 |
| Česká ekonomika je oblíbené krmítko různých ptáčků |
9.2.2020 ČeskáPozice
Česko připomíná děravý hrnec, z něhož unikají peníze i ve formě dividend, přičemž české vlády se při sestavování státního rozpočtu handrkují o každý milion. Pokud by ekonomové chtěli současný únik peněz z Česka omezit, nebudou to mít lehké. Moderní globální ekonomika je totiž na volném pohybu kapitálu založená. Píše Václav Makrlík.
Z České republiky odchází ročně na dividendách zhruba 300 miliard korun. O daních, které firmy zahraničních vlastníků v ČR platí v sídle mateřských společností ve vyspělých západních zemích, nemluvě. Média sice občas zmíní převody zisku, respektive přidané hodnoty, do daňových rájů v některých západních zemích či na ostrovech v Karibiku, ale to je vše. Česko připomíná děravý hrnec, ze kterého unikají peníze z práce českých rukou a hlav, přičemž naše vlády se při sestavování státního rozpočtu handrkují o každý milion.
politických ekonomů dala všanc národní ekonomiky globálnímu kapitalismu. Tím se tato dohoda dostala do rozporu s Chartou OSN o hospodářských právech a povinnostech, dle níž každý národ má právo upravovat zákony zahraniční investice a dohlížet na ně.
Bilaterální smlouvy podřízené mezinárodní arbitráži tvoří základ legislativy na ochranu zahraničních investic. Česko je má se zeměmi potenciálních investorů od devadesátých let 20. století a obsahují i závazek odstranit technické a administrativní překážky pro investice – vytvořit mechanismy pro zahraniční investory, především jim poskytnout, respektive jejich investicím, právní ochranu vlastnických práv a transferu výnosů včetně dalších aktiv z těchto investic do zahraničí. Evropská unie pak má od svých členských států pravomoc vytvářet právní normy.
Bilaterální smlouvy kryjí celou oblast zahraničních investic. Jsou sice bilaterální, ale prospěch z nich mají především zahraniční investoři. Při privatizaci státních podniků vybudovaných za totality byly kapitálové možnosti jejích českých účastníků omezené. Zahraniční investoři si proto diktovali podmínky a česká vláda je musela přijmout, pokud chtěla zachovat zaměstnanost, a tím sociální smír, neboť podle zmíněných ekonomických škol v ostatních kapitalistických zemích víceméně legalizovaných neměl stát vlastnit žádné produkční kapacity.
V lepším případě začaly české ruce a hlavy ve firmách zprivatizovaných zahraničním kapitálem pracovat pro nové vlastníky takzvaně v režii, tedy za mzdu, přičemž zisky, podstatná část přidané hodnot, odcházely a odcházejí ve formách dividend a daní do zahraničí. V horším případě byl podnik zlikvidován, čímž se zahraniční firmy zbavily konkurence. V honbě za co nejvíce investory přistupovali vlády a státní úředníci k zahraničním investorům s maximální, až ponižující servilitou.
Agentura CzechInvest vznikla, aby pomáhala zahraničním investorům, kteří privatizovali především atraktivní či potenciálně atraktivní státní podniky, typicky pivovary, například Plzeňský a jeho Pilsen Urquell. Budějovický Budvar zůstal ve vlastnictví státu a přináší do státního rozpočtu ročně miliony. Pokud chtěl zahraniční investor vybudovat nový podnik, obdržel bezplatně pozemky, často s infrastrukturou, a několikaleté daňové prázdniny.
Stát je kvůli omezenému vlastnictví produkčních kapacit do značné míry vydán na milost a nemilost nadnárodnímu kapitálu. Investor může kdykoliv ukončit činnost bez jakýchkoliv následků – o propuštěné zaměstnance se postará stát a díky odborům obdrží odstupné. Vývoz kapitálu funguje v podstatě bez rizik. Pokud totiž strany schválily smlouvu o ochraně investic, nemůže ji žádná jednostranně odvolat. Globalizace tedy přináší novou moc, jež převažuje nad státem. Kdo ovládá ekonomiku země, ovládá i její vnitřní a zahraniční politiku.
V případě globálního vývozu kapitálu Mezinárodní organizace práce zveřejnila, že světovou ekonomiku ovládá asi 500 nadnárodních společností s tisíci dceřinými firmami. Tyto společnosti produkují polovinu všeho zboží, které se na světových trzích prodá, a jejich vlastníci drží akcie významných finančních institucí a podniků ve 14 průmyslově vyspělých zemích – jejich majetek je odhadován na zhruba 3,5 bilionu dolarů a investiční kapitál činí asi 60 miliard dolarů.
„A teď si vás koupím všechny,“ říká herec Bolek Polívka, představující ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág prosťáčka, který přišel k obrovským penězům. Důsledky této finanční moci pro vlády jsou nedozírné, přiznala Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD). Kontrolovat zahraniční investory v zemi je obtížnější než dohlížet na dovoz.
Se zahraničními investory souvisí i zadlužení země. Půjčky od finančních institucí vlastněných zahraničními vlastníky jsou jen jinou formou vývozu kapitálu a úroky z nich jednou z vážných zátěží státního rozpočtu. Půjčují si však všechny vlády, aby alespoň částečně splnily své volební programy, a udržely se u moci. Kdo dnes dokáže říct občanům, kam až zadlužení poroste? Jednou však půjčky
budou muset být splaceny. Kdo ví, co bude následovat?
Zahraniční dluh ČR činí zhruba 4,4 bilionu korun a až na výjimky každoročně roste. Úroky z něj jsou zhruba 9,34 miliardy korun. Vůči zahraničním investorům státy nic nezmohou, neboť nemají prostředky ani znalosti je zvládnout. Musejí je však kvůli udržení sociálního smíru a zákazu vlastnit výrobní kapacity respektovat, což ohrožuje suverenitu států a demokracii. Konflikt státu a investorů se u nás například vede ohledně daně na tržby z fotovoltaiky.
Fotovoltaické elektrárny byly na rozdíl od tepelných, vodních či atomových vybudovány s minimálními náklady, ale přinášejí investorům obrovský zisk. Smlouvy byly podepsány pod tlakem EU prosazující čisté, bezpečné a obnovitelné zdroje energie a pro český stát a jeho občany jsou mimořádně nevýhodné. V případě ochrany investic existuje možnost, jak od smlouvy odstoupit, dokonce zahraniční investici vyvlastnit – veřejný zájem –, ale stát musí investorovi zaplatit za zmařenou investici náhradu, a tudíž pečlivě zvážit, zda se mu takový krok vyplatí.
V roce 2018 byl podíl zhruba 300 miliard korun odvedených dividend na hrubém domácím produktu (HDP) 5310 miliard 5,65 procenta. Vyspělé ekonomiky, v nichž investoři sídlí, vykazují dividendy ve svém HDP a čeští ekonomové v jejich službách tvrdí, že Češi nevytvářejí dostatečnou přidanou hodnotu, dokonce se objevují narážky, že pracují méně intenzivně.
Česko není jediná země, z níž odcházejí dividendy do vyspělých západních ekonomik, přičemž z Polska, Maďarska, Slovenska a zemí východní Evropy bývají vyšší. Celkově zvyšují HDP vyspělých ekonomik, takže ukazatel HDP na hlavu je zavádějící – blahobyt těchto zemí vytváří zahraniční pracovní síla.
Výdaje a příjmy státního rozpočtu se v uplynulých dvou letech pohybovaly mezi 1400 až 1500 miliardami korun. Odvedené dividendy tedy představují zhruba 20 až 21 procent výdajů, respektive příjmů státního rozpočtu, o něž je ochuzen. K tomu je třeba přičíst úroky ze zahraničního dluhu placené přímo ze státního rozpočtu.
O vynikající práci českých rukou a hlav svědčí, že ČR předstihla v HDP na hlavu Řecko, Portugalsko, Španělsko, o zemích Visegrádu Maďarsku, Polsku a Slovensku nemluvě, a dotahuje se na Itálii. Průměr EU je 43 561 dolarů na hlavu, Česko má 39 741, Španělsko 39 711, Německo však 53 749 a Rakousko dokonce 55 513 dolarů na hlavu.
Některé zahraniční investice jsou důsledkem zpackané, možná až zločinné privatizace státního majetku. Kdyby se neprivatizovaly některé podniky, mohlo se předejít řadě skandálů – privatizace výroby lihovin přinesla mrtvé, privatizace dovozu pohonných hmot a topných olejů milionové daňové úniky. Bylo nesmyslné privatizovat pivovary, přírodní zdroje, jako je voda, tabákový průmysl, vždy státní monopol, a herní společnosti, například Sazku. Nevyžadují totiž intenzivní
marketing svých produktů, které se prodávají takříkajíc samy a výnosy z nich jsou enormní.
Podniky, které vyrábějí na českém území, využívají jeho infrastrukturu, případně vypouštějí exhalace a další znečisťující produkty z výroby, musejí vést své účty v českých bankách (některá měla zůstat státu) a platit daně v Česku. Pokud by radikální ekonomové chtěli současný únik peněz, tedy české práce, z Česka omezit, nebudou to mít lehké. Moderní globální ekonomika je totiž na volném pohybu kapitálu založená.
