31. 1. 2020 sputnik
Lze dlouho přemýšlet o absenci odlišností mezi sovětským a německým totalitarismem, ale jen do té doby, dokud se nedotkneme tématu holocaustu. Dopisovatel Rostislav Iščenko vysvětluje, proč je paměť o této tragédii nevýhodná pro rusofoby.
27. leden je dnem paměti obětí holocaustu, zřízeném rezolucí Valného shromáždění OSN v roce 2005.
V Izraeli už proběhly některé akce, konkrétně, mezinárodní fórum “Uchováváme paměť o holocaustu, bojujeme proti antisemitismu”. Nepřekvapuje, že tuto akci neuctili svou přítomností prezidenti Polska a zemí Pobaltí, a prezident Ukrajiny Zelenský do Izraele přiletěl, ale na světové fórum paměti holocaustu nešel. Věc zde není jenom v odedávna těmto zemím vlastním antisemitismu.
Solidární pozice Poláků a Pobalťanů, a také jim blízký postoj Ukrajiny se vysvětluje především jejich dnešním vztahem k historii. Všechny tyto státy jsou nakaženy rusofobií, a na této půdě se pokoušejí představit porážku hitlerovského Německa jako obyčejné vystřídání jedné okupace druhou – německé sovětskou. Teze o “válce na dvě fronty”, proti “dvěma totalitním režimům” sjednocuje Varšavu a Vilnius, Rigu a Tallin, a také k nim přimknutý Kyjev.
Lze se samozřejmě zeptat: a jak s to souvisí s holocaustem, to znamená organizováním hitlerovci a jejich přisluhovači hromadného vyhlazování Židů? Jak se podílejí na historické paměti národů, které se zúčastnily války?
Holocaust nedovoluje přepsat historii
Jde o to, že přesně tak, jak paměť o mytické “sovětské okupaci” sjednocuje polské, pobaltské a ukrajinské rusofoby, vyznávající radikálně-nacionalistickou ideologii, holocaust sjednocuje lidí a státy, ctící pravdivou paměť o válce.
Židy vraždili bez ohledu na to, zda jsou občany zemí Osy nebo Spojených národů, zda sloužili v armádě nebo ne. Vraždili je nezávisle na pohlaví a věku, a jelikož žili Židé po celé Evropě, vraždili je všude. V každé zemi, kde třeba jen na několik dnů byla ustanovena moc nacistů, jsou oběti.
S tím, že se traktování jednotlivých událostí druhé světové války mohou lišit od země k zemi (například pro Angličany je evakuace Dunkerque mnohem důležitější než Stalingradská bitva), vztah k holocaustu je však stejný u všech. V tom není odlišnost dokonce u vítězů a poražených ve válce. Tato tragedie nedovoluje definitivně přepsat historii těm, kteří si to přejí.
Ale režimy, vládnoucí v Pobaltí, Varšavě a Kyjevě, budují svůj rodokmen na předválečných režimech Polska a Pobaltí, a také na banderovcích na Ukrajině. Všechny tyto režimy solidarizovaly s Hitlerem. Všechny tyto režimy trpí rusofobií, všechny prosazují ideu “sovětské okupace”, všechny (někdo oficiálně, někdo polooficiálně) soudí, že Rusko jim z nějakého důvodu musí za tuto “okupaci” zaplatit.
Paměť o válce podkopává ideologický základ těchto režimů. Zejména paměť o holocaustu. Lze jak je libo dlouho uvažovat na téma absence odlišností mezi sovětským a německým totalitarismem, ale pouze přesně do té doby, dokud nenarazíme na holocaust. To nacisté po celém světě likvidovali Židy, ale SSSR je zachránil.
Zapomnění minulosti vede k tragedii v budoucnosti
Nejen to, kterýkoliv člověk, který se začne zajímat o historii holocaustu, se prakticky okamžitě ponoří do historie nacistických koncentračních táborů a snadno zjistí, že ke konci války Židé tvořili již menšinu vězňů, kteří se tam nacházeli (většina jejich byla likvidována hned).
Pečlivý badatel, který začne s holocaustem, rychle přichází k závěru o nejenom antisemitské, ale i antilidské podstatě nacistického režimu. A nastupuje pochopení nekorektnosti obvinění, předkládaných na adresu SSSR, neboť právě Sovětský svaz zachránil národy Evropy před hnědým morem. Osvoboditel a zachránce nemůže být okupantem. Nesmí být dáván na jednu stranu s vrahem.
Takže proto se lidé a státy, jež nechtějí uznávat úlohu SSSR ve vítězství nad nacismem, vždy budou snažit smazat i paměť o holocaustu. Je to jeden z nejkřiklavějších a nejzjevnějších zločinů nacismu, a úloha vítěze jako zachránce je zde také zřejmá.
Historická amnézie, rusofobie a antisemitismus jdou ruku v ruce, organicky se navzájem doplňují.
Takže proto je také logické, že právě v Izraeli Vladimír Putin navrhl uskutečnit setkání lídrů pěti zemí – členů Rady bezpečnosti OSN, aby projednali problémy světové bezpečnosti.
“Zapomnění minulosti, nejednotnost tváří v tvář hrozbám mohou mít za následek strašné dopady. Musíme mít dostatek odvahy o tom nejen otevřeně hovořit, ale také udělat všechno, abychom ochránili a ubránili mír”, zdůraznil ruský prezident.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
