 |
| Poslankyně Evropského parlamentu Markéta Gregorová – objekt zájmu bulváru |
Leo K.
15.1.2020 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Brusel, 19. prosince 2019 – Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová vyzvala evropské instituce k akci proti dopadům ruského zákona o „zahraničních agentech.“ Ten, podle ní, umožňuje neúměrně zvýšenou kontrolu novinářů a zaměstnanců občanských organizací. K dopisu, který zaslala Komisi, Radě i Vysokému představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, se připojilo 27 europoslanců.
„Rusko se rozhodlo dále prohloubit svůj demokratický deficit a je na cestě k policejnímu režimu. Sledování novinářů a zaměstnanců neziskových organizací a jejich označení za „zahraniční agenty“ je zcela nepřípustné, vytváří prostředí strachu a potlačuje základní funkce občanské společnosti. Jako zástupci evropských občanů musíme jasně odmítnout, aby obyčejní občané byli sledování jen proto, že sdílejí obsah médií, které jsou na černé listině,“ uvádí Gregorová.
Zákon mj. odporuje mezinárodnímu právu, které se Rusko zavázalo dodržovat. Navíc se týká i mezinárodních organizací, včetně těch českých. Člověk v tísni se kupříkladu už dostal na seznam zakázaných organizací.
„Člověk v tísni už dvacet pět let odvádí skvělou práci a je nepřípustné, aby byli na území Ruska jeho zaměstnanci sledováni a byly na ně vedeny složky. Takové chování nemá s demokratickým režimem nic společného,“ dodává Gregorová.
Opravdu není důležité co si myslíme o Markétě Gregorové a dalších sedmadvaceti europoslancích, kteří odeslali tuto stížnostní supliku nejmenovaným představitelům jmenovaných institucí. Zkusme se místo toho poctivě zamyslet nad pojmem občanské společnosti, kterou ruský zákon o zahraničních agentech údajně deformuje, ne-li potlačuje. Pojďme si tedy ujednotit co si pod pojmem občanská společnost představujeme, protože bude-li každý tomu pojmu rozumět jinak, nemáme šanci se dorozumět a hned také uvidíme proč.
Podle Velkého sociologického slovníku (Praha, Karolinum 1996) představuje občanská společnost termín s více významy. Občanská společnost náleží k frekventovaným, ale také značně kontroverzním kategoriím – bývá různě teoreticky pojímána a často figuruje např. i v projevech politiků. Známé je v českých podmínkách volání po tzv. občanské společnosti u V. Havla, kterému nebyly moc po chuti politické strany, volal po „nepolitické politice,“ kdežto V. Klaus viděl politické strany standardním nástrojem státní politiky a v požadavku V. Havla viděl socialistickou „národní frontu“ a „třetí cestu,“ která vede do třetího světa. Ve svém projevu z 1.1. 1995 definuje Václav Havel občanskou společnost následujícím způsobem:
„Občanskou společností rozumím takovou společnost, která je otevřena nejrozmanitějším projevům lidského sdružování, ať už založeného na společných zájmech, cílech, názorech, zálibách, či na solidaritě a vůli něco dělat pro své bližní, a která dokáže sebe samu na tomto přirozeném základě strukturovat.“
Obě ideje mají svoje zastánce a rozsáhlou teoretickou literaturu, ale opravdu nedoporučuji se obrátit k autoritám v jejichž výkladu se spíše „utopíte.“ Autority totiž hledají „pravdu“ a to je diskutabilní postup, protože pravdu můžeme rozeznat až zpětně. A ještě s odstupem času.
Ve svém textu proto preferuji hlediska, na kterých se – doufám – může shodnout většina. Jako základ úvah, na kterých se asi shodneme, můžeme občanskou společnost považovat za sféru společenského života odlišnou od státu a jeho institucí, v níž se občané nezávisle na státu sdružují a svobodně realizují své zájmy.
Samotná existence občanské společnosti je založena na tom, že demokratický politický systém je postaven na možnosti občana přímou participací ovlivňovat věci veřejné. Podle funkce, kterou zaujímají ve společnosti můžeme občanské spolky rozdělit na
spolky poskytující různé humanitární, sociální aj. služby
spolky, snažící se dosáhnout společenských či politických změn
a jsou samozřejmě spolky, které se (třeba i v nestejné míře) věnují oběma činnostem.
Nejdůležitější funkcí občanské společnosti je to, že posiluje a do jisté míry i udržuje demokracii. Občanská společnost motivuje občany k tomu, aby se aktivně podíleli na fungování společnosti, a jedná se vlastně o školu, ve které se občan učí pravidla základního fungování státu. Mimo výchovu občanů, také občanská společnost umožňuje občanům účast na rozhodování či řešení problémů tam, kde se nabízené rozhodnutí neshoduje se zájmy těchto občanů. V neposlední řadě tak posiluje i vědomí sounáležitosti a odpovědnosti občanů za „své věci.“
Občanská společnost tedy vytváří určité nástroje, které zabezpečují demokratické prostředí ve státě. Toto je však pouze základní funkce občanské společnosti, ve fungující demokracii nalezneme i jiné neméně důležité poslání občanské společnosti. Společným hledáním vyhovujících řešení dokáže zmírňovat polarizaci a posilovat toleranci mezi občany. Dalším neméně důležitým úkolem občanské společnosti je vytváření určitých podnětů, které pak jsou vysílány směrem k politickým institucím.
Znamená to, že občanská společnost formuje agendu na základě různých názorů občanů a následně prosazuje (lobbuje) tyto požadavky na rozhodující úrovni. Pro politické instituce by to mělo být důležité tím, že ta agenda představuje nezprostředkovanou zpětnou vazbu, které vychází přímo od občanů. Občané tím, že se zapojují, upozorňují politickou sféru právě na tyto problémy a nutí tak politiky, aby se tímto zabývali. V řádně fungující občanské společnosti, ale nesmí chybět „krabička poslední záchrany.“
Možnost vystavit stopku aroganci politické sféry.
Pokud je tento nástroj správně vyvážený, je to ku prospěchu oběma stranám. Asi nikdy se nepodaří nalézt něco, co slouží ku prospěchu, aby se to nedalo zneužít k neprospěchu. Nemusí to být zrovna atomová energie či insekticidy, které v jiných koncentracích mohou sloužit jako bojová látka.
National Endowment for Democracy (dále v textu NED, Národní nadace pro demokracii) je americká nezisková organizace pro soft power podporu demokracie v zahraničí. Je známá svými interferencemi do záležitostí suverénních zemí a porušováním mezinárodního práva.
Tato organizace byla s fanfárou založena v roce 1983 prezidentem Ronaldem Reaganem v době, kdy v Centrální Americe, konkrétně v Nikaragui, Guatemale a Salvadoru, zuřila vyhlazovací válka proti „terorismu,“ kterým byl levicový odpor, včetně katolické církve a jež si vyžádala na čtvrt milionu lidských životů. V době, kdy NED spatřila světlo světa se v těchto zemích s přímou Reaganovou podporou odehrával takový horor, který naše země nezažila ani v 50. letech 20. století, dokonce ani za nacistické okupace.
Je financována především prostřednictvím ročního přídělu z Kongresu USA ve formě grantu uděleného prostřednictvím Informační agentury Spojených států (USIA). NED asi nejvýstižněji charakterizoval Allen Wenstein, který pomáhal s legislativou při zakládání této organizace a který v roce 1991 prohlásil:
„Spousta věcí, které dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovaly tajně prostřednictvím akcí CIA.“
Přestože se NED vymezuje jako nevládní organizace, od roku 1991 inkasovala 5 miliard dolarů od amerických vlád, aby se alespoň navenek těšila jisté prestiži. Soft power podpora – co to je? Nechme se poučit: Nejznámějším teoretikem je asi Joseph Nyem, který soft power definuje především jako schopnost jednoho aktéra ovlivnit chování ostatních. Soft power v jeho chápání pracuje s přitažlivostí a nikoliv s nátlakem, jako je tomu v případě hard power.
V hypotetickém případě aktér A disponuje tzv. soft power, která ovlivňuje a mění preference aktéra B, jenž zcela dobrovolně mění své chování ve prospěch aktéra A. V oblasti mezinárodních vztahů můžeme soft power chápat jako schopnost jednoho státu ovlivnit to, co chtějí jiné státy. V současném proměnlivém mezinárodním systému se jedná o dovednost, jejíž význam je dalekosáhlý a rozhodně není praktiky zahraniční politiky podceňovaný.
Z hlediska pamětníka mi to připadá výstižné. Pamatuji si doby, kdy přijít do společnosti v pracovních kalhotách (či, ó hrůzo, ve svetru), bylo v mimouměleckém světě neodpustitelné. Svetr byl tolerován pouze v zimních horských střediscích. Přítomnost amerických vojsk na konci 2. světové války to změnila aniž by bylo zapotřebí nějakých vyhlášek nebo zákonů.
Blue jeans zvítězily, takže náš „státní metrosexuál“ Václav Klaus v super upnutých džínách motorkářského střihu doprovázených polo rozepnutými „double monk strap“ polobotkami a klasickým sakem sice vzbudil pozornost, ale v západní Evropě zvyklé na outfity Lady Gaga neměl šanci. Nikdo ho do toho nenutil – prostě soft power.
Zaklínadlem moderní doby už dávno není pásová výroba Fordu-T, ani schopnost produkovat zařízení umělé inteligence, ale vymazlený pojem demokracie a ještě raději liberální demokracie. Ta zkrátka musí být i kdyby na chleba nebylo, jak to dennodenně vidíme v Afghánistánu nebo v Iráku. Soft power ovšem umožňuje i méně nápadný postup než použivání raket Tomahawk či Hellfire. Například zakládání různých „vzdělávacích“ think tanků, nadací a jiných neziskových organizací přímo jako pobočku nadnárodní matky. Nebo neziskové a nevládní organizace zakládané neziskovými a nevládními organizacemi jiných zemí, které slouží jako jako převodní páka zájmů některých jednotlivců (např. Soros), nebo zájmů svých vlád (respektive jejich tajných služeb).
Tak otevření pobočky Aspen Institute of Humanistic Studies u nás (Aspenský institut humanitních studií) – jeden z think tanků který se zaměřuje na podporu hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech prosazoval dlouhodobě dobrák Karel Schwarzenberg (s Karlem na pivo), zafinancoval ještě větší dobrák Zdeněk Bakala a přijela slavnostně otevřít proslulá Madeleine Albrightová.
Spolu s mezinárodními partnery se snaží o vytváření společného základu a hlubšího porozumění v údajně nestranickém a neideologickém prostředí prostřednictvím pravidelných seminářů a konferencí ve Washingtonu, D.C., v Aspenu v Coloradu a nedaleko pobřeží Chesapeake Bay na Wye River v Marylandu.
Nebo NED (viz výše), který významně podporuje neziskovku Člověk v tísni což je česká humanitární, rozvojová, vzdělávací a lidskoprávní organizace. Nemám žádné zprávy o jeho činnosti v Rusku, ale s obavami sleduji českou společnost, které toto duchovní dítko americké neziskové organizace NED przní už 20 let naše (sic!) školní děti programem „Jeden svět na školách.“ Kdo, na ministerstvu školství, tomu dal zelenou?
V něm, metodou citového vydírání, marginalizuje kulturní odlišnosti (viz níže..,kulturní, […] odlišnosti zdrojem obohacení), ať je to nerovnoprávnost žen, spočívající v důsledném oddělení světa mužů a světa žen, nebo třeba krevní msta za „urážku rodiny,“
vždyť jsme všichni lidmi stejné planety.
Jako by nevěděl, že i v evropské Sicílii se podařilo přerušit krvavý řetězec nikoliv zachováním takových odlišností, jak multikulturně hlásá, ale dlouhodobým (více než stoletým) důsledným trváním na represivním monopolu státu.
Ve své propagaci ale Člověk v tísni vliv NED nezmiňuje a svou existenci hájí především svoji humanitární činností…
Poskytujeme okamžitou humanitární pomoc lidem v nouzi při přírodních katastrofách nebo ve válečných krizích. Zároveň se zaměřujeme na dlouhodobou pomoc lidem žijícím v chudobě a špatných životních podmínkách. V zemích Afriky, Asie a Evropy realizujeme rozvojové programy…
Jsme nevládní nezisková organizace vycházející z myšlenek humanismu, svobody, rovnosti a solidarity. Lidskou důstojnost a svobodu považujeme za základní hodnoty. Věříme, že lidé kdekoli na světě mají mít právo rozhodovat o svých životech a společně sdílet práva vyjádřená Všeobecnou deklarací lidských práv.
Usilujeme o otevřenou, informovanou, angažovanou a zodpovědnou společnost, která není lhostejná k problémům doma ani za hranicemi naší země. Chceme se aktivně podílet na vytváření společnosti, ve které jsou kulturní, etnické, rasové a jiné odlišnosti zdrojem obohacení, a nikoli konfliktů.
Jsme součástí občanské společnosti. Naše činnost vychází z osobní iniciativy a aktivity stovek našich zaměstnanců a dobrovolníků, jak v České republice, tak v desítkách dalších zemí, kde pracujeme, a z důvěry a podpory, kterou pro svoji práci získáváme od jednotlivců, firem, vlád i mezinárodních institucí.
Dříve než budu pokračovat, vrátím se k odkazovanému článku Právo civět na ženské tělo, který byl reakcí na článek Kamily Abbasi v Deníku referendum. Autorka se mailem ozvala a poukázala na to, že sloveso civět použil v nadpisu editor článku, že nešlo o práci disertační, ale diplomovou, že byť pochází z Afghánistánu, se narodila v Evropě atd. Svým postojem
Nezahaluji se, přesto jako Evropanka(sic?) řeším, co bude, až mě partner uvidí ve spodním prádle…
prokazuje jak je muslimské dělení světa na výhradní mužskou a ženskou část hluboce vrostlé do generací, ostatně za sloveso civět v titulku je falešná, vždyť jej použila i v textu. Podstatným faulem je, že ve své diplomové práci věnované zahalování žen lže, když v druhé kapitole práce (Zahalování a náboženský symbol) a na straně 16 práce konkrétně tvrdí… Co znamená výraz stanoveno zákonem je přitom pro střet závoje jakožto náboženského symbolu s veřejným prostorem zcela zásadní.
Čili tvrdí, že závoj je náboženský symbol a cílem práce je obhájit jej pod záminkou svobody vyznání!
Závoj přitom není náboženským symbolem jak nám říká těžko zpochybnitelná autorita arabisty Petra Pelikána v rozhovoru:
…Prvním je, že tzv. hidžáb je druh oblečení, konkrétně velký šátek zakrývající určitým způsobem temeno a ramena. Hidžáb, což doslova znamená zástěna, závěs, clona či přepážka, je ve skutečnosti princip oddělování pohlaví. Pro jistotu dodávám, že dvou pohlaví, více jich islám neuznává.
V jakých oblastech života muslimů se tento princip hidžábu projevuje?
-Hidžáb se promítá do všech sfér praktického života nejrůznějším způsobem. Například do architektury tím, že tradiční domy jsou rozděleny na mužskou a ženskou část. Do školství oddělenou výukou chlapců a dívek. V dopravě vagóny pro ženy nebo mužskou a ženskou částí autobusu. Nejzazší hranicí, za kterou se nesmějí muži a ženy promísit, je jejich oddělení oblečením, tedy zakrytím tzv. nahoty. Žena nesmí ukázat muži, který vůči ní není na určitém stupni příbuzenství, ze svého těla nic více než obličej, ruce po zápěstí a nohy po kotníky. Pro muže je zakázáno odhalovat oblast od pupku ke kolenům. Obecné slovo hidžáb se v komunikaci mezi kulturními prostředími začalo používat jen pro tuto konkrétní poslední hranici, a navíc se nesmyslně ztotožnilo s konkrétním kusem oděvu.
Navíc rychlokvašení znalci směšující islám jako systém s povrchní antropologií začali vytvářet „studie“, kde zavedli rozlišení mezi „burkami“, „čádory“, „nikáby“ a podobně. Všechny tyto formy oděvu uspokojují požadavky principu hidžábu, a jsou tedy hidžábem. Paradoxní je, že souhrnně jsou jejich názvy známé jen v Evropě, právě proto, že se zde shromáždili imigranti z různých zemí hovořící různými jazyky a znají vždy jen ty termíny, které odpovídají jejich zvyklostem.
Druhým rozšířeným omylem je, že je „hidžáb“ symbolem islámu. Princip oddělení pohlaví není symbolem. Je podřízením se jednomu z množství příkazů, zákazů a doporučení daných islámským právem. To sice zřejmě soud pochopil správně, když uvedl, že zakrytí vlasů je projevem víry, jeho výrok je však možná ještě ošidnější.
V tomto konkrétním případě totiž určuje, co znamená integrace, tedy která část společnosti se má přizpůsobovat. Podle dostupné citace zdůvodnění rozsudku „zahalení vlasů obecně nevzbuzuje pohoršení, je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i uvnitř budov“. V tomto případě však zjevně pohoršení vzbudilo. Soud, odvolávající se na efemérní ustanovení zákonů operujících obvykle s „dobrými mravy“ a „veřejným pohoršením“, by k nim měl přistupovat v tomto kontextu a nesměšovat je se svobodou projevů náboženské víry.
Vy říkáte, že hidžáb jako šátek není náboženským symbolem?
Říkám, že hidžáb není šátek, a říkám, že není náboženským symbolem. Dnes už bychom ale asi mohli říci, že určitý druh oblečení se stal symbolem okázalé prezentace kultury a způsobu života provázaného s islámem.
Zřetelné je to u evropských konvertitek. Mohly by náboženský imperativ oddělení se od mužů pomocí oděvu naplňovat místními lidovými kroji, čepicemi, šátky, jaké nosily naše babičky, klobouky a spoustou jiných modelů, které by nikdo nepokládal za cizorodý kulturní prvek, a nikdo by si ho nevšímal. Místo toho dávají přednost orientálním kostýmům…
A teď se vrátím k úvodnímu sdělení o výzvě Markéty Gregorové. Ruská federace může být podezírána ze všech možných špatností, ale nikdo jí nemůže upřít, že se skvěle vyrovnala s přítomnosti největší muslimské menšiny (15 % obyvatelstva) v nemuslimském světě. Jestliže Pánkův Člověk v tísni (a potažmo NED) má jiné představy (jinak by tam přece nepracoval), tak je od ruské vlády legitimní takovou činnost kontrolovat a požadovat vysvětlení v čí prospěch se tak děje.
Nepochopení pirátské zastupitelky se rovná účelovému vyvolávání konfliktu pomocí lži.
Ale ani demokratické zvyklosti nezůstaly bez úhony. Nevládní organizace nemohou měnit demokratické pořádky přímo. Musí působit na politické instituce státu, které jediné mají legitimitu rozhodnout. Tomu působení se říká lobbing. Pirátská strana nezávisle na zákonech zavedla pro vnitřní potřebu Předpis o lobbingu. Z něho vyjímám:
§2 Lobbistickým kontaktem
se v tomto předpise rozumí komunikace, která je vzhledem k okolnostem způsobilá vyvolat dojem, že je jejím cílem využít vliv představitele strany nebo ovlivnit jeho rozhodnutí ve prospěch zvláštního zájmu ve věcech politiky strany nebo veřejné politiky, a také organizování, návod nebo pomoc k takové komunikaci.
§ 4 Zveřejňování lobbistických kontaktů
(1) Představitelé strany mají povinnost zveřejňovat na systémech strany pro širokou veřejnost informace o svých lobbistických kontaktech, nestanoví-li tento předpis jinak.
(2) Zveřejňují se následující informace o kontaktech
a) okamžik, původce, způsob a průběh kontaktu,
b) jména zúčastněných osob, zejména lobbistů a jejich klientů,
c) uvedení záležitosti, které se kontakt týkal,
d) popis zvláštního zájmu,
e) všechny poskytnuté nebo slíbené výhody a plnění.
Je zjevné, že se Pirátská strana preventivně brání nařčení, že její návrhy jsou skrytým předmětem neetického lobbingu. Proto otázka na europoslankyni za Pirátskou stranu Markétu Gregorovou:
„Proč vám vadí, že vláda Ruské federace chce na Člověku v tísni tytéž informace?“
Pak je ještě třetí možnost a to, že Markéta Gregorová je naivní. To ovšem vzápětí vyvolává otázku – co dělá v Evropském parlamentu?
I když se její výzva, kterou podpořilo 27 dalších poslanců ukáže s velkou pravděpodobností jako plácnutí do vody, nedá mi to, abych se nezeptal:
Myslel jsem, že jeden exhibicionista Pavel Novotný na Českou republiku stačí; je opravdu cílem pirátských europoslanců hloupě roztáčet spirálu konfliktů s Ruskou federací?
