 |
| Plánovaný masakr změnil politickou mapu Evropy |
Tereza Spencerová
Na základě vyšetřovacích dokumentů lze konstatovat, že odpovědnost za masakr padá na ty, kteří jej vyprovokovali střelbou z budovy konzervatoře. Čili že to účastníci Majdanu nesou hlavní vinu za vše, co následovalo.
Před šesti lety vyvrcholila ukrajinská krize střelbou, při níž v kyjevské ulici Institutská zahynuly desítky lidí. Následující den prezident Janukovyč podepsal dohodu s opozicí, která měla krizi vyřešit: Ukrajina se měla vrátit k ústavě z roku 2004, měla vzniknout nová vládní koalice, měly být vypsány předčasné volby. Je jasné, že k podpisu dohody přiměly prezidenta právě události na Majdanu, stejně jako Majdanu naopak poskytly záminku k tomu, aby dohodu ani nezačal naplňovat. Ve finále vše vyústilo v dobře známé události na Krymu, na Donbasu a v dalších oblastech jihovýchodní Ukrajiny. A v hlubokou politickou krizi mezi Západem a Ruskem.
Doslovný kohoutek k tomu všemu byl ale stisknut právě 20. února v Kyjevě.
Oficiálně se přitom dál omílají propagandistické mýty o zločinném Janukovyčově režimu, který nechal zmasakrovat pokojné demonstranty, aby je vystrašil a zlomil jejich vůli demonstrovat a prosadit cosi, čemu se později začalo vzletně říkat „revoluce důstojnosti“. Tyto mýty oficiálně převzala i ukrajinská justice, která z masakrů až dosud viní výhradně členy policejních oddílů Berkut, i když jim ani po dlouhých šesti letech není s to žádnou vinu prokázat. Stejně jako není s to vyvrátit tvrzení, že první výstřely na Majdanu nevypálila policie, ale naopak, že vyšly z řad demonstrantů.
Ukrajinský politický establishment, který vzešel z Majdanu, nad takovými tvrzeními jen mává rukou, i když zaznívají už i z americké televize. Nicméně, skutečný průběh událostí z Majdanu je především na Ukrajině už jen špatně tutlaným „veřejným tajemstvím“, přičemž v poslední době přece jen přibývá i skutečných důkazů, které vypovídají o realitě.
Veřejné tajemství
Například ukrajinský portál Strana.ua získal materiály, které v roce 2017 shromáždila skupina šéfa zvláštních vyšetřování při ukrajinské generální prokuratuře Serhije Horbaťuka. Mimochodem, sám Horbaťuk, když si uvědomil, co všechno jeho podřízení zjistili, celé vyšetřování raději sám „stopl“.
Některá jména lidí, kteří zabíjeli na Majdanu jako první, jsou přitom známa delší dobu. Už v roce 2016 například předvedl mediální „coming out“ lvovský „aktivista“ Ivan Bubenčik – prý po policii střílel z budovy konzervatoře a přihlásil se k zabití nejméně dvou policistů. Když se ho za to v roce 2018 pokusily úřady zatknout, majdanovci vybuchli nevolí, a tak Bubenčikovi raději změnili paragraf tak, aby se na něj vztahovala dřívější amnestie. V roce 2018 se přidalo další jméno střelce z Majdanu, Dymytra Lipového, který ale byl tou dobou už nějaký čas v zahraničí, konkrétně tehdy v Polsku. Ukázalo se, že jej vyšetřovatelé původně vyslechli, pustili do ciziny a teprve poté na něj vydali zatykač. Lipový přitom vypověděl, že předal Bubenčikovi a otci budoucího poslance Parasjuka loveckou pušku, s níž ti dva poté do policistů vystříleli všech 60 nábojů, které v tu chvíli měli k dispozici. Promajdanovský portál Cenzor.net k tomu v roce 2018 oslavně poznamenal, že pod vedením Zinovuje Parasjuka staršího a Bubenčika tehdy do policistů střílelo skoro třicet snajprů. „Tato skupina měla odvahu zahájit 20. února odvetnou palbu po Berkutu. Po přestřelce začali berkutovci prchat. Dějiny Ukrajiny se vydaly novým směrem,“ napsal Cenzor.net. Až na to, že nikdo dosud neobhájil ani onen obrat „odvetná palba“. Naopak, třebas Lipový přiznal, že Berkut tehdy nestřílel, a že palba „aktivistů“ měla vyprovokovat jeho zásah a narušit příměří mezi vládou a opozicí. Podle dostupných zpráv bylo tehdy zabito nejméně 23 policistů.
A loni padlo i další jméno – Nazar Juskevyč. Ještě v březnu 2015 byl zatčen za ozbrojenou loupež, přičemž se zjistilo, že použil tutéž karabinu, s níž v únoru 2014 zabíjel na Majdanu. Juskevyč byl odsouzen na sedm let, ale z vězení už mezitím vyšel a prý také zmizel do zahraničí. Generální prokuratura přitom právě v případě Nazara Juskevyče v roce 2017 došla se svým vyšetřováním nejdále. Potvrdila, že skupina střelců přijela ze Lvova do Kyjeva už 18. února, o den později už byla rozmístěna v budově konzervatoře, s cílem „vyprovokovat Berkut k odvetnému použití střelných zbraní“. Čili, k vyprovokování masakru. Tím ovšem vyšetřovatelé mohli ohrozit mýtus o krvelačných Janukovyčových policistech, kteří se vrhli na bezbranné prodemokratické davy. A právě v této chvíli tak prokurátor Horbaťjuk další vyšetřování zastavil.
Otázky zůstávají
Nyní, u příležitosti šestého výročí masakru na Majdanu, kdosi do médií vypustil plný seznam tehdejší „lvovské“ skupiny střelců, jak jej Horbaťukovi vyšetřovatelé poskládali. Obsahuje 34 jmen. A snaha o uchování postmajdanovského politického řádu dodnes brání jejich potrestání. Na základě vyšetřovacích dokumentů lze ale přesto konstatovat, že odpovědnost za masakr padá na ty, kteří jej vyprovokovali střelbou z budovy konzervatoře, čili že to účastníci Majdanu nesou hlavní vinu za vše, co následovalo, shrnuje Strana.ua. „Otevřenou zůstává otázka, zda jednali z vlastní iniciativy, nebo zda plnili příkaz — třeba lídrů tehdejší opozice nebo někoho jiného? A jak se ocitli v budově konzervatoře? Za jakých okolností se Parasjuk následující den, 21. února, objevil na tribuně a oznámil, že Majdan nebude plnit dohody uzavřené s Janukovyčem? Byla to samostatná akce „Parasjukovy skupiny“, nebo součást většího a připraveného plánu? To je nejdůležitější otázka, která umožní pochopit, kdo nastartoval krvavé události na Ukrajině před šesti lety.“
Ostatně, není to důležitá otázka jen pro Ukrajinu. Vždyť mnoho západních politiků, samozřejmě včetně těch českých, na tribuně Majdanu promlouvalo také. Při patetických oslavách triumfu demokracie a proklínání svržené „diktatury“ nešetřili velkými a vzletnými slovy. Když tak stáli hned vedle střelce Parasjuka, který by za jiných okolností jistě skončil s nálepkou „terorista“…
