Jana Kunšteková
5. 2. 2020
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan hraje vysokou hru. V pondělí při návštěvě Ukrajiny odsoudil anexi Krymu. Ukrajinský prezident Zelenský dokonce doufá, že Erdogan pomůže osvobodit krymské Tatry, údajně vězněné na Krymu kvůli podezření ze spolupráce s islamistickými skupinami. To vše v době, kdy se zostřuje boj o provincii Idlíb. Poprvé během války došlo k přímému střetu Turecké a Syrské arabské armády.
Syrská arabská armáda postoupila do území, ovládaných “rebely” v syrské provincii Idlib. Na místě došlo ke střetu s tureckou armádou, která oblast okuouje. Ve stejný čas Erdogan při návštěvě Ukrajiny vyzval Rusko, aby splnilo své závazky v této provincii. Syřané jsou totiž tak drzí, že postupují do nitra Idlíbu, který ale přece patří Turecku, stejně jako Afrín, stejně jako Jarablus. Stejně jako území mezi nedávno kurdskými městy na severu Sýrie – Tel Abyad a Ras al Ain, tedy Sere Kaniyé a Giré Spí, kde Turecko buduje “bezpečnou zónu” pro syrské uprchlíky a odkud vyhnalo 300 tisíc lidí. A najednou si syrská armáda dovolí dobývat zpět území obsazené prostureckými džihádistickými frakcemi! Co za dohodu to mohlo být – konkrétně dohoda ze Soči – že vylučuje obsazení vlastního území a naopak dovoluje postup turecké armády na území cizí? Ono to ovšem bylo spojeno se slibem, že Turecko území od svých džihádistických spojenců vyčistí samo.
Při útoku syrské armády v pondělí ráno zahynulo několik tureckých vojáků. V odvetu vpadla kolona turecké armády do Idlíbu a zabila, jak se chvástá, až 76 syrských vojáků. Damašek nic nepotvrdil. Bylo to první přímé střetnutí syrské a turecké armády, které může mít dalekosáhlé následky, jak se obává André Ballin v článku pro Handelsblatt ze 4. února.
Vede to samozřejmě k napětí mezi Ruskem a Tureckem, jak dokládají i Erdoganova slova ze zmíněné návštěvy Ukrajiny, citovaná ve Handelssblattem
I ze smrti vojáků obviňuje Erdogan Rusko: „Byli jsme trpěliví. Kvůli útokům syrského režimu, před kterými Rusko zavírá oči, uteklo na naše hranice více než milion lidí. Turecko se nesmíří se smrtí svých vojáků.” Turci v pondělí zahájili protiútoky proti syrské armádě a Erdogan varoval Rusko, „aby se nestavělo do cesty“.
V úterý 5. února pak v tureckém parlamentu vyhlásil Assadovi ultimátum: „Útoky na naše vojáky v Idlíbu jsou novou érou v Sýrii. Jedná se o úmyslné útoky. Teď po těchto útocích to nebude stejné jako předtím! Řekl jsem Putinovi, že buď Assadův režim vrátí k limitu dohody ze Soči, nebo je sami donutíme, aby to udělali!
Důrazně žádáme syrskou armádu, aby opustila oblasti v okolí tureckých sledovacích stanovišť v Sýrii. Má na to čas do konce února. Pokud ne, udělíme vám lekci a uděláme to sami!
Naše vzdušné a pozemní síly se budou volně pohybovat ve všech oblastech našich operací a v Idlibu a budou provádět vojenské operace podle potřeby! “, řekl Erdogan turecké vládní tiskové agentuře Anadolu Ajansi.
Blízká budoucnost nám ukáže, jak daleko Erdogan zajde. Autor článku v Handelsblattu se obává, že by mohlo dojít k přímé konfrontaci člena NATO s Ruskem, jako se to stalo už v roce 2015 při setřelení ruského bojového letounu nad Sýrií. Situace ale není stejná a doba, která uplynula, ukazuje, že Erdogan sice ukazuje svaly, ale k přímé konfrontaci se státem, který mu dodává raketové systémy, se neodhodlá. Navíc v době, kdy se jeho spojenci v NATO sotva odváží postavit se mu otevřene po bok poté, co na podzim”mírově” napadl kurdskou oblast Rojava v severní Sýrii a provádí tam rozsáhlé etnické čistky. V ničem mu nebránili, naopak, vyjadřovali nejrůznější pochopení pro bezpečnostní zájmy Turecka, ale o přímé vojenské podpoře si Erdogan může nechat jen zdát. Je samozřejmé, že druhá nejsilnější armáda v NATO by i sama o sobě na porážku syrské armády stačila, s velkou pravděpodobností, ale to by byl příliš nevratný krok. I s ohledem na situaci v Libyi a napětí kolem nalezišť zemního plynu kolem Kypru a v Egejském moři, kam vyslal Erdogan vrtné a válečné lodě, se zdá, že cílů je příliš mnoho najednou. Příliš mnoho i na jeho preemptivní doktrínu, podle které mají být “všechny případné hrozby pro Turecko všemi prostředky zničeny dříve, než jej zasáhnou.” Rusko by asi bylo příliš velké sousto.
