Jak čínský prezident Si Ťin-phing napravuje chybu dynastie Ming

Džibuti  – hlavní město

Jan Vítek
19. 2. 2020  Zvědavec
Nenajdete jiné místo na světě s tolika vojenskými základnami soupeřících národů jako v jihoafrickém Džibutsku, kde bují intriky a špionáž je předepsanou etiketou.
Hlavní město Džibúti s víc jak půl milionem obyvatel získalo pověst soudobé Casablanky, kde chybí jen Humphrey Bogart s Ingrid Bergmanovou a Rick Café.

Malé země s malými přírodními zdroji slují vynalézavostí, s níž se převtělily do finančních útočišť pro pochybné banky a změnily osud svého lidu. Džibutsko, třetí nejmenší země afrického kontinentu, našlo jinou cestu k hospodářskému rozkvětu: pronajmout svou neplodnou, písčitou, skalnatou zemi vojenským základnám.

Směrem k moři se Džibutsko otvírá k průlivu Bab-al-Madab spojujícím Rudé moře s Adenským zálivem Indického oceánu. Jeho sousedy jsou Eritrea na severu, Etiopie na západě a jihu a Somálsko na jihovýchodě.

Geostrategicky je to vstupní brána do Afriky par excellence. Angličtí a francouzští kolonizátoři pro ni prolili hodně krve, vlastní i domorodců. Spor ukončili v roce 1888 mírovou smlouvou, Francouzi vyhlásili nad džibutským přístavem protektorát, pak k němu připojili okolí a vzniklo Francouzské Somálsko. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zámořské území Francie a samostatnost získalo až v roce 1977. Stalo se tak v rámci francouzské dekolonizační politiky, kterou De Gaulle shrnul směrnicí „odejdeme, abychom zůstali“, čili předáme moc našim loutkám.

Z toho plyne, že Francie považuje tenhle strategicky důležitý kousek Afriky za svůj záhonek. Že nemohla odepřít Britům krví posvěcené právo do něho strčit vojenskou botu, je jasné. Washington jednal rovnou s džibutským prezidentem Ismailem Omarem Guellehem. Idem Italové a Japonci. Němci a Španělé se spokojují s podnájmem na základně francouzské cizinecké legie nedaleko Džibúti. Všichni žili v klidu pospolu (jsme přece spojenci), špehovali se navzájem, co kdo dělá, ale pak přišli Číňani, a všichni teď špehují Číňany a ti špehují všechny ostatní. Selanka skončila. To bylo před třemi lety.

Kšeft s geostrategicky položenou zemičkou tvořící Africký roh je výnosný. USA platí 63 milionů dolarů ročního nájemného za základnu, Čína 20 milionů dolarů a Itálie 2.6 milionů dolarů. Francie byla rovněž zinkasována a dvě základny jí stojí každý rok 36 milionů dolarů. K tomu je nutno přičíst manu v podobě pracovních příležitostí pro místní obyvatele, obchodních zisků, jakož i zvýšené návštěvnosti místních barů a nevěstinců. Celkový přínos nelze vyčíslit ani odhadem.

Džibutsko je muslimská země, kde vládne šaria, která tam mhouří oči nad alkoholem a prostitucí. Když však se někdo potácí v opilosti na ulici, nebo líbá na veřejnosti, dostane dva roky vězení a je blahem bez sebe, že mu nepřidali padesát ran bičem.

Oficiální deník China Daily při otevření čínské základny v srpnu loňského roku napsal, že by mohla „pojmout zhruba deset tisíc mužů“, ale patrně i více, protože jejich úkolem bude „tvořit vojenský doprovod a vykonávat mírové mise v Africe a Západní Asii.“ Spojenecké mocnosti tvrdí něco podobného, také jejich základny v Džibutsku a mají mírové poslání, mezi jiným zamezit činnost pirátů podél somálského prostředí.

Je neskrývanou skutečností, že Západ má rád čínskou přítomnost v Džibúti jako příslovečnou blechu v košili. Nejvyšší americký velitel v Africe, generál Thomas Waldhauser, prohlásil letos v březnu před senátním výborem pro ozbrojené síly, že, kdyby Čína převzala džibutský přístav, mělo by to „velké důsledky.“ Přeloženo, museli bychom s sebou setsakra pohnout.

Generálovy obavy se nyní naplňují. Vláda mocí úřední znárodnila přístav, který vlastnila dubajská skupina DP World, a jedná o pronájmu s čínskou státní společností China Merchants Group, která postavila v Džibúti volnou obchodní zónu jako odraziště na celý černý kontinent. Je to součást velice ctižádostivého plánu považovaného za „projekt století“, na nějž čínská vláda přiklepla jako počinek víc jak šedesát miliard dolarů. Cílem je vybudovat novou hedvábnou stezku spojující tři kontinenty.

(Odbočka: Původní hedvábná stezka vedla ze Středomoří do Číny. Šel tam po ní mladý Marco Polo, a když se v roce 1295 vrátil už jako starý muž, napsal o tom, co viděl, spis nazvaný „Kniha zázraků.“ V té době Číňané už tiskli knihy na papíře, měli kompas a vynalezli střelný prach a rakety. Kritici tvrdili, že si vymýšlí. Něco vzdáleně podobného v drobném mě potkalo, když jsem z cesty po východním pobřeží od Pekingu k Šenženu sestavil knížečku „Dřímající obr,“ kterému, až se probudí, bude patřit jednadvacáté století. Vezměte víc jak miliardu lidí s bohatou kulturní minulostí, učenlivých, inteligentních, skromných, pracovitých, zbavte je pout, dejte jim do rukou moderní techniku a technologie a co udělají—předeženou všechny ostatní národy, napsal jsem v závěru. Reportáže skončily ve stoupě, protože Moskva se tehdy rozkmotřila s Pekingem během sporu o nezbytných reformách komunistického režimu, který odumíral. Sovětské vedení chtělo nejdříve „glasnost“ a potom „perestrojku.“ Čínské vedení trvalo na tom, že se musí přestavět hospodářský systém a následně upravit politický. Jak to kde dopadlo, je historie. )

Na snímcích je srovnání jak vypadal Šenžen před tím než Teng Siao-phing uvolnil lidu pouta a dnes.