Martin Koller
7. 1. 2019 první díl ZDE
Druhá a závěrečná část článku obsahuje jiný pohled na Rudou armádu, než jakou nám prezentuje již třicet let propaganda podlézající německým zájmům. Cílem je navodit představu o ruské zločinnosti a zároveň zaostalosti a podpořit tak snahu vedení EU a NATO o vytvoření souhlasu obyvatel s preventivním útokem na údajně agresivní Rusko.
Vliv čistek a rozvrácená armáda
Vliv čistek v Rudé armádě, zahájených roku 1937, protiruská propaganda výrazně zveličuje, stejně jako počet vězňů pracujících v takzvaném GULAGu. Podle britských historiků přišla Rudá armáda nevratně pouze o 10 000 důstojníků. Cílem je mediální prezentace sovětského režimu jako hloupého a zločinného. Propaganda uvádí počty a procenta zlikvidovaných maršálů, generálů, admirálů, vyšších důstojníků a dokonce i komisařů. Tím vzniká představa, že byli popraveni. Nicméně, většina z nich byla pouze degradována ve službě, propuštěna ze služby, případně arestována a většina se následně vrátila do služby. Na jedné straně nelze přehlédnout brutální jednání vyšetřovatelů, na druhé fakt, že část vyšetřovaných, uvězněných, případně popravených byla stíhána oprávněně.
Rudá armáda nebyla sborem andělů. Zdaleka se nejednalo pouze o politické a státobezpečnostní přečiny. Řada důstojníků byla stíhána, propuštěna, případně tvrději potrestána pro odbornou neschopnost a porušování služebních předpisů s následnými škodami a úmrtími vojáků, šikanování a okrádání vojáků, opilství, rozkrádání majetku armády, násilnosti a někteří i pro sabotáž a zradu nepříteli. Důstojnictvo Rudé armády vytvořilo v období 1925 -1936 privilegovanou kastu odtrženou od většinové společnosti, zato propojenou se stranickou byrokratickou nomenklaturou. Vzorovým příkladem byl maršál Tuchčevskij. V roce 1933, tedy před čistkami, navštívila cvičení Rudé armády skupina německých vojenských pozorovatelů. Podle jejich hodnocení byla úroveň většiny vyšších i nižších důstojníků, místy až do velitele divize na úrovni poddůstojníků a všichni se báli odpovědnosti. Strach z velitelské odpovědnosti je uváděn jako výsledek čistek, ale evidentně existoval už před nimi. Výcvik Rudé armády v té době vedl právě Tuchačevskij, teoretik odtržený od reality. Některé jeho názory a rozkazy bylo pokrokové, kniha Budoucí válka zajímavá, jiné hraničily se sabotáží. Maršál měl řadu osobních kontaktů v Anglii a Německu, prováděl sexuální gymnastiku s cizinkami a byl velkým obdivovatelem nacismu a německé armády. V žádné normální armádě by něco takového nebylo možné, obzvláště u jednoho z nejvyšších důstojníků armády. Můžeme si připomenout třicetiletou praxí prověřený fakt, že pokud euromarxistická propaganda někoho oslavuje, bývá to většinou amorální lump a protinárodní slouha cizích zájmů.
Mimochodem, Tuchačevskij především navázal na reformu Rudé armády, kterou zahájil z důvodu nízké morálky a nedodržování kázně Frunze. Stalo se tak roku 1925 po vyhnání rozvratníka Trockého, který si představoval armádu ve formě milice. Pravděpodobně záměrně, protože milici by jakákoli funkční a organizovaná armáda smetla a okupovala celý Sovětský svaz. Situace z hlediska vystrašenosti velitelů se nelepšila ani příchodem nových důstojníků. Generál Mereckov si na velitelské poradě v květnu 1940 stěžoval, že vojáci se bojí cokoli otevřeně říci, protože by si tím uškodili a dostali se do nepříjemných situací, bojí se mluvit pravdu. Jako by mluvil o občanech a médiích v současné německé EU. Problémem byla zideologizovanost a zbyrokratizovanost armády a vliv komisařů, kteří pracovali jako ideologická a politická policie s absolutními pravomocemi.
Nedostatek důstojníků v období 1939-41 vznikl nikoli z důvodu čistek, ale skokového nárůstu počtů Rudé armády, a to na dvojnásobek. V roce 1939 a 1940 vyšlo ze škol 85 000 a 100 000 nových podporučíků a poručíků. V létě 1940 bylo jmenováno 1000 nových generálů a admirálů. Dalších 100 000 nových důstojníků nastoupilo v roce 1941. Ani to nestačilo. Z 16 velitelů vojenských okruhů mělo pouze 5 vysokou školu a tři nedokončili ani základní školu. Z 58 velitelů leteckých divizí absolvovalo vojenskou akademii pouze 5. Mnohým, především nově zařazených a povýšeným důstojníkům ve službě chyběla základní praxe, aspoň rok služby ve funkci a dostatek cvičení. Lze konstatovat, že Hitler udeřil v pravou chvíli.
Kromě celkové zideologizovanosti byla základem problému personální práce v Rudé armádě. Především byla dlouhodobě podceněna důležitost profesionálních poddůstojníků. Ti se stali v podstatě týlovou službou, jejímž reprezentantem byl takzvaný staršina, který zásoboval rotu. Poddůstojníci prezenční služby měli vůči mužstvu slabou pozici a byli mnohdy povyšováni spíš za politickou aktivitu a členství v Komsomolu. V Rudé armádě zcela chyběla vojenská policie, případně polní četnictvo, které byly běžné v německé, britské i americké armádě. Jejich úkoly plnili velitelé nižších stupňů, komisaři bez odborných znalostí a vojenská kontrarozvědka, kde připadal jeden důstojník na pluk. Podobnou situaci jsme viděli v československé armádě v období 1948-1992. Výsledkem byl velký rozsah šikanování a všemožných zlodějin. Situace se v Rudé armádě změnila až v průběhu bojů roku 1941, kdy začaly plnit úkoly polního četnictva útvary NKVD a dezertéry vraždící vlastní důstojníky, zastavovaly přehrazovací jednotky, formované podle německého vzoru.
Problémem Rudé armády v období 1941 a 1942 byl rovněž nekvalitní výcvik. Do vypuknutí války se budovala na nové hranici s Německem v Polsku rozsáhlá opevnění Molotovovy linie, stavěla se kasárna, sklady, letiště. Zároveň byla zrušena původní opevněná Stalinova linie. Generálové si stěžovali, že vojáci místo výcviku kopou, opracovávají stromy a zedničí. K 22. 6. byla hotová sotva polovina staveb a většina fortifikace postrádala dělostřelectvo. Výcvik tankistů se z úsporných důvodů prováděl na starých typech tanků, zatímco nepočetné nové T-34 a KV-1 stály v garážích. Osádky do nich v mnoha případech nastupovaly poprvé, když vyrážely do boje. Vázl především výcvik pilotů. U některých pluků připadaly dva letouny na jednoho pilota, mnohdy začátečníka neschopného vybrání vývrtky a základních figur letecké akrobacie. V dubnu 1940 uvádí hlášení ztrátu 2-3 letadel denně z důvodu nízké disciplíny. Plán přecvičení na nové typy byl splněn z pouhé třetiny a u leteckého technického personálu z desetiny. Kvalitních pilotů s praxí ze Španělska a Mongolska bylo pár stovek a mohli si vybrat mezi nevýkonnými starými, nebo nespolehlivými novými letouny. Nelze se divit úspěchům německých pilotů s praxí ze Španělska, Polska, Francie a bitvy o Británii sedlajícími letouny s vyladěnou aerodynamikou a motory se vstřikováním paliva.
Kombinace nedostatečného výcviku a politického dozoru se odrazila v taktice základních jednotek Rudé armády. Cílem nebyla iniciativa, ale slepá poslušnost při plnění sebestupidnějších rozkazů a absolutní kontrola nad vojáky. Opět obrovská podobnost s cíli politiků EU. Rudá armáda proto útočila v sevřených vlnách, za nimiž postupovali velitelé a komisaři s pistolemi v rukách a stříleli opozdilce, případně i vojáky, kteří v palbě zalehli. Výsledkem byly obrovské ztráty. Počátkem války byly vybity celé útvary (pluky) a průměrná úroveň ztrát útvaru v době války přesahovala 30 %. To bránilo vzniku takzvaných primárních skupin, spojených oblastí původu a společnými bojovými zážitky, které zvyšovaly bojovou hodnotu německé armády.
Zajatý tankový generál Rauss hodnotil v rámci amerického výzkumného programu German Report Series Rudou armádu a jejího vojáka v různých situacích. Rauss byl vyhodnocen jako nejinteligentnější a odborně nejschopnější z celé německé skupiny. Pro ilustraci, některé jeho názory.
„Za útoku Rus bojoval, až padl. Navzdory nejpečlivějším německým obranným opatřením nepřestával útočit a naprosto ignoroval ztráty.“
„V protikladu k situaci za 1. světové války bylo jen málo negramotných. Ruské masy získaly individualitu, nebo byly aspoň na cestě k ní. Rus se postupně stává vnímavou bytostí, a proto i vojákem, schopným stát na vlastních nohou.“
„Vyšší stupně ruského velení se projevovaly jako schopné už od samého začátku války, a během ní získaly mnoho zkušeností. Byly pružné, iniciativní a energické. Příznačná byla neobyčejná horlivost, s níž velitelé plnili své povinnosti. Příkladem byl maršál Kulik, který s vážným zraněním nohy, opíraje se o hůl, vedl 10 000 mužů, které znovu shromáždil po minském kotli, skrze močály u Bobrujska a působil německým vojskům vážné těžkosti. Vyšší velitelé Rudé armády se nešetřili.“
„Ruský voják je mistrem v maskování, zakopávání se a ve stavbě obranných konstrukcí. Velkou rychlostí zmizí v zemi, zakope se a s neomylným instinktem tak, aby co nejlépe využil terén a vytvořil si postavení, které lze velmi těžko odhalit. A je-li Rus zakopaný ve své rodné zemi a splyne s krajinou, stává se dvojnásob nebezpečným protivníkem.“
„Industrializace země provedená v poměrně krátké době, dala Rudé armádě k dispozici velký počet průmyslových dělníků s velmi dobrými technickými schopnostmi. Rusové zvládali všechny nové zbraně a bojovou techniku, všechny požadavky na motorizované vedení války a dokázali to s udivující rychlostí. Zatímco za první světové války představoval pro Rusa telefon magické zařízení, za 2. světové už bral složité rádio jako zábavnou hračku.“
„Rus je v podstatě nepolitický, to platí přinejmenším pro venkovskou populaci a tedy většinu vojáků (v době 2. světové války – pozn. autora) A průměrný voják není aktivním komunistou, ani politickým horlivcem. Ale je – a v tom je možné vidět rozhodující změnu – uvědomělým Rusem bojujícím jen zřídka za politické ideály, ale vždy za svou vlast.“
Stalinský antisemitismus
Protiruská propaganda nás krmí desítky let pohádkou o Stalinově antisemitismu. V roce 1941 vyvezla Rudá armáda z Haliče přednostně milion Židů, kteří byli ohroženi německým antisemitismem. S těmi, kteří zůstali, se vypořádaly německé likvidační oddíly (Einsatsgruppe), složené částečně ze záložáků. Vydatně jim pomáhali ukrajinští nacionalisté, kteří podle současné propagandy EU vůbec nebyli antisemitští. Jen pořádali pogromy, oloupili a zavraždili každého Žida, na kterého padli. Totéž dělali s Poláky. Stačí si položit otázku, kolik Židů zbylo po druhé světové válce na Ukrajině. Na rozdíl od Běloruska a Ruska se tam nevyskytovaly ani zcela, nebo částečně židovské partyzánské oddíly. Přestože některé oblasti byly v podstatě mimo německou kontrolu, bylo tam díky aktivitě Ukrajinců téměř dokonalé Judenfrei. Jedna z obětí holocaustu, která přežila Osvětim a následný pochod smrti popisuje přivítání v Osvětimi: „Když se otevřely dveře vagónů, vrhlo se na nás 200 Ukrajinců s biči.“ Někteří ukrajinští dozorci z koncentráků se nakonec přidali k první divizi takzvaných vlasovců (ROA), které se má stavět pomník v Řeporyjích.
Od 22. 6. 1941 do 9. 5. 1945 sloužilo v Rudé armádě v hodnosti generálů, nebo do ní bylo jmenováno více, než 270 Židů. Pamětníci uvádějí, že v Rudé armádě antisemitismus neexistoval. Nejznámější židovští generálové jsou velitel jezdectva Dovator a letecký konstruktér Tupolev. Všechna povýšení do generálské hodnosti podepisoval Stalin, ten hnusný antisemita. Židé byli i mezi jeho nejbližšími spolupracovníky. Můžeme si připomenout Litvinova a Mechlise. Stalin podporoval po válce vznik státu Izrael. Dokonce se jednalo o možnosti vzniku židovského státu na Krymu, protože Britové nechtěli pustit Židy prchající před holokaustem do jejich historické domoviny, aby nepobouřili láskyplné, mírumilovné a multikulturní muslimy.
Celou poválečnou komedii kolem vykonstruovaného spiknutí židovských lékařů s cílem zavraždit Stalina připravila klika komunistické byrokratické nomenklatury, vedená Chruščovem, náramně podobná současnému vedení EU. Omezený Mikytka (přezdívka Chruščova) byl reprezentantem ukrajinského křídla ve vedení komunistické strany a předchůdcem Gorbačova při likvidaci SSSR a bipolární světové bezpečnosti. Důvodem komedie byla příprava zametení stop po připravované vraždě Stalina, který ohrožoval aparátčickou byrokracii snahou o zavedení pluralitního politického systému. To by soudruhy odstavilo od koryt. V rámci boje o moc bylo zlikvidováno leningradské (petrohradské) křídlo ve vedení KSSS prosazující modernizaci ve společnosti a odstraněni spolehliví spolupracovníci Stalina. Na jeho následné vraždě se nepodílel žádný Žid.
Nicméně současná nenávistná protiruská propaganda německé euromarxistické EU postavila Stalina a SSSR oficiálně na úroveň Hitlera a jeho nacistického Německa. Kolik generálů židovského původu sloužilo v nacistických ozbrojených složkách? Známý je jeden míšenec prvního stupně-Milch. Kolik zbylo po válce Židů na územích ovládaných za války nacistickým Německem a kolik na územích ovládaných stalinským SSSR? Kdo připravoval a zahájil vyhlazování celých národů a ras a totální zotročení jejich zbytků? Ale podle politiků a propagandistů z Bruselu, Berlína, ČT i Seznamu jsou nacistické Německo a komunistický SSSR totéž. Lež, spolu s korupcí jsou hlavní pilíře EU.
Poměr sil a ztrát
Německo a jeho satelité měli v červnu 1941 celkem 290 milionů obyvatel a odpovídající průmysl, zatímco SSSR pouze 190 milionů. Celkem 60 německých divizí bylo vyzbrojeno kořistní technikou, včetně československé. Dne 22. 6. 1941 měl SSSR nad Německem početní převahu v lidech i výzbroji. Jak vyplývá z výše uvedeného textu a první části článku, pouze papírovou. Poté si rok udržovalo převahu Německo. Ve druhé polovině roku 1942, před začátkem obratu měl Wehrmacht 8,7 milionu vojáků, přičemž na východní frontě bojovalo 179 německých divizí, 22 rumunských, 14 finských, 10 italských, 13 maďarských, 1 slovenská a 1 španělská. V Libyii bojovaly 4 německé a 11 italských divizí. Zbývajících 77 německých divizí konalo okupační a strážní službu po celé Evropě, případně se v Německu vzpamatovávalo z bojů na východě. V uvedeném přehledu není započteno německé letectvo, jehož součástí byly útvary protiletecké obrany, které mnohdy bojovaly jako protitankové. Již v roce 1940 se začala německá armáda soustřeďovat k útoku na SSSR ve Finsku a k přesunům byly využity i železnice neutrálního Švédska.
Z evropských států protinacistické a protifašistické koalice měl procentuálně největší ztráty Sovětský svaz, následovaný Polskem a Jugoslávií. Otázkou je celková výše ztrát pobaltských zemí, Litvy Lotyšska a Estonska. Republiky zažily sovětizaci po obsazení Polska, poté válku, následně německou okupaci a po válce druhou sovětizaci. Emigrovalo mnoho lidí. Bez ohledu na aktuální oslavy nacistů s hájkovými kříži v Pobaltí však situace nebyla jednoznačná. Část obyvatel byla prosovětská a existovaly i partyzáni spolupracující s Rudou armádou. Podle jednoho z emigrantských důstojníků se německá okupace nakonec příliš nelišila od sovětské. Němce zajímala průmyslová a zemědělská produkce, levné pracovní síly a případně kanónenfutr. V pozůstalosti nacistického ideologa Alfreda Rosenberga, který se narodil v Tallinu, se našlo řešení pobaltské otázky. Mělo být vysídleno 50 % Estonců, 60 % Lotyšů a 85 % Litevců, někam do prostor budoucího Ruska za Uralem, nazývaného pracovně Slovansko. Pobaltská inteligence a rasově problematičtí občané měli být zlikvidováni, případně přesídleni především. Prostor měl být osídlen Němci, Dány, Nory, Nizozemci a Angličany. Do Slovanska měla zmizet rovněž většina přeživších Čechů, Slováků a Poláků. To samozřejmě politická reprezentace německé euromarxistické EU nikomu nevykládá a pobaltští politici jako oddaní slouhové a koloniální guvernéři raději oslavují nacisty, protože to přece byli Němci, kteří vládnou v EU. Příjmy obyvatel Pobaltí se pohybují lehce nad úrovní Turecka a především mladí emigrují.
Celkové uváděné ztráty SSSR v době druhé světové války se pohybují mezi 26 až 29 miliony lidí. Podle současných odhadů padlo 8,2 miliony rudoarmějců a 8,5 milionu bylo zraněno. Z toho milion důstojníků padlo a milion si odnesl z války trvalou invaliditu. Ztráty civilistů jsou odhadovány na 8 až 12 milionů. Z celkem 5,7 milionu sovětských zajatců zahynuly, nebo byly zavražděny v německých zajateckých, pracovních a koncentračních táborech (včetně Osvětimi), odhadem 3,3 miliony tedy kolem 57%. Z toho Wehrmacht povraždil 600 000 sovětských zajatců. Nicméně celkové demografické ztráty včetně následných úmrtí na válečné útrapy po válce a poklesu porodnosti jsou profesorem Ericssonem z Edimburgu odhadovány 49 milionů lidí. Hitlerův plán, že má být v Rusku (míněn SSSR) zlikvidováno 30 milionů slovanských obyvatel byl překročen. K tomu je třeba přidat miliony invalidů s doživotní sníženou pracovní schopností. Důvodem značné části ztrát byla vojenská porážka v roce 1941, okupace Běloruska, Ukrajiny a části Ruska, boje na jaře a v létě 1942. Dále Stalinovo ovlivňování práce vojáků 1941-1943 a neefektivně vedený obranný i útočný boj, až do sovětského vítězství u Stalingradu v zimě 1942 a následného vítězství v bitvě u Kurska. Poměr ztrát vojáků Německa a SSSR se pohyboval roku 1941 kolem 1:5 (v počátečních dvou měsících až 1:12), v roce 1943 1:2 a koncem následujícího roku se přiblížil 1:1. Poměr ztrát Německa a západních spojenců USA a V. Británie se od vylodění v Itálii do konce války pohyboval od 1:2 k 1:1,5 až 1:1. Německo ztratilo ve válce na všech frontách 52% vojáků, SSSR 57-58 %. U milionů sovětských vojáků není známo, kde jsou pohřbeni, pokud byli vůbec pohřbeni. Z toho je 44 generálů. Velitelé vykazovali ve ztrátách pouze počty, nikoli jména. Součástí ztrát SSSR je zhruba 1,5 milionu občanů, především padlých a uprchlých zrádců na straně nepřítele, orgány NKVD popravení zběhové, násilníci a další zločinci, dále osoby zavlečené do Německa a dalších zemí na nucené práce, především z Ukrajiny, které se nevrátily a nebyly repatriovány a uprchlí zrádci, kteří nebyli vydáni spojeneckými armádami.
Naprostá většina nadměrných vojenských ztrát a kapitulantství spadá do období od počátku války do konce roku 1942 a doby ústupu, případně neúspěšných útočných operací Rudé armády. Již na podzim roku 1942 začalo kapitulantství výrazně klesat a v roce 1943 téměř ustalo. Zrady se dopouštěli především Ukrajinci a vojáci neruského původu z jižních oblastí, mnohdy muslimové. Ukrajinci jsou Malorusové a patří do ruské slovanské etnické skupiny. Jejich vztah k SSSR narušila násilná kolektivizace v zemědělství a násilné rekvizice zemědělské produkce. Poté hladomor, který si ukrajinští rolníci částečně zavinili sami masovým porážením hospodářského zvířectva a ničením obilnin na protest proti rekvizicím ve snaze vyhladovět Rusko. Stalin poté zakázal dovážet do vzbouřeneckých oblastí potraviny. Nicméně v Rudé armádě bojovaly miliony Ukrajinců, zatímco na německé straně podle nejvyšších odhadů 180 000, ne vždy dobrovolně. Banderovec Oriško, který přitáhl s Němci a oddílem nacionalistů na Ukrajinu, hlásil ústředí, že lidé jim nadávají do zrádců. Nelze se divit, že nadšení většiny Ukrajinců nad osvoboditeli už za dva měsíce začalo upadat. Němečtí okupanti zabavovali koně a potraviny a kradli zimní oblečení a dokonce postelové povlečení. V rámci odírání obyvatelstva ukládali nakonec daně i z oken a koček a odvlékali obyvatele do pracovních táborů v Německu. Celkem bylo především z Ukrajiny a Běloruska odvlečeno jako levné a otrocké pracovní síly 4, 978 000 lidí.
V sovětských zdrojích uvedené materiální ztráty jsou pro středoevropana nepředstavitelné. Němci zničili, nebo těžce poškodili 1700 měst, 70 000 vesnic, 6 milionů dalších obytných budov, 32 000 průmyslových závodů, 98 000 kolchozů (obdoba JZD), 1 876 sovchozů (obdoba státních statků), 2 800 strojně-traktorových stanic (převzato z USA), 84 000 škol, 40 000 nemocnic a léčebných zařízení, 65 000 kilometrů železniční tratě a 14 000 mostů. Ukradli, případně pobili 7 milionů koní, 17 milionů kusů skotu, 20 milionů vepřů, 27 milionů ovcí a koz, 110 milionů kusů drůbeže a pokáceli 60 000 ovocných stromů. Bez ohledu na řeči o své kulturnosti vykradli a zničili řadu muzeí. Lze předpokládat, že menší část škod má na svědomí ustupující Rudá armáda, která v roce 1941 ničila strategické stavby. Bez německé agrese by k tomu nedošlo. Další škody mohly vzniknout následkem bojové činnosti vojsk i partyzánů. Nicméně ta by se nekonala bez německé agrese. Za menší část loupení a ničení nese odpovědnost rovněž rumunská a maďarská armáda, zrádci a kolaboranti a cizinecké formace SS. Oficiálně přišel SSSR díky německé agresi a válce přibližně o třetinu národního bohatství. Finančně byly škody ohodnoceny na 679 miliard rublů.
Do Rudé armády bylo mobilizováno 14 milionů občanů SSSR. Sloužilo tam více, než milion žen, z toho 530 000 bylo mobilizováno. Stovky úspěšných pilotek a odstřelovaček. Tvořily značnou část obsluh protiletecké obrany a téměř polovinu dělníků ve zbrojovkách. Většina lékařů, zdravotníků a spojařů Rudé armády byly za války ženy. Dostaly 100 000 vojenských vyznamenání a 86 získalo Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Rudá armáda zvítězila díky vlastenectví, ničemu jinému. Bojovalo se za existenci a svobodu slovanských národů. Sovětský svaz rozdrtil arogantní německý rasistický protislovanský nacismus a umožnil boj početným polským (Berlingova armáda) a československým (1. čs armádní sbor) vlasteneckým ozbrojeným formacím. Podporoval partyzánský boj v Polsku, Československu a Jugoslávii. Rudá armáda obsadila německé továrny na smrt a tím do značné míry ukončila holocaust.
Pro zajímavost lze uvést ještě některé další názory protivníků. Finský maršál Mannerheim hodnotil v rozhovoru s německým generálem Erfurthem roku 1943 Rudou armádu následovně. „Rusové se od vás hodně naučili. Sám Timošenko to po Zimní válce řekl našim zmocněncům. To znamená, že sovětští generálové jsou schopnými žáky a že to, co se naučili, rychle uplatňují v praxi. Velitelé Rudé armády dnes útočí odvážně a agresivně, uplatňují obkličovací taktiku stejně jako němečtí generálové.“
Generál pěchoty Erfurth, specialista na válku v zimě a na severu se rovněž zúčastnil programu German Report Series. K rudé armádě uvedl, mimo jiné:
„Překvapivou věcí je fakt, že Rudá armáda neztratila v průběhu druhé světové války sílu a energii, jak tomu často za dlouhých konfliktů bývá. Navzdory vážným krizím a enormním ztrátám si udržela schopnost obrany i útoku a dokonce ji v některých ohledech kvalitativně zvýšila, což v té době vyplynulo z rychlé aplikace technického vývoje. Co ztratila na bojové síle pěchota, to více než vyrovnal rychlý růst tankových vojsk. Velikost tohoto obdivuhodného výkonu nemá obdobu v historii válek ani u současných armád.“
„Boj o motti (finsky, obklíčené centrum odporu-pozn. autora) byl vždy velmi houževnatý a vedený s krajní statečností. Končil buď vítězstvím, nebo zničením, poněvadž ruský voják pokračoval v tvrdošíjném odporu, i když měl nepatrné vyhlídky na úspěch. Bojoval statečně až do chvíle, kdy se jeho osud naplnil.“
„Pak 10. června 1944 Finy zcela překvapila ofenziva na Karelské šíji, kterou ve velkém měřítku připravila Rudá armáda. Ruský útok byl veden podle nejmodernějších zásad, uplatňovaných v technických vědách a ve vojenské taktice. Ruská metoda útoku, tak úspěšně uplatňovaná od podzimu 1942 proti německé východní frontě, totiž rozdrcení omezeného úseku postavení kombinovaným útokem mnohem silnějších leteckých sil a soustředěného dělostřelectva a následným průnikem početných tankových sil do takto vytvořené mezery, vedla k rychlému a naprostému úspěchu.“
Vítězství Rudé armády umožnilo spravedlivý a zasloužený odsun nejaktivnějších nacistů z okolních zemí do Německa a Rakouska, především většiny českých takzvaných sudeťáků a rovněž Němců z Polska a Jugoslávie, kde se provinili zradou a válečnými zločiny. Tím se na 45 let minimalizovala možnost návratu německého revanšismu a kolonialismu, ohrožení stability zemí střední Evropy a Balkánu a agrese na východ, jako základu třetí světové války v Evropě. Bipolární bezpečnostní stabilitu v Evropě ukončil a možnost vzniku třetí světové války zahájil rozpad SSSR zaviněný Gorbačovem, který zradil sovětské hrdiny i oběti druhé světové války.
Pamětníci uvádějí, že se nikde při útoku nevolala sláva Stalinovi a podobné komedie z poválečných filmů. Vojáci prý nanejvýš sprostě nadávali. Aby ne, když po porážce Německa museli ještě pokládat životy při osvobozování Československa, kde dnes chtějí stavět pomník nacistům a zrádcům a kladou věnce k hrobům vrahů a násilníků z SS.
