O jednom zapomenutém českém slově

Panovník v tom období dějin byl, z „boží milosti“, naprostým suverénem nad svým teritoriem. Byl faktickým vlastníkem země, její půdy, lesů, vod, hradů, osad i vesniček, včetně jejích obyvatel a dobytka. Feudál měl své panství prakticky propůjčené od suveréna.

Jestliže kdokoliv z nich nařídil stavbu kostelíka a tím zřízení farnosti, tak v zakládací listině jí určil i jména dušníků, kteří museli zajišťovat obživu nejméně dvěma kanovníkům, čili správcům farnosti, postarat se o postavení kostela a udržovat jeho provoz. A neplatilo to jenom pro kostely. Naprostá většina klášterů byla zakladatelem zajištěna stejně. Jak píše historik V.V. Tomek v jednom ze svých spisů, cituji: „…tak daroval Boleslav II. klášteru břevnovskému třicet dušníků“. Konec citace i s tím malým začátečním písmenem názvu kláštera. Mimo jiné zmíněná citace samozřejmě ukazuje i na to, že v prvotních dobách žádný klášter si mniši nepostavili sami, v žádném si nebyli schopni ani sami zajistit svou existenci.

Dušník, to je ono krásné české slovo, které dneska už školáci v hodinách dějepisu neuslyší. Slovo, které je dle mého názoru přitom neprávem zapomenuto. Neprávem či záměrně? Pouze se na tomto místě dovoluji ptát. Pro upřesnění jeho významu dodávám, že když Boleslav II. daroval církvi určité množství „lidských bytostí“ do postavení dušníků, čili nevolníků církve, tak tím vůbec neurčil, kolik církvi skutečně věnoval „duší“. Což je dost zajímavé. Za dušníky byli totiž považovány pouze hlavy tehdejších širokých rodin. Jejich manželky, děti, ale mnohdy i sourozenci, ti všichni byli povinováni robotováním, ač už v počtu dušníků nefigurovali. Takže se nikdy nedovíme, kolik tehdy Boleslav II. vlastně církvi „prodal“ lidských bytostí.

Kdo si uvědomí, že feudalismus byl érou velokobchodování s lidmi, kteří byli povinováni robotovat panstvu, včetně panstva církevního, jež si je od suveréna „koupilo“ svými zásluhami, či posláním, ten se minimálně zamyslí nad původem církevního majetku. Takový člověk se pak už nepodivuje paradoxu, že nejduchovnější instituce současnosti disponuje největším materiálním majetkem v zemi, ba dokonce v každém regionu.

Je to majetek reálný, čili nikoliv ve formě peněz, které se mohou lehce stát pouze drahými tapetami a v současnosti jsou stále více jenom chumelenicí jedniček a nul kdesi v kyberprostoru.

Církev vlastní nemovitosti unikátní, jejichž ocenění je velmi obtížné a v mnoha případech naprosto nemožné. Vlastní kromě výjimečných budov nespočítatelné množství uměleckých předmětů od obrazů, soch po artefakty z drahých kovů. Mnohé pro veřejnost neviditelné, až záměrně skryté v bankovních sejfech.

A prapůvod toho všeho?! V robotování lidských bytostí, které byly k dřině na panském donucovány násilím po celá dlouhá staletí. Osoby povinované robotou tvořily ve své době naprostou většinu všech žijících lidí. V demokraticky cítící společnosti patří proto výsledky jejich činnosti jednoznačně všem. Obrovská část církevního majetku tedy patří většinovému společenství. Měl by proto být pouze a jen majetkem zespolečenštěným. Církev, jež si neustále osobuje postavení učitelky mravnosti, by si konečně už měla uvědomit, že materiální statky, kterých se neustále dožaduje jí, z vyššího principu mravního, prostě a jednoduše řečeno, už dávno neměly patřit a v současném demokratickém systému ani patřit nemohou.

PS.: Argument, že církev v pozdním feudalismu se sama přičiňovala o zvyšování svého bohatství, neobstojí. Již z té doby pochází lidová moudrost, podle níž ďábel vždycky snáší na větší hromadu. Ta moudrost vyjadřuje poznání, že již tehdy lid vnímal, že bohatí stále více bohatnou a chudí…

PPS.: Neobstojí ani argument, že kdyby církev neshromažďovala bohatství, tak dneska bychom neměli žádných památek. Platí totiž dávná „boží“ zásada, podle níž je povinností každého správce majetku jej zvelebovat.