 |
| Jan Schneider |
Jan Schneider a -rp-
15.1.2020 PrvníZprávy
Senátoři z ústavněprávního výboru jednomyslně podpořili kandidaturu současného předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala na ústavního soudce. Plénum Senátu bude jeho nominaci schvalovat později.
Jak zaznělo v pořadu čt24 Události (14.1.2020, 19:38), měl k Pavlu Šámalovi kritické výhrady pouze senátor Pavel Fischer, mimo jiné kvůli soudcově komunistické minulosti.
Zazněly dva skeče. Fischer: „Musíme testovat ty jednotlivé kandidáty na to, zda dokážou jít proti proudu.” Šámal: „Považuji to za určité selhání ve svém životě, bylo to na začátku mé kariéry a celou svou další činností jsem se snažil, abych to napravil.”
Po pravdě řečeno, píšu to proto, že kandidát na ústavního soudce Pavel Šámal mi připadal jak před inkvizičně-normalizačním tribunálem, až mi ho bylo líto.
Proto asi jediným způsobem, kterým by se osvědčil proti Fischerově obavě, jestli umí jít proti proudu, bylo vstát a dát Fischerovi direktně pěstí. Přesně podle Chestertona, dopřát mu výsady souboje tváří v tvář, nikoliv srabácky alla Miroslav Macek, který kdysi veřejně udeřil Davida Ratha zezadu.
Tím by Šámal dokázal, že umí jít proti proudu, a současně by osvědčil smysl pro spravedlnost, když by ztrestal takovéto středověko-normalizační móresy. Že mu je spravedlnost nad funkce. A mohl by odejít středem. A já byl bych první, komu by bylo ctí žádat o jeho zvolení soudcem Ústavního soudu.
Takto se však nechal veřejně pokořit. Nyní mu lze sotva věřit, že do KSČ vstupoval z přesvědčení, stejně jako to, že se nyní kaje z přesvědčení. Jediné, co mu lze věřit, je to, že pluje s proudem.
Smutek pramení i z toho brutálně výstředního způsobu senátorského kádrování. Fischerovi šlo – perfidně pod rouškou testu z nepoddajnosti! – o to, zjistit, zda a nakolik je Šámal poddajný, neřku-li vydíratelný. Obzvlášť, když se mu připomene jeho „kádrový šrám”.
Facky a údery nejsou obecně doporučeníhodným způsobem, jak v řádné společnosti dosáhnout obecného prospěchu, nicméně anglický demokrat Chesterton věděl (a ve své knize “Heretici” to napsal), že někdy holt není jiné řešení, obzvláště, když si situace sama o to říká, jako v tomto případě. Zde by totiž byl čelní úder dvojnásob prospěšný, kdežto jeho absenci – alespoň já – pociťuji jako dvojnásobně škodlivou.
P.S.: No dobře, nemusel by plout proti proudu kraulem. Stačilo by na ouško, mohl Fischera alespoň seřvat. Anebo klasicky prsíčka: přede všemi, ale diplomaticky kádrováku Fischerovi vysvětlit, co to pronesl za nehoráznost. Anebo na znak: odejít a prásknout dveřmi, s tím, že nesouhlasí ani se vstupem bratrských vojsk.
P.P.S.: Před třiceti lety jsem při prověrkách příslušníků StB zažil situaci, kdy jeden přišel před komisi, a ještě než se ho někdo stačil na cokoliv zeptat, položil na stůl služební průkaz, s tím, že nesouhlasí se zrušením vedoucí role KSČ, a odešel. Později mi lidé znalí a zkušení říkali: „O toho jste měli zabojovat.” Velmi brzy jsem pochopil, jaký je rozdíl mezi personalistikou a kádrováním. Měli pravdu.
