Božena W.
Pražská kavárna organizuje boj proti „fake news“, tj. proti „lživým informacím“. Metody tohoto boje jsou různé: Filtrují informace, které se dostanou do hlavního mediálního proudu (mainstream), nezvou nositele předem neschválených či jinak nepohodlných názorů do nejrůznějších televizních debat, mažou příspěvky na sociálních sítích, veřejně očerňují a skandalizují pisatele jiných než oficiálně přijatelných názorů, vyvolávají spory na diskusních fórech či diskusích pod internetovými články. Pokračovat ve výčtu metod by se dalo takřka donekonečna.
To ale není to nejdůležitější. Boj proti PROKAZATELNĚ lživým informacím, PROKAZATELNĚ poplašným zprávám, PROKAZATELNĚ zavádějícím výkladům událostí by asi nebyl nic špatného. Problém je ve slově „prokazatelně“. Kdo a kým je nadán právem hodnotit zveřejňované texty? Kdo může o sobě prohlásit, že nade vší pochybnost zná pravdu, aby mohl autoritativně prohlásit, že nějaký text je v rozporu se skutečností? A co když člověk jen vyjádří své pocity? Bude tu někdo hodnotit, na jaké pocity máme právo a na jaké už ne? Nebo budeme povinni své pocity třídit na ty, které lze ještě zveřejnit a které už ne?
A jak je vůbec definována LEŽ? Jednou z nejjednodušších definic lži je, že jde o záměrné vyřčení výroku, o kterém autor ví, že je v rozporu se skutečností. Jinými slovy podmínkou lži je za prvé znalost skutečnosti a za druhé záměr uvést někoho v omyl. Ne každá nepravdivá formulace je lží. Může se jednat o OMYL. A na omyl má každý právo. Nebo jakékoli omyly zakážeme?
V čem ale tkví největší nebezpečnost novodobých cenzorů? V tom, že odlišný názor, „nevhodný“ pocit či „trestuhodný“ omyl šmahem označí za LEŽ – tedy fake news, a podle toho s touto informací (a nezřídka i s pisatelem) naloží. Do mediálního prostoru se podle jejich představ nesmí dostat nic „nevhodného a předem neschváleného“ kohortou „majitelů pravdy“ (či spíše smečkou cenzorů).
Podívejme se na konkrétní témata, která jsou označována za „fake news“. Nemilosrdně je potírán názor, že imigranti jsou problém. To je ale přece zcela subjektivní hodnocení, na které má každý právo. Nebo nám snad chtějí novodobí cenzoři předepisovat, čeho se smíme či nesmíme bát?
Dalším odsuzovaným tématem je odpor k NATO a EU, případně touha vystoupit z těchto organizací. Jde snad o nějaké nepravdivé tvrzení? Je evidentní, že se jedná o pouhý, navíc legitimní POLITICKÝ NÁZOR. Jak může někdo politický názor označit za „lež“ či „fake news“?
Velkým tématem pro novodobé cenzory je vztah k Rusku. Je snad protizákonné nebo zavrženíhodné sympatizovat s nějakou zemí? Cenzuruje snad někdo zveřejňování názorů přátel USA nebo Francie? Podobný postup cenzorů je i u názorů na závěr Druhé světové války. Chtějí nám snad nařídit, komu máme či nesmíme být vděčni za vyhnání německých nacistů z naší země?
V neposlední řadě jsou novodobí cenzoři nesmírně citliví na problematiku „politické korektnosti“. Když mě několikrát za sebou okrade například zrzavý člověk, může mi někdo upřít právo zobecnit svou zkušenost a dávat si na zrzavé lidi preventivně pozor? Může nám někdo předepisovat, abychom nevnímali rozdíly mezi muži a ženami? Chce nám snad někdo vnutit názor, že nejrůznější sexuální úchylky jsou normální a my jsme povinni je klást na roveň tradičnímu manželství? Dokud někdo nezačne kohokoli na základě jeho rasové, genderové, sexuální či jiné odlišnosti šikanovat či pronásledovat, nikdo nemá právo mu vnucovat názor, že jsme všichni stejní.
Novodobým cenzorům doporučuji jednu věc: Rozlišujte mezi odlišným názorem a záměrnou lží, ale nepotírejte odlišné názory tím, že je označíte za lži neboli „fake news“.
