systém mezinárodní spolupráce, to všechno je jen začátek. Předpoklady, že koronavirus vydrží jen týdny a zvadne jako všechny sezónní virózy, se nemusí naplnit.

Vlastně ani nemáme příliš přesnou představu o jeho rozšíření, protože statistky počítají jen ty, kdo zamíří do nemocnic. Kdyby se měla rozvinout skutečná pandemie nad možnosti kontroly, škod se nedopočítáme. Proto nestačí jen Číňanům držet palce, aby to nějak zvládli. Je třeba jim pomáhat, abychom zastavili virus, který může ohrozit bezpečnost České republiky. Ve Wuchanu se bojuje i za Prahu. Tentokrát doopravdy.

O bezpečnosti se toho u nás hodně nažvaní, ale příval slov má obyčejně zastřít fakt, že se chystáme vydávat obrovské peníze na něco, co ve skutečnosti nehrozí. Snaha některých politiků vyšponovat české výdaje na obranu až na dvě procenta HDP znamená, že bychom měli na tyto účely vyhazovat až 110 miliard korun ročně. Tuto částku však musíme zvažovat v rámci státního rozpočtu o výši 1,6 bilionu korun, nikoliv HDP ve výši 5,5 bilionu korun. Ve státním rozpočtu by zmíněných 110 miliard korun činilo skoro 7 procent. Řeči o dvou procentech HDP mají jen odvést pozornost od této smutné skutečnosti.

Zbrojovky mají z naší válečné dychtivosti radost, a ti, kdo jim v tom u nás pomáhají, jistě taky. Když ale odkopneme prkno, o které se opírá potěmkiáda hesel, a spatříme realitu, jedná se o rozvojovou pomoc Spojeným státům a dalším dodavatelským zemím a o zvyšování životní úrovně osob, které jsou závislé na udržování iluzí o bezprostředním ohrožení. Stačí připomenout omšelý vtip o nebezpečném přibližování hranic Ruska k hranicím NATO – jak daleko bylo Rusko od hranic NATO před třiceti lety, a kde jsou ty hranice dnes!

Vedle ruské hrozby se při této příležitosti šermuje také komickou argumentací o šíření demokracie. Například v Iráku. Irácký parlament si teď odhlasoval, že už žádné zahraniční vojáky na svém území nechce a irácká vláda vyzvala USA a další mise, tedy i tu naši, k odchodu. Zdá se však, že Iráčani do toho nemají co mluvit. Americká vláda odmítá respektovat rozhodnutí demokratické instituce v zemi, která byla před 17 lety přepadena na základě smyšlených tvrzení o zbraních hromadného ničení. Že ta irácká demokratická instituce není dokonalá? Která je? A útoky amerických dronů na zahraniční delegace jí k dokonalosti pomůžou?

Takže na vymyšlenou a uměle rozdmychanou hrozbu chceme dát 110 miliard korun, a na reálné nebezpečí, jehož dosah si ani neumíme představit, dáme deset milionů. Rozdíl těch čísel ukazuje ještě jedno riziko, vlastně ze všech největší. Největším rizikem bezpečnosti je to, že o ní přestáváme uvažovat racionálně. Že zavíráme oči před skutečností a nahrazujeme ji sadou předsudků. Je to jako zavřít oči za volantem, protože cesta se nebezpečně klikatí.

Nejde o to vyzývat ke zrušení armády a spojenectví, i když sousední Rakousko je neutrální a středoamerická Kostarika žije v klidu a míru bez armády už od roku 1948. Nepřehlédnutelný není ani fakt, že nikdy v minulosti jsme nežili v takovém souladu se všemi sousedy, od kterých nám ani při nejbujnější představivosti nic nehrozí. Nějakou armádu mějme a spojenectví v NATO může být také užitečné, pokud by dodržovalo vlastní zakládací smlouvu, která je zavazuje k řešení konfliktů mírovými prostředky.

Největší rizika jsou trochu dál, v zemích vyčerpaných neokoloniálním drancováním, která byla završena válečným přepadem našimi spojenci. Je-li však cílem bezpečnosti mír, měli bychom jim teď pomáhat, aby se z toho dostali. Byl bych smířen s výdaji dvou procent HDP na národní bezpečnost, pokud by se jí dosahovalo mírovou rozvojovou pomocí v zemích, které si jinak mohou ulevit jen proudem běženců. Může tam být pár našich vojáků, aby se tam naši inženýři a učitelé nebáli, ale na mírové projekty musí jít desetkrát tolik. Abychom si za ty peníze dělali přátele, kteří nakonec zvyšují i náš potenciál.

Ale teď bychom měli poskytnout rozumnou pomoc Číně, protože tahle válka s koronavirem je opravdu světová. S obdivem sleduji, jak tam budují nemocnice během pouhých dnů a co všechno podnikají pro zastavení epidemie. Musíme jim pomoci skutečně, nejen formálně. Jako novinář jsem začínal v Červeném kříži a mohl jsem se tak seznámit s duchem obrovské solidarity a účasti, který vládne mezi obyčejnými lidmi. To není banalita, když někdo daruje krev, často dvacetkrát, padesátkrát, a zadarmo, protože to někomu pomůže. Živě si představuji, jak tyhle lidi netečnost české vlády uráží.

Nemusíme potit krev, abychom dali Číně víc než deset milionů korun.