Martin Koller
6. 1. 2020
Protiruská propaganda zaměřená k psychologické přípravě obyvatel naší země na třetí světovou jadernou válku v Evropě se u nás již třicet let zabývá především mediálními útoky na Rusko. Je to součást takzvané hybridní války, přičemž argumenty jsou mnohdy obsahově shodné s nacistickou propagandou z období druhé světové války.
Lze říci, že protiruská propaganda se od třicátých let minulého století stále opakuje a od padesátých let paralelně plní úkol zastírání německých zločinů proti obyvatelům nejen naší země, ale i celé Evropy v době druhé světové války. V tomto případě se opírá o dlouhodobou propagandistickou snahu Německa, především tamních nacistů a jejich potomků, nacistů a fašistů z dalších evropských zemí a jejich slouhů a kolaborantů, k bagatelizování válečných zločinů, včetně holocaustu. Základním stavebním kamenem jejich lží je snaha srovnávat zločince a oběti a stavět je na jednu úroveň. To vše s povykem o lidských právech a doplněno nářky zločinců, zrádců a kolaborantů, že jim bylo nespravedlivě ubližováno v rámci zasloužené odvety.
Typickým příkladem tvůrců takové komedie jsou sudeťáci a zněmčelé kolaborantské šlechtické rodiny u nás, obojí lačnící po české zemi, českém majetku a ponížených českých otrocích. Stavění pomníků takzvaným vlasovcům, stejně jako kladení věnců k pomníkům zločinců z nacistických SS jsou jen součástí německé euromarxistické válečné propagandy, jež nás má přesvědčit k souhlasu s agresivní válkou proti Rusku. Reálně německou revanšistickou agresí bez ohledu na vlastní a především slovanské oběti a ztráty. Hlavní tíhu připravované jaderné války v Evropě mají nést slovanští obyvatelé Polska, Česka, Slovenska a Ukrajiny ve válce proti Rusku a samozřejmě celé jejich země. K nim je třeba připočítat Maďary, obyvatele Pobaltí, Rumunska.
Zároveň se opakuje dlouholetá snaha popírat rozhodující podíl Sovětského svazu, především obyvatel Ruska, Běloruska a Ukrajiny na spojeneckém vítězství nad německým nacismem a jeho spojenci v Evropě. To vidíme v případě primitivního, nenávistného propagandistického tažení proti pomníku maršála Koněva v Praze, pomineme-li finanční stimulaci budoucí stavbou garáží, nebo jiné ziskové budovy. Opět se ilustrativně potvrzuje, že kromě korupce je lež v mnoha podobách hlavním pilířem euromarxistické německé koloniální EU, stejně jako v dobách takzvané třetí říše a protektorátu Čechy a Morava.
Mohli ocitovat názory některých dobových spojeneckých osobností a jednoho protivníka na Sovětský svaz a jeho armádu. Jako poučnou četbu pro starostu Řeporyjí a jemu podobné Sorosovské intelektuály.
„Z hlediska velké strategie je jasný prostý fakt-Rusové ničí více nepřátelských vojáků, jeho zbraní a techniky, než ostatních 25 států Společnosti národů dohromady.“ President Roosevelt generálu Mc Arthurovi – květen 1942
„Veškerá pomoc, kterou jsme byli schopni poskytnout, byla nevýznamná ve srovnání s nesmírným úsilím sovětských lidí. Až se budou naši potomci učit historii, budou s nadšením a vděčností vzpomínat na hrdinství velkého ruského lidu.“ Ernst Bevin – 1942
Je třeba přiznat, že všechny naše vojenské operace mají velmi nepatrný rozsah vzhledem k obrovským zdrojům Anglie a Spojených států a tím spíše ve srovnání s gigantickým úsilím Ruska.“ Winston Churchill – 1943
Americký lid nesmí zapomenout, že se v roce 1942 nacházel na pokraji záhuby. Kdyby Sovětský svaz neudržel svoji frontu, mohli Němci srazit na kolena Velkou Británii, zmocnit se Afriky a pak vytvořit předmostí v latinské Americe.“ Edwars Stettinius – 1944
„Bez úspěšné činnosti Sovětské armády by americká vojska nebyla schopna odolávat agresorovi a válka by se přenesla na americký kontinent.“ Generál Marshall – 1944
„Právě ruská armáda vykuchala střeva německé válečné mašinerii a nyní poutá na své frontě nesrovnatelně větší část nepřátelských sil.“ Winson Churchill – červen 1944
„Mnozí naši vedoucí činitelé značně podceňovali nového protivníka. Bylo to částečně způsobeno tím, že neznali ani ruský lid a navíc ani ruského vojáka.“ Generál Blumentritt – v zajetí po válce
Primitivní a prolhanou válečnou propagandou začala agrese domácích a italských fašistů s podporou německých nacistů proti legální vládě ve Španělsku, agrese Itálie proti Etiopii, stejně jako japonská agrese v Číně. To vše bylo prvním krokem k druhé světové válce, ne-li její začáteční fází. Mluvíme-li o světové válce a jejím počátku, není třeba se zaměřovat pouze na Evropu. Prakticky všechny německé vojenské útoky proti sousedním státům, jak v první, tak druhé světové válce byly zahájeny na základě podvodu, porušením pravidel mezinárodního práva a nevyprovokovanou agresí. Dnes bychom mohli použít termín falešná vlajka.
Už proto není pravda, že němečtí vojáci bojovali čestně. Byli až na výjimky aktivní součástí nečestných podvodů, agrese a genocidy. Německá agrese ve druhé světové válce začala podvodnou akcí v Gliwicích, která byla sehrána nacistickou SD na téma polské agrese proti Německu. Ke komedii byli přizváni i novináři z Anglie, Francie a dalších zemí, kteří německý scénář na úrovni vesnického divadla, bez námitek akceptovali. Něco takového můžeme v dohledné době očekávat na Ukrajině, nebo v Pobaltí s cílem obvinit Rusko z agrese. Mussoliniho propaganda, že Etiopie ohrožovala Itálii, byla a je logicky k smíchu. Přitom se jedná o stejnou komedii, jakou je současná euromarxistická mediální propaganda vytrubující, že agresivní Rusko chce napadnout Pobaltí a Polsko. Co by tím Rusové získali, bez ohledu na fakt, že Pobaltí je vojensky nebránitelné. Naopak, všechny útoky ze střední a západní Evropy na Rusko, už od středověku, šly přes Polsko. Znovu vidíme otřepanou komedii, kde zloděj křičí:„chyťte zloděje!“
Východní fronta
Z hlediska posouzení, jak bojovala Rudá armáda, jsou nejvhodnější dosažitelné části výzkumu, které provedla americká armáda se zajatými německými vyššími důstojníky a generály a dosažitelné práce britských historiků, kteří většinou stále ještě patří ke světové špičce. Lze rovněž využít další německé zdroje. V rukopisech pravděpodobně hodnotnou sovětskou vojenskou poválečnou literaturu čtyřicet let kontraproduktivně znehodnocovala cenzura, stupidní ideologické žvásty a primitivní propaganda, takže je s ní dost práce. To vše navíc nahrávalo protisovětské a protiruské propagandě, která se v posledních dekádách, kupodivu, stále více podobá právě té sovětské. Nicméně po stalinské a brežněvovské tupé propagandě, gorbačovském a jelcinovském ubohém sebeponižování, nastala v Rusku doba snahy o objektivní a vyvážený výzkum a výklad historie. Německá EU nasáklá autocenzurou, cenzurou a stupidní propagandou o tom mlčí, stejně jako naše ČT a Seznam. Mají co dohánět a co se učit.
V období od 22. června 1941 do vylodění spojenců v jižní Itálii roku 1943 nesla veškerou tíhu války v Evropě Rudá armáda a sovětský lidový odpor k okupantům, především partyzánský. I Ukrajinci poměrně brzy zjistili, že Hitler a jeho nacisté jsou horší zloději a násilníci, než Stalin a jeho soudruzi. Partyzánské hnutí na území SSSR je rovněž dlouhodobě terčem pomlouvačné protiruské propagandy a zasloužilo by si v budoucnu samostatný článek. Nicméně je třeba si položit otázku, proč bylo proti neschopným, zbabělým a zlodějským partyzánům nasazeno od konce roku 1941 postupně celkem 21 (podle jiných zdrojů 24) divizí, 16 brigád, 1 samostatný pluk německé a satelitních armád. K tomu početné formace SS a různých zrádců a kolaborantů. Celkem více, než 300 000 ozbrojenců, 10 % německých sil na okupovaném území SSSR. Že by je vegetarián Hitler poslal do lesů na houby? Rozsáhlejší byl mimo SSSR pouze odboj v Jugoslávii, později ve Francii, krátkodobě povstání ve Varšavě a samozřejmě Slovenské národní povstání.
Nicméně nelze přehlédnout, že počátky války na východní frontě byly pro Sovětský svaz a jeho armádu katastrofální. Důvodů byla řada, některé jsou reálné, jiné spíše výplodem německé propagandy zahájené už Goebelsem. Euromarxistická německá EU v ní nadšeně pokračuje. Dostalo se jí rovněž podpory některých ruských publicistů, především v době vlády Gorbačova a Jelcina, obzvláště zběhlého sovětského rozvědčíka Razuna, známého pod přezdívkou Viktor Suvorov. Německá armáda je propagandisty vynášena do nebe jako nejmodernější na světě, zatímco Rudá armáda je prezentována jako přehlídka zaostalosti a primitivismu. Nicméně realitou je fakt, že německé chyběla vhodná výstroj i na léto a s výjimkou SS téměř zcela na zimu. Měla pouhých 800 obrněných transportérů, zato 750 000 koní a nebyla o mnoho mobilnější, než protivník. Pro německé ekology a ochránce zvířat a jejich domácí zelené obdivovatele a poskoky lze připomenout, že jen v německé armádě, díky německé agresi zahynulo na východní frontě minimálně 1,5 milionu koní. Němci v červnu 1941 pouze využili situace maximálně nepříznivé pro Rudou armádu v době přezbrojování a strukturálních změn. Zisk z podlého jednání a momentu překvapení Němcům vydržel rok a půl, do porážky u Stalingradu. Jako zajímavost lze uvést, že pozdější maršálové Guderian, Runstedt, Manstein a další absolvovali roku 1935 kurzy na sovětských školách.
Některé z důvodů katastrofy Rudé armády v roce 1941 vzniky již v meziválečném období. Můžeme z nich uvést nesprávné hodnocení nepřítele, odbornou neschopnost části vedoucích funkcionářů, nevýkonnost průmyslu, špionáž a sabotáž, špatnou výzbroj, špatnou strategii a taktiku, politické čistky, rozvrácenou armádu, po vypuknutí války dezerci a zradu i některé další. Obratu ve válce a následnému vítězství napomohly posun hranic SSSR na západ roku 1939, německý rasismus vůči slovanským a židovským obyvatelům SSSR, Hitlerovo ovlivňování práce vojáků, předválečný rozvoj a válečné stěhování sovětského obranného průmyslu s přechodem na válečné hospodářství, změny v armádě, partyzáni, sovětské vlastenectví a rovněž zahraniční materiální pomoc, především z USA.
Bez ohledu na veškerou poválečnou propagandu, snahu pisálků a médií EU posluhující Německu a hory knih se vzpomínkami nacistických plukovníků a generálů, nelze popřít fakt, že zvítězila Rudá armáda a nacistické Německo bylo poraženo. Vítěz bere vše a vítězství ničím nenahradíš, natož výmluvami. Například na ruskou zimu. Podle německé propagandy zastavil jejich armádu před Moskvou mráz -30 až -40°C. Jenže v archivech sovětské meteorologické služby takové mrazy v oblasti Moskvy v daném období nejsou uvedeny. Kromě toho, Rudá armáda bojovala ve stejném počasí. Na vítězství nic nemění vyšší ztráty na sovětské straně. Naopak, je to důkaz nejen chyb sovětského vedení, ale především necivilizovaného přístupu a vesměs nepotrestaných válečných zločinů ze strany Německa, jehož uniformovaní ozbrojenci prováděli genocidu ukrajinského, běloruského a ruského civilního obyvatelstva i zajatých vojáků Rudé armády. Když jim to Rudá armáda částečně a po zásluze vrátila, tak naříkají, jak byli ti Rusové zlí.
Nesprávné hodnocení nepřítele
Rusku se dlouhodobě předhazuje, že má podíl na vzniku druhé světové války podpisem smlouvy známé jako Molotov – Riebentrop. Realita je na dlouhý samostatný článek a určitě se k ní vrátím. Nicméně je faktem, že SSSR dodržoval do poslední chvíle smlouvu o neútočení s Německem. Porušilo ji Německo, stejně jako v případě nevyprovokovaného zákeřného útoku na Polsko, Norsko, Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Jugoslávii a Řecko. Sovětské velení se pro případ války opíralo o plány maršála Šapošnikova a později maršála Timošenka. Ty byly zastaralé z hlediska technologického vývoje a jeho vlivu na strategii a taktiku. Vycházely z předpokladu dvou fází vývoje počátku konfliktu. V první měla být vyhlášena válka a poté měly po dobu, tří, později, podle novějšího plánu jen dvou týdnů následovat boje pohraničních sil, které umožní provést mobilizaci. Poté měla následovat druhá fáze útokem na nepřítele a přenesení války na jeho území. Němci se v roce 1941 zmocnili části plánu popisující druhou fázi a Goebels ji využil k propagandistickému tvrzení, že SSSR se chystalo napadnout preventivně Německo. To současná protiruská propaganda tvrdošíjně omílá, neboť, jak řekl socialista Goebels: „opakovaná lež se stává pravdou.“ Mimochodem, Hitler dne 14. května 1941 ubezpečoval Stalina v osobním dopise čestným slovem, že soustředění německých vojsk u hranic SSSR není přípravou na útok, ale pouze krytem před britskou rozvědkou. Asi stejně jako soustřeďování vojsk NATO v Pobaltí, Polsku a na Ukrajině pod záminkou nekončících cvičení.
Sovětské velení především nesprávně vyhodnotilo německé možnosti. Stalin po uzavření smlouvy o neútočení s Německem, krátce před útokem na Polsko, předpokládal, že válka Německa s Francií se potáhne řadu měsíců, ne-li rok. Rudá armáda byla ve fázi organizačních změn i přezbrojování. Stalin potřeboval ke konsolidaci a přípravě na válku minimálně půl roku, nejlépe rok. Předpokládal, že k válce s Německem dojde nejdříve na jaře 1942. Němci však porazili Francouze za pár týdnů a ještě napráskali britskému expedičnímu sboru. Poté se krátce zdrželi v Jugoslávii a Řecku. Zdržení však nebylo tak problematické, jak se leckde píše, protože v případě dřívějšího útoku na SSSR v květnu by si museli razit cestu ruským jarním bahnem, známým jako rasputica. V té době už Německo kontrolovalo vyspělý československý, stejně jako nepříliš vyspělý polský zbrojařský průmysl a hlavně zdroje surovin. K nim připojil průmysl Francie a Belgie, ropné zdroje z Rumunska, železná ruda ze Švédska.
Nevýkonnost průmyslu a nekvalitní výzbroj
Sovětský průmysl udělal v období 1921-1941 obrovský kvantitativní i technologický skok, který nelze srovnávat s žádným jiným státem. Jednalo se především o program industrializace, takzvanou druhou revoluci, zahájenou roku 1927. Byly překonány následky předválečné zaostalosti, první světové války a občanské války, a neprojevily se tam hospodářské krize, které drtily USA i střední a západní Evropu. V patnácti letech před vypuknutím války bylo postaveno 9000 nových továren. Díky tomu měla Rudá armáda v roce 1928 jen 92 tanky a 1 394 letadla, zatímco roku 1935 už 10 180 tanků a 6 672 letadel. V roce 1932 byl podíl vojenského sektoru na národním hospodářství 9 %, roku 1940 už 19 %.
Ve srovnání s obdobím před první světovou válkou, životní úroveň ve třicátých letech vzrostla. Nicméně, přetrvávalo mnoho problémů, především bytová otázka v městech a politická nestabilita na vesnicích, především na Ukrajině. Přestože počet studujících středních a vysokých škol vzrostl v porovnání s předválečným obdobím nesrovnatelně, nedostávalo se technických odborníků, což se odrazilo v armádě i zbrojním průmyslu. Proto vypomáhali například inženýři z USA. Člen politbyra Malenkov požadoval v únoru 1941 vyhnání nevzdělaných vedoucích kádrů se stranickými legitimacemi. Byly vytyčovány nereálné plány založené pouze na počtu výrobků, takže kvalita produkce byla mnohdy nízká a vedoucí funkcionáři lhali jak ze strachu, tak ve snaze získávat nedostatkové suroviny a státní dotace. Vyráběly se zastaralé vzory automobilů Fiat a Ford, ale mnohdy i výzbroje. První slušné tanky T-26 a BT-2, 5, 7 Rudé armády byly licence, případně kopie a vylepšení tanků britského vzoru Vickers 6t a amerického Christie. Roku 1941 zastarávaly. Vzhledem k neustálému požadavku na kvantitu nejen klesala kvalita výzbroje, ale navíc byl obecným jevem nedostatek náhradních dílů. V roce 1935 zjistil inženýr Zavjadov, že sériové tanky mají nekvalitní pancéřové korby, jejichž materiál se při zásahu tříští. Jenže až v roce 1938 byl vytvořen Pancéřový ústav k řešení problému. Prakticky všechny tanky T-26, T-28, T-35 a BT-2, 5, 7 měly nevyhovující pancéřování, což se ukázalo jak ve Španělsku a Mongolsku, tak v roce 1940 ve válce proti Finsku a v následujícím roce při obraně proti německé agresi.
V rámci přechodu na samonabíjecí pušky SVD byla v roce 1940 zastavena výroba spolehlivých opakovaček Mosin. Jenže nové pušky byly výrobně náročné, což výrazně snižovalo sériovost a potřebovaly lepší obsluhu. Většina vojáků, ani záložáci je neznali. V době největších ztrát od června 1941 do podzimu 1942 nebyl ani dostatek pušek pro vojáky a nastupující záložáky, protože Rudá armáda ztratila neuvěřitelných 6,2 milionu ručních zbraní (pušky, pistole, revolvery, samopaly a ruční kulomety) z důvodu padlých, zajatých, dezertérů, panikářů odhazujících zbraně a skladů zabraných Němci. Ve stejné době byla urychleně zahájena výroba nových letounů MiG-3, LaGG-3, Jak-1, Pe-2 a Il-2 s řadovými motory. Konstrukce byly moderní, ale vývojově nedotažené, takže rostly ztráty při výcviku a nedůvěra pilotů. Zároveň byla zastavena výroba hvězdicových motorů a náhradních dílů pro zavedené zastarávající typy I-16, I-153, I-15. K 22. 6. byla značná část letadel neletuschopných, nebo chyběli piloti. Proto je Němci ničili na zemi. V červnu 1941 byl zoufalý nedostatek protipancéřových nábojů ráže 76 mm. Plánovači na jejich výrobu jaksi zapomněli. To znamená, že nové tanky T-34 a KV-1 a nejúčinnější protitankové kanony F-22 měly nedostatek munice k ničení tanků. Některé tankové pluky neměly žádnou. Převážná většina letadel, kromě bombardérů a tanků nebyla vybavena vysílačkami, což téměř znemožňovalo koordinovanou bojovou činnost. Z hlediska výzbroje nebyl SSSR roku 1941 připraven na válku, zatímco Německo ano a zaútočilo ve správný čas.
Naprosto fantastický a unikátní byl přesun většiny důležitých sovětských továren z Ukrajiny, Běloruska a části Ruska na východ. Znamenalo to sice zhruba půlroční výpadek výroby, ale z hlediska výzbroje byl SSSR v podstatě soběstačný. U strojů, místy dočasně pod širým nebem a v mraze pracovaly ženy i starší děti. Evakuované továrny vyrobily v roce 1942 víc výzbroje, než celý předválečný sovětský průmysl roku 1940. Celkově bylo v SSSR od července 1941 do května 1945 vyrobeno 108 028 letadel, 95 099 tanků a samohybných děl, 188 000 tažených děl. K tomu lze uvést také 70 milionů uniforem a 62 miliony vojenských bot. V Německu vyrobili za stejnou dobu 78 000 letadel, 53 800 tanků a samohybných děl a 102 100 tažených děl. Došlo rovněž k obrovskému přesunu hospodářských zvířat, rostlinných produktů a zemědělského inventáře z dosahu agresora. Přesto byla situace v zásobování kritická. Ze zahraniční pomoci, poskytované ve větším rozsahu od počátku roku 1943, především z USA byly důležité především automobily, které zvýšily mobilitu Rudé armády, lokomotivy, suroviny, radiostanice, výstroj a potravinové konzervy. Hodily se rovněž obrněné transportéry, které SSSR nevyráběl, takže Rudá armáda používala americké, britské a kořistní německé. Zbraně a výzbroj ze zahraničí, částečně nevyhovující, představovala početně pouze desetinu výzbroje Rudé armády. Sovětské válečné hospodářství by bylo námětem na samostatný obsáhlý článek.
Zajatý generál Rauss uvádí v German Report Series, že pokud se němečtí vojáci zmocnili ruských protitankových kanonů, okamžitě se je snažili použít, protože především v letech 1941 a 1942 byly lepší, než německé. Rovněž uvádí, že němečtí vojáci svlékali ruské padlé, protože ruská zimní výstroj byla lepší, než německá. (Německá armáda používala rovněž upravené kořistní tanky T-34 a oblíbené byly samopaly PPŠ-41. Kořistní kanony F-22 nasadil wehrmacht v Africe, kde doslova zastavily první britskou ofenzívu proti Afrikakorpsu. Jeden z nich zničil 14 silně pancéřovaných tanků Matylda. Za nejlepší polní dělo 2. světové války je považována sovětská kanonová houfnice vz. 37, kterou byla vyzbrojena i část Atlantického valu v Normandii. pozn. autora)
Tankový velitel Guderian navrhoval koncem roku 1941 zahájení výroby kopie tanku T-34. Němečtí průmyslníci to odmítli s tím, že nemají odpovídající technologie zpracování pancířů.
Hitler nechal roku 1942 donést do německé továrny sovětský letecký kulomet ŠKAS a vyhrožoval, že ho tam nechá vystavený tak dlouho, dokud nevyrobí něco podobného.
Špionáž a sabotáž
Protiruská propaganda popisuje Sovětský svaz už od třicátých let minulého století, jako zemi, která trpěla špiónománií a nesmyslným honem na vymyšlené sabotéry. Zde je třeba si připomenout, že SSSR byl trnem v oku Británii, Francii, Polsku, Japonsku, od roku 1933 nacistickému Německu. Špionáž byla, je a bude všude. Natož ve státě, který polovina světa považovala za politickou hrozbu a uplatňovala vůči němu všemožná embarga. Proti SSSR navíc aktivně působily početné emigrantské skupiny, ať se jednalo o carské monarchisty, nebo trockisty. Obrovskou délku hranic nebylo možno střežit tak, aby byla neprůchodná. Na Sibiři a v jižních muslimských oblastech vlastně ani neexistoval přesný přehled o obyvatelstvu. Mnozí branci povolaní do Rudé armády v roce 1941 dokázali doslova zmizet beze stopy. Ukrajinští nacionalisté spolupracovali se svými uprchlými soudruhy na územích, které zabralo Polsko po válce se sovětským Ruskem roku 1921. Kolem 8000 jich přitáhlo na Ukrajinu společně s Němci v červnu 1941. Až ve druhé polovině osmdesátých let se objevila informace, že v Moskvě pracovala v třicátých letech špionážní skupina pro Trockého. Informace mu posílali přes prostředníky v hadrových panenkách.
Americký inženýr Littlepage, který pracoval ve třicátých letech, jako zahraniční odborník v sovětském průmyslu uvedl, že průmyslové sabotáže, které se prováděly v sovětských dolech, se mohly stěží vyskytnout bez spoluúčasti vysoce postavených sovětských manažerů. Dále uvádí případ, kdy byla objevena nelegální výroba kulometů Maxim v jednom strojírenském podniku. Vývojový a výrobní tým pro tank T-34 byl před zahájením sériové výroby na několik měsíců zatčen, což odsunulo zahájení dodávek armádě. Zde si můžeme připomenout výše uvedený nedostatek protipancéřových nábojů ráže 76 mm. Sovětská vojenská kontrarozvědka chytila v období od října 1939 do prosince 1940 téměř 5000 německých agentů. Byli řízení z německého štábu na okraji okupované Varšavy s krycím jménem Wali. Tam byl už rok před vypuknutím války formován diverzní útvar Brandemburg pro nasazení na území SSSR. Německé letectvo provádělo průzkumné lety až nad Ural, protože Stalin zakázal napadat německá letadla, aby nezavdal příčinu k válce.
