Zbyněk Fiala
8.1.2020 VašeVěc
Bude válka? Strach mají všichni. Otázka zní, zda mají také důvod. Američané jsou v tuto chvíli v roli silnějšího, podívejme se tedy, jak se na to dívají oni. Ale nejprve poslední události:
Irácký parlament přijal v neděli právně nezávaznou rezoluci, kterou vyzývá vládu, aby ukončila přítomnost cizích vojáků. Fakticky tak vypovídá ze země vojenské síly USA, které mají asi 5 tisíc vojáků v globální „koalici proti Islámskému státu“. Vedle toho v zemi probíhá souběžně výcviková mise NATO, do které je zapojeno 40 českých vojáků a pět policistů.
Americké ministerstvo zahraničí na rezoluci reagovalo zprávou, že „čeká na další ujasnění právní struktury a dopadu“ této rezoluce. Současně nabídlo podobnou látku k přemýšlení irácké straně prohlášením, že „tato administrativa nadále ctí závazek k suverénnímu, stabilnímu a prosperujícímu Iráku“. Americký prezident Trump nicméně reagoval i pro případ, že by to Irák myslel s odchodem Američanů vážně a pohrozil, že jim „naúčtuje sankce, jaké ještě neviděli“. Museli by prý mimo jiné zaplatit „velice nákladnou“ americkou leteckou základnu, kdyby ji USA měly opustit.
Další Trumpovy výhrůžky mířily na Írán, pokud by se pokusil o odvetné akce vůči Američanům, a pohrozil leteckými útoky na 52 cílů, mezi kterými jsou i kulturní památky.
Komentáře amerického tisku jsou ovlivněny extrémním rozdělením společnosti. Agentura Bloomberg, blízká Demokratům, píše, že „zvládnutí diplomatických a vojenských důsledků probíhající eskalace“, kterou chtěl Trump obnovit kontrolu nad americko-íránskou konfrontací, „bude vyžadovat mnohem větší schopnosti a kompetence, než Trumpův tým zatím vykazoval.“
Trump podle tohoto komentáře dosud „uplatňoval politiku maximálního antagonismu, když odstoupil od jaderné dohody, kterou roku 2015 Západ vyjednal s Teheránem a uvalil na Írán tvrdé ekonomické sankce. Avšak po útocích na ropné tankery, saúdská ropná zařízení a americký dron, ze kterých Spojené státy obvinily Írán, Trump opakovaně odmítl otevřenou vojenskou odpověď, aby se vyhnul většímu konfliktu.
Z poslední eskalace tak lze vyčíst přiznání, že Trumpova dosavadní strategie selhala – ekonomický antagonismus plus omezení vojenských aktivit Írán vyprovokovaly, ale neodstrašily,“ soudí komentátor agentury Bloomberg a poukazuje na to, že „Trumpova nesourodá politika vyvolala pochybnosti mezi americkými partnery v Perském zálivu a celém regionu, kteří mají obavy, že Washington je nemusí ubránit před íránskými útoky, které americká politika pomáhá podněcovat.“
New York Times – na stejné straně americké politické propasti jako Bloomberg – označují veškeré šance americké diplomacie ve vztahu k Íránu za mrtvé „po dobu Trumpova prezidentství, ne-li déle,“ a považují za důležité připomenout, „kdo si začal“. „V květnu 2018 prezident Trump jednostranně vypověděl jadernou dohodu, vyjednanou jeho předchůdcem, kterou Írán v té době plně respektoval. Íránští Kúdové a jejich přidružené milice v Iráku bojovaly s Islámským státem v nepřímé součinnosti s americkým velením. Perský záliv byl v klidu.“
Trumpovi nakloněné Fox News snižují význam zabití íránského generála a mluví jen o dalším aktu války nízké intenzity, která tu vládne přes 40 let a bude pokračovat i v budoucnosti. „I když íránští vůdcové mluví o Solejmáním jako o mučedníkovi, režim netouží po mučednictví.“ Lze očekávat spontánní teroristické akce, ale íránské vedení se řídí dlouhodobými zájmy. „Jeho hlavním cílem je přežití.“
Také „Trump dal jasně najevo, že nechce být zatažen do další nákladné války na Středním východě. Ostatně tvrdí, že zabití Solejmáního bylo nutné, aby se válce předešlo.“ Fox News však připomínají, že „Írán je mistrem hybridní války. Využívá sil v zastoupení a jejich tajných agentů k provádění únosů a teroristických útoků, ohrožení lodí na moři a ropných zařízení, výbuchů na ambasádách a vražd vládních představitelů. Jeho dosah je globální. (…) Íránské vedení dokáže odvést pozornost od svých domácích problémů a vytvářet atmosféru strachu mezi Američany i jejich spojenci, aniž by riskovalo všeobecnou válku.“
A tak si uveďme ještě jednoho neutrála. Je jím uznávaný analytik George Friedman. Ten připomíná dva cíle Trumpovy politiky na Středním východě: „Jde mu o snížení vojenské přítomnosti, ale uvítal by taky změnu režimu v Íránu. V logice amerického stažení je založena tato zjevná protichůdnost.“
Vedle toho musíme vzít do úvahy historii vztahů mezi Irákem a Íránem, která by se dala vystopovat až ke starověkým válkám mezi Babylonem a Peršany. Poslední epizodou byla válka mezi oběma státy v 80. letech minulého století, která přinesla milion obětí a kombinované škody ve výši 5 miliard dolarů. Když pak irácký Husajn přecenil své síly a napadl i Kuvajt, vyprovokoval Válku v Zálivu, která pro Írán to znamenala naději na pád nepřátelského sunnitského vedení v Bagdádu. Bylo menšinové, a navíc stejně sektářské. Jenže v druhé Válce v Zálivu Američané blokovali ambice šíitů a bojovali se sunnity, takže se sami dostali do kleští.
Prezident Obama, který tu situaci zdědil, se pokoušel stáhnout americké jednotky a vytvořit jednotnou iráckou armádu, složenou ze sunnitů i šíitů, kteří by byli v přátelských vztazích k USA. Vstoupil však do toho Islámský stát. Přinutil Obamu ponechat jednotky v Iráku a přiměl i Írán k zásahu, aby se Bagdád znovu nedostal do rukou sunnitského vedení. Proto USA i Írán nakonec bojovali bok po boku, i když vždy ve střehu, co ten druhý udělá.
Jak Friedman vysvětluje, odchod většiny amerických jednotek po skončení boje s Islámským státem přinesl extrémní posílení íránské pozice. Írán ve stejné době udržoval také mnoho proíránských skupin v Libanonu, Sýrii, Jemenu a Iráku a podporoval Assádův režim dokonce ještě před ruskou intervencí.
„Jinými slovy, operace v různých zemích doplněné o stažení amerických jednotek Írán využil k vytvoření rozsáhlé sféry vlivu známé jako „šíitský kříž“. Ta sahala až do Středomoří a dále do Arabského moře. Tato strategie byla prosazována skupinou elitních íránských generálů, jako byl Kásim Solejmání. Írán tak přešel od pouhé obrany před Irákem k vytvoření velké moci na Středním východě.“
Také politika Spojených států se vyvíjela. Washington má k dispozici dvě strategie ve vztahu k Teheránu. Tou první je podle Friedmana vytvoření koalice států, která by oslabila vznikající sféru íránského vlivu. „Jejími klíčovými členy jsou Izrael, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Izrael se zaměřil na útoky na proíránské skupiny v Sýrii (a potenciálně v Libanonu). Saúdi a SAE bojují s proíránskými silami v Jemenu … a řízení této bitvy připadlo americkým vojákům a zpravodajcům, kteří zrovna pobývali v zemi.“
Druhá strategie spočívala ve stupňování amerických ekonomických sankcí na Írán, a to nejen kvůli jadernému programu, ale taky aby si Írán uvědomil, že budování sféry vlivu má i svá rizika. Sankce v Íránu vyvolaly vnitřní otřesy jako reakci na ekonomické potíže. Protesty byly i v Libanonu a Iráku a také tam ohrožovaly íránský vliv. Írán proto zvolil protihru, která měla ukázat, že i Spojené státy jsou v tomto regionu zranitelné. Měla doložit, „že také Írán je schopen reagovat ekonomickým protitlakem a v případě potřeby přimět USA k intervenci. Šlo by však o intervenci s nedostatečnými silami, která by mohla upevnit vládní pozici a nabídnout nespokojenému obyvatelstvu a proíránským milicím společnou věc.“
Tuto protihru představovaly například únosy zahraničních tankerů, které měly vyvolat zvýšení cen ropy a protesty spotřebitelských zemí proti tlaku na Írán. To neuspělo, proto následoval útok na saúdská ropná zařízení, ale ani ten nedosáhl očekávaného cíle. Nakonec byly zvoleny přímé útoky na americké základny v Iráku, o kterých se předpokládalo, že byly provedeny Kúdy vedenými generálem Solejmáním. Když se pak Solejmání objevil v Iráku (po cestě do Sýrie), bylo jasné – píše Friedman – že plánuje útoky na vojenský a diplomatický personál v Iráku. To, že se generál objevil v Iráku a riskoval zajetí, Američané vyhodnotili jako doklad toho, že Írán je tlačen ke zdi. A že jde o eskalaci konfliktu. Že tam generál koordinoval s iráckými partnery nějakou významnou operaci.
K čemu to povede? I pro Friedmana je věc otevřená, nicméně shrnuje strategický kontext:
„USA se nechtějí nechat zatáhnout do rozsáhlých operací v regionu. Washington spoléhá na sankce a regionální spojence. Írán chce zachovat svoji sféru vlivu ve Středomoří, ale ještě vyšší prioritu nad tím představuje neutralizace Iráku a stabilizace domácí situace. Írán si nemůže dovolit, aby se Irák stal základnou protiíránských sil, stejně tak nemůže vést konvenční válku proti USA, Izraeli, Saúdské Arábii a SAE. Írán proto musí užít to, co s takovou efektivností využíval v minulosti: speciální a tajné operace. Je jasné, že Írán bude potřebovat určitý čas na svoji odpověď. A záleží také na Spojených státech a jejich spojencích, které si koupili čas zabitím náčelníka Kúdských sil, zda ten čas využijí efektivně.“
Tak to tedy vypadá očima Američanů. Věc však má i svůj vnitropolitický rozměr. Spojené státy jsou před prezidentskými volbami, kterým předchází kongresová bitva o impeachment Trumpa. Nezapomínejme, že v listopadových volbách půjde také o federální Sněmovnu reprezentantů a třetinu Senátu spolu se zákonodárnými sbory v jednotlivých státech Unie. Ale ty to reakce čekejme až v příštích dnech.
