 |
| Jan Mládek se ženou |
14.2.2020 ParlementníListy
30 LET POTÉ – KROKY K DEMOKRACII Kapitalismus produkuje ohromné nerovnosti, které ohrožují jeho existenci. Část lidí je na tom dnes hůře než za minulého režimu, říká v rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz někdejší ministr průmyslu, ekonom a sociální demokrat Jan Mládek. „Jako velký problém vidím legitimitu zbohatnutí mnoha našich miliardářů. Zlodějin byla celá řada. Majetek naakumulovali příliš rychle,“ říká. Zemi se ekonomicky podle Mládka sice daří, v životní úrovni se ovšem podle něj vzdálenost mezi námi a Západem za třicet let od pádu socialismu příliš nesnížila.
Blížíme se třicátému výročí začátku ekonomické transformace Československa v tržní ekonomiku. Jak ten proces hodnotíte?
Základních cílů bylo dosaženo, ale mohlo to být uděláno samozřejmě lépe.
Jak to myslíte?
Myslím to tak, že ten základ toho, abychom se přeměnili v tržní ekonomiku a stali se součástí Západu splněn byl. Horší už je to s tím pomyslným doháněním Západu, v životní úrovni, ve výši platů.
Říkalo se, že si utáhneme opasky a za několik let dotáhneme v životní úrovni Německo…
Ano, ale pro mne bylo a je takovým tím vytouženým referenčním bodem Rakousko. A jeho dotažení se jaksi neuskutečnilo, respektive ta pomyslná vzdálenost mezi námi a jím se za těch třicet let zas tak moc nezkrátila. To, že jsme předstihli v HDP Řecko, Portugalsko a blížíme se úrovni Španělska, je pěkné, ale pro nás ten skutečný cíl je Rakousko, jelikož když se podíváme zpět do historie, tak ekonomická úroveň Rakouska a Československa v roce 1938 příliš rozdílná nebyla. Jedna věc jsou totiž ekonomické průměry a ukazatele typu HDP – a druhá věc je, jak jsou na tom občané.
Ti jsou na tom v Česku jak?
Řada lidí si žije mnohem lépe než v minulém režimu, část je na tom hodně dobře. Ale pak je tady také část, která na tom zas tak dobře není a v nějakém smyslu je na tom i hůře, než byla za socialismu. Jako příklad může sloužit fakt, že například postavit si rodinný domek je dnes mnohem nákladnější, a pro řadu lidí dokonce ekonomicky zcela nedosažitelné. Oproti tomu v 60. a 70. letech minulého století si domky stavěli řadoví pracující. Dnes jim to půjde už jen velmi těžko. Pak je tu i část lidí, která má zase pocit, že se toho pro ně tak moc nezměnilo.
Podobně jste hovořil již v našem minulém rozhovoru k 30. výročí „Sametu“. Zeptám se ale jinak. Mohli jsme dnes být blíže západní životní úrovni, kdyby se během těch uplynulých třech dekád něco udělalo jinak?
Ano. Podle mne zásadní chybou transformace byl přístup k zahraničním investorům. Tady vůči nim panovalo doslova nepřátelství. Důvodem bylo to, že Václav Klaus měl ten svůj model postavený na myšlence „národního kapitalismu“, že si tu zkrátka vyrobíme kapitalisty z našich domácích lidí, samozřejmě ideálně z příznivců ODS. Příliš mnoho akcií jednotlivých podniků bylo určeno pro tzv. kupónovou privatizaci. U takového běžného, průměrného podniku to bylo například až 97 procent akcií. Já jsem ale názoru, že do „kupónovky“ mělo jít maximálně 49 procent akcií jednoho takového podniku a pro zbytek se měl hledat strategický investor.
Ale proč?
Podívejte, když privatizuje někdo, kdo to neumí, tak to stojí moc peněz. Bylo tam hodně přešlapů. Pamatuji si i na to, jak se musely opět znárodňovat podniky, jejichž privatizace se nepovedla. To byla například Tatra Kopřivnice. A samozřejmě tu pak byly i některé věci, které se přepískly, jelikož něco se vůbec privatizovat nemělo, například spravování a provoz vodovodních sítí, podobně distribuce elektřiny a plynu. Tam se privatizovalo naprosto zbytečně, nebylo to zapotřebí.
Zmínil jste vstup do evropského společenství. Nicméně Evropskou unii nyní opustila Velká Británie, což zřejmě nezůstane bez následků, a Evropou obchází „strašidlo“ euroskepticismu a populismu. Jak naše členství v bloku z aktuálního pohledu hodnotíte?
Co se týče Evropské unie, tak bych řekl, že zatím je to dobré. České republice se podařilo stát se součástí jednotného evropského trhu. Ostatně na tom je do značné míry založena i naše momentální prosperita. Problém ale je, co s Evropskou unií dál. Tam už to totiž není tak jasné. Evropská unie zavedením eura vykročila na cestu vstříc společnému státu, byť to evropské elity neřekly obyvatelstvu a vykročily k dosažení tohoto cíle takzvanou salámovou metodou.
Jenže, jak vidíme, obyvatelstvo se začalo bouřit, vzpříčilo se a společný stát nechce. Euro se pak stává problémem, jelikož z logiky svého fungování společný stát potřebuje. Voliči z odporu volí protisystémové strany. Upřímně řekl bych, že většina Čechů je spokojena s tím, co Evropská unie v současnosti je. Máme Schengen, máme volný obchod, takže nechme, jak to je, a co nám je do nějaké hlubší integrace. Jestli to tak ale může fungovat dlouhodobě, je otázka.
A co přijetí eura jako společné měny? Zmíním, že závazek byl přijat vstupem do Unie…
Závazek máme, ale bez termínu. My máme pouze povinnost se někdy v budoucnu stát členy evropské měnové unie. Nikde ale není řečeno, že to má být do 5 let, anebo do 50 let. Upřímně, úplně stejně jako my to má i Švédsko, které také obecný závazek přijalo, ale neplní všechna Maastrichtská kritéria, protože zkrátka do eurozóny nechce. Je tak ve stejné pozici vůči euru jako některé postkomunistické země, co dosud eurem neplatí.
Ostatně architekti konceptu eurozóny si naběhli sami. Evropskou unii s její jednotnou měnou navrhli jako klub pro gentlemany s myšlenkou, že každého nového, kdo bude chtít do klubu, pořádně procvičí tak, aby splňoval podmínky klubu. Počítali přitom s tím, že se každý nový adept bude doslova drát do toho klubu a panáčkovat, jen aby se tam dostal. Ovšem situace se změnila. V roce 2008 a 2009 tam proběhl velký mejdan. Členové klubu se opili, pozvraceli tam koberec a zapálili závěsy. Jenže poté, co chtěli přibírat nového člena, který na mejdanu nebyl, tak mu řekli, že má platit a ten poblitý koberec pomáhat čistit. Jeden pochopí, že když si užil na mejdanu, tak musí platit škody. Ale nebýt na mejdanu a platit škody, to je nevkusné.
Narážíte na ekonomickou krizi a případ Řecka?
Ano. To ale není jenom Řecko. Řecko je jenom takovým nejviditelnějším prvkem toho všeho.
Jak vlastně dopadlo?
Úplně pozitivně ne, ale nějak to těmi půjčkami udrželi v chodu, ale jestli se někde negativně neprojeví to masivní tištění peněz, které zachraňovalo a zachraňuje některé slabší ekonomiky eurozóny, jako je třeba ta italská, je velkou otázkou.
Demokracie a kapitalismus, jdou ruku v ruce?
Musím říct, že tohle spojení se mi v roce 1989 líbilo. Byl to pomyslný protiklad totalitního režimu, co jsme tu do té doby měli: kapitalismus, demokracie, svobodné volby. Ovšem třicet let poté, co jsem objel celý svět, tak musím říct, že existují země, kde se tomu kapitalismu daří velmi dobře a s tou demokracií to tam přitom je všelijak. Kapitalismus potřebuje ke svému fungování spíše určitou stabilitu a vládu práva než demokracii. V zemích, jako je Jižní Korea nebo Tchaj-wan, experimentovat s demokracií začali až poté, co se zhroutil východní blok. Singapur je jedna z nejvyspělejších ekonomik světa, světové finanční centrum, ale že by to byla nějaká výspa demokracie, tak tomu opravdu není.
Zpět k otázce. Jak vidíte neduhy kapitalismu vy …
