Zbyněk Fiala
7.1.2020 VašeVěc
Malý schodek není zajímavý, velké odvody do zahraničí a narůstání obrovských nerovností ano.
Výsledek hospodaření státního rozpočtu nakonec skončil, jak bylo avizováno. Plánovaný schodek 40 miliard korun znovu nebyl dodržen, byť oproti minulým letům drobná sekyrka (28,5 miliardy) byla zaťata, jinak by ANO s koaliční ČSSD nevydrželo. Ostatně smyslem státního hospodaření nejsou krásná rozpočtová čísla, ale cílevědomé zásahy veřejnými prostředky ke zlepšení života obyvatelstva. Tím se dá argumentovat mnohem úspěšněji, než když zemi strhává do krize křečovité škrcení.
Celkový obraz zodpovědnosti a profesionality ministryně financí Aleny Schillerové je lépe než na samotném státním rozpočtu patrný na vývoji celostátně vybraných příjmů. Tedy všech zdrojů předtím, než se rozdělí mezi státní rozpočet a rozpočty obcí a krajů. Tyto celostátní daňové příjmy vzrostly v uplynulém roce o 6,3 procenta, zatímco nominální HDP nejspíš o 5 procent.
Není to zázračný výsledek, ale každý přírůstek daňového výběru nad tempo hospodářského růstu je třeba považovat za úspěch. Celoroční HDP samozřejmě ještě neznáme, ale můžeme předpokládat, že se usadí kolem 2,5 procenta reálného růstu, stejně jako celoroční inflace, kterou musíme přičíst, abychom se dobrali nominální hodnoty. To jsou skutečné koruny, které provázely produkci zboží a služeb, ze kterých se HDP skládá, a z těchto korun se také platí daně. Daně se tedy vybíraly dobře.
Do samotného státního rozpočtu se pak promítají i nesnadno kontrolovatelné vlivy, jako jsou například evropské peníze. Využití evropských (a norských) fondů dopadlo o 2,2 procenta lépe, než bylo plánováno, takže se využilo skoro 126 miliard korun. Nezapomínejme, že jde o složitý mechanismus, ve kterém se setkává strategie vlády, kvalita projektů a udavačská píle českých poslanců v Bruselu.
Vláda si libuje, že dokázala přidat důchodcům 38 miliard, zaměstnancům veřejného sektoru 30 miliard, investice zvýšit o 23 miliard, a ještě zvednout výdaje na výzkum a inovace o 3 miliardy korun. To jsou samozřejmě krásná čísla. Banky působící v Česku mají zase radost, že v prvním pololetí dosáhly čistého zisku 46 miliard korun a druhé pololetí jistě nebude horší. Souhrnná radost zahraničních investorů dosahuje každoročně hodnoty kolem 300 miliard korun, které si posílají pěkně domů. Česko je proto hodnoceno jako nejlepší rito v OECD.
Píšu o tom proto, že vláda si sama svázala ruce vládním prohlášením, ve kterém slibuje, že nebude zvyšovat daně. To nebyl dobrý nápad. Daně jsou totiž jedním z mála nástrojů, kterým se nejen plní rozpočet, ale také udržuje postavení republiky v rovnováze vůči extrémně silným korporacím. Jestliže je u nás ziskovost zahraničních investorů o třetinu vyšší než v Západní Evropě, jistě by se smířili i s trochu výraznějším zdaněním, které by nám poskytlo řádově vyšší zdroje na investice do snižování nebezpečné závislosti na automobilovém průmyslu a exportu do Německa.
Potřebujeme prostě investice do větší hospodářské samostatnosti. Dokud budeme v polokoloniálním postavení, nemůžeme reagovat na změny ve světě z vlastní vůle, podle vlastních potřeb, ale jenom v návaznosti na rozhodnutí zahraničních vlastníků.
Daně by také měly být výrazněji progresívní, aby mohly řešit problém nerovností, zejména nerovností pramenících z velké koncentrace majetku. Mám teď plnou hlavu Pikettyho a jeho varování, že nerovnosti způsobené obrovskou koncentrací majetku u horní tisíciny nebo spíše stotisíciny společnosti vrací jeho zemi do poměrů, které tam vládly před revolucí 1789. To jsou fakta, která nevyčteme z běžných statistických výkazů, ve kterých se uvádí poměr horní desetiny a spodní desetiny příjmového žebříčku. (Thomas Piketty: Kapitalismus v 21. století. Universum, Praha, 2015)
V Západní Evropě (Piketty měl k dispozici hlavně statistiky z Francie, Německa a Británie) vlastní nejvyšší decil (ta desetina obyvatel, která má největší majetky) přes 60 procent veškerého bohatství, ale samotný horní percentil (setina) má 25 procent. Podobná propast vládne mezi jedním procentem a jedním promile (tisícinou). Dolní polovina společnosti obyčejně nevlastní skoro nic, pokud není dokonce v mínusu a exekuci.
Tato propast se přitom stále zvyšuje, protože větší peníze jsou spravovány profesionálněji, unesou větší riziko a mohou zamířit k vyšším výnosům. Piketty dal dohromady konkrétní čísla v období let 1987 až 2013. Světový HDP měl tou dobou průměrný růst 3,3 procenta ročně, světová populace přibývala tempem 1,9 procenta ročně, ale průměrný příjem na dospělého obyvatele stoupal jen o 1,4 procenta. Když však vyjdeme ze seznamu dolarových miliardářů podle časopisu Forbes, jejich majetek rostl o 6,4 procenta ročně.
Jistě, je tam Bill Gates, obchodní i programátorský génius. Ale jenom tím to není. Ještě výraznějšímu vizionáři Stevu Jobsovi, zakladateli Apple, se dařilo mnohem méně. Od určité částky záleží víc na té částce než na jejím vlastníku.
Jestliže peníze na začátku začínají být důležitější než schopnosti, pak dědictví a rod jsou významnější než veškerá studijní snaha pro vzestup po sociálním žebříčku. Proto Piketty navrhuje nejen progresívní příjmové daně, ale i progresívní daně dědické a z majetku. Jen tak můžeme zabránit tomu, že míříme k poměrům z hlubokého feudalismu, kdy všechno bude patřit několika málo velmožům.
Nevím, jestli jsou u nás dostupné takové informace. V každém případě jsme obklopeni spoustou rizik a není dobře si předem svazovat ruce sliby o nehybnosti daní (které se navíc ani nedají dodržet).
Vládě nad rozpočtem tedy patří pochvala i kritika, vybírá dobře, ale špatné daně.
