Patrick Ungermann
10. 1. 2020
Korpus elitních ozbrojených sil Spojených států amerických zavraždil v iráckém Bagdádu íránského vojenského stratéga Kásima Solejmáního a jeho iráckého spolupracovníka Abú Mahdího Muhandise, kteří vedli operace namířené proti Islámskému státu při prosazování perských šíitských zájmů v Iráku. Američané svým způsobem také brojí proti Islámskému státu a s jistou samozřejmostí prosazují v Iráku své americké zájmy. V hledáčku amerických zájmů světélkují irácké a syrské ropné věže.
Ne, že by Peršané tato těžební zařízení přehlíželi. Nicméně Peršané jsou iráckými sousedy odnepaměti. A tak jejich zájmy v zemi, která nemá najít klid a svrchovanost, budou trvalého rázu. Írán má zájem na klidném a bezpečném sousedství s rozvrácenou arabskou republikou. To ovšem znamená znemožnit výboje Islámského státu a mít Američany z dostřelu. Takový perský požadavek je pro Američany nepřijatelný. Vražda dvou významných činovníků z Persie a Iráku americkým dronem je konkrétní skutek americko-perského přestrkování se. Po události nedá práci najít akt obrany spíš na perské straně kolbiště.
Dlužno říct, že se atentát odehrál v době dostavby ruského plynovodu v Baltském moři. Potrubí má vést strategickou surovinu do Německa, do Belgie a až do Velké Británie. Napojit bychom se měli my i Slováci. To pro případ, že by Ukrajinci za zemní plyn Ruské federaci neplatili a plynovody Svaz a Bratrství by dočasně vyschly. Dostavbou nové větve ruského plynovodu ztrácí část trhů v Evropě Spojené státy americké. Právě současný prezident USA a svého času předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker na setkání v červenci 2018 dojednali euro-americkou energetickou dohodu. Vývoz zkapalněného zemního plynu ze Spojených států do zemí Evropské unie se od té doby zčtyřnásobil. Ve strachu z poklesu vývozu zemního plynu do Evropy nyní USA ústy svého prezidenta rozhodly o sankcích proti podnikům, co dostavbu nové větve ruského plynovodu na západ zajišťují. To obzvlášť rozladilo německé státníky. Berlín do Washingtonu vzkázal, že Spojené státy nenechá mluvit do německých záležitostí. Snad i ve stínu mračícího se Berlína mohla v naší televizi zaznít úvaha, že americké komando vraždou perského a iráckého stratéga, vraždou bez mandátu OSN, vyhrotilo napětí na blízkém a středním východě.
Před sedmi lety jsem ve Slovanském kulturním institutu vydal knihu s osmi kapitolami z našich dějin. Kniha Naše vlast – naše dědictví má posloužit hlavně středoškolské mládeži. V poslední kapitole jsem se odhodlal ohodnotit přínos atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha: „Já osobně odsuzuji atentát na říšského protektora Heydricha. … Atentát zavinil příšerné zlo. … Zejména v důsledku heydrichiády zemřelo násilnou smrtí za německé okupace mnoho z oněch 300 000 našich státních příslušníků. Myslím si, že to mluví za mnohé.“ Atentát na jakoukoli politicky a vojensky vysoce exponovanou osobnost ve výsledku přináší zdařilou pomstu a bezbranné utrpení. Rozvířené úvahy na téma, zda se po spáchaném atentátu bude postižená strana mstít, a jak asi, v sobě mají cosi telecího a naivního.
Dcera Solejmáního Zeinab se při smutečním obřadu s otcovými ostatky nechala veřejně slyšet, že zabíjeny budou děti amerických žoldnéřů, kteří bojují v Iráku. Splňuje to přísnou logiku odvetného práva. Smrt od nás přijde přesně do domů těch, kdo u nás zabíjejí. Je v tom až starozákonní mrazení. Účinnost takového postupu odzkoušely mnohé civilizace. Odvetné právo dodnes sehrává podstatnou úlohu v izraelsko-palestinském nesoužití. Odvetné právo vytváří svět, který na jednu stranu nabízí každému pochopitelnou spravedlnost, na stranu druhou je to svět životu nebezpečný. Čím je spravedlivější, tím je i nebezpečnější. Soudím (a člověk nemá soudit tuze často – nesuďte, abyste nebyli souzeni…), že organizace, které páchají atentáty, oživují odvetné právo, a proto by neměly být našimi strategickými spojenci, neřku-li přáteli. Chtějme bezpečnější svět, svět, ve kterém odvetné právo není hnacím motorem výkonu spravedlnosti. A proto nespojujme své zájmy a naděje s atentátníky.
