Nepřekonatelné puzení k happy endu

Není-li to uskutečnitelné v životě, ať to platí aspoň ve filmu! Lenin si přál, aby film plnil významnou úlohu v životě společenském, hospodářském, kulturním, aby zvyšoval gramotu na všech stupních, zvlášť na tom propagačním. Magnáti amerického filmového průmyslu to pochopili již dávno, ale po svém – divákovi unavenému z plahočení a nezdarů v pozemském plahočení štědře nabízejí útěchu. Nedaří-li se občánkovi dosáhnout ani zlomek toho, po čem touží, filmaři mu nabízejí uskutečnění všech snů, i těch vrcholných – když ne v reálu, tak aspoň na stříbrném plátně. Učeně se tomu říká: symbolická hodnota přebíjí tu skutečnou, nefalšovanou. Přece nenecháme našeho diváka dvě hodiny sedět ve tmě, když s napětím sleduje krkolomné zákruty životních osudů – nerozhoduje, jde-li o kovboje nebo o pojišťovací úředníky –, aby odcházel z bijáku sklíčen, zdeptán, deprimován. Takových zážitků má v životě dost, tak ho přece ti soucitní pánové Goldwyn–Mayerové nenechají na holičkách. Nejdřív je třeba nakupit haldu překážek, které hrozí, že se pod nimi hrdina zhroutí a téměř zahyne (tak krásně to dovedl předvést Buston Keaton, komik–akrobat nehybné tváře), a teprve v poslední chvíli, kdy už už se zdá, že odnikud nekyne žádná spása, v poslední přesně načasované chvíli se snese shora kouzelný obrat, bůh z nebes, deus ex machina, a zařídí šťastný konec. Finis coronat opus, to věděli již antičtí mudrci. Čím je to korunování děje nečekanější, nepravděpodobnější, tím je velkolepější, tím víc šťastných slz vyloudí na napjatých tvářích diváků všech profesí a gendrů.

O jaký typ hrdinů, prostředí a příběhů jde, není podstatné – zákon pekelného napětí korunovaného happy endem se neúprosně prosadí. Naše televize, která nás zavaluje americkými filmy (odhaduji, že svou 80% frekvencí severoatlantické zábavy odpuzuje filmy ostatních zemí světa, činí je neviditelnými), nám umožnila v posledních dnech vychutnat happy end ve dvou jak jen možno odlišných filmech – jednou ve westernu Bravados (1958) s nepřekonatelným hrdinou kamenné tváře a ostře namířených modrých očí, podruhé v Bytě z roku 1960 (naše distribuce tehdy rozumně změnila původní titul Garsonka, protože by to u nás vyvolávalo pohoršení, čemuže to za mořem říkají garsonka), kde je hrdina, vlastně antihrdina, převlečen za úředníčka–průšviháře hraného neposedným, rtuťovitým Lemmonem. Ty dva filmy nic nespojuje, jsou jiné, protikladné, ale ten nezadržitelný zákon happy endu se v obou všemu navzdory bezpečně prosadí.

Je tu ještě jeden, ne-li zákon, tak aspoň polozákon, který americké kasovní filmy dodržují nebo mají dodržet. A tím je, řekneme-li to vznešeně, morální poselství. Ve westernu s Gregory Peckem, kde o nějaké ty šibeničníky, vrahy a násilníky není žádná nouze, je zapotřebí hrdinovu ne zcela oprávněnou pomstu napravit jeho obrácením, pokáním – v závěru filmu neznaboh, ztracený syn, se pokorně vrací do lůna církve, jejíž laskavost představuje něžně kolorovaná tvář Bohorodičky na oltáři. Bravo – tak to mi být! Diváka Bytu- zase uspokojí, že hnusný nadřízený našeho průšviháčka, ten všemocný bůh podniku, sídlící pod samým vrcholem mrakodrapu, je nakonec potrestán – zachtělo se mu smetany, ale tu slízne právě ten jeho nejnižší poddaný. Ano, tak to má být, říká si spokojený divák. Happy end je vždy posvěcen tím, že darebáci jsou potrestaní, neujdou trestu, šibenici nebo jsou aspoň zahanbeni a v té složité hře na šachovnici citu a lásky dostanou nakonec nemilosrdný mat. Jako u Hegela – absolutní duch, děj se co děj, se prosadí.

Shodou okolností diváci ČT 2 nám v těchto dnech promítala také válečné drama Ponorka U–571, natočené podle skutečné události, kdy se britské ponorce podařilo zmocnit se složitou tajnou operací enigmy, kódovacího přístroje, který se nacházel na poškozené německé ponorce. Nevím, jak probíhala tato výjimečná událost ve skutečnosti, ale tvůrci americko–francouzského filmu ji použili k tomu, aby vybičovali divákovy nervy na nejvyšší míru a aby zpocenému divákovi po všech neuvěřitelných peripetiích nabídli – happy end. V závěrečné scéně se spojeneckým námořníkům podaří z ukořistěné, poškozené a nepotřebné ponorky vypálit poslední torpédo proti mohutnému německému křižníku. Poslední metry filmu ukazují, jak železná loď zježená děly rychle mizí ve vodách Atlantiku. Nádherná podívaná! Z hlediska filmové estetiky i etiky to bylo nutné, aby se divákovi dostalo po dvouhodinové dřině vrcholného uspokojení. Marná sláva – happy end, ten levný, tisíckrát obehraný a tisíckrát znovu použitý trik, ničím nenahradíš. Ať již jde o kovboje, úředníky nebo vojáky.

3.2.2020