Zbyněk Fiala
31.12.2019 VašeVěc
My se tady fackujeme, dozvěděl se Nick Carter, a znovu se sbíral z podlahy, jen co se vzpamatoval z prohraného souboje na piva. Možná bychom se však měli zadívat za velkou louži jeho doby pozorněji.
Vánoce se starými filmy – už jsme si zvykli, a jsou skvělé. Třeba ta Adéla, která ještě nevečeřela. Utěšuje naivitou pradědečků, kteří znali Ameriku z ohmataných sešitů s Nickem Carterem. Nebo z mayovek, kde nad každým zlem zvítězí Olda Šetrný (jestli si to jméno správně pamatuju). Obraz cizí naivity je důležitou součástí duševní hygieny. Jsme chytřejší než ti pytlíci, co na všechno naletí. Kéž by nám to vydrželo i po závěrečných titulcích!
Bohužel, nevydrží. Proto stojí za to připomenout, že je tu i daleko starší zpráva o amerikánském způsobu života. Je obsažená ve svědectví mladého francouzského právníka Alexise de Tocquevilla, který našel v amerických obcích a městech z let 1831-2 doklady „blízkého, nezadržitelného a všeobecného nástupu demokracie ve světě“. Viděl je čistýma očima toho, kdo něco spatřil poprvé. Ta zpráva je živá dodnes, i když demokracie leckde dodýchává.
Před třiceti lety jsme vstoupili ze dne na den do „amerického snu“ i my tady. Lákalo bohatství symbolizované proudy obrovitých bouráků, které stavěly jen v kině nebo u okénka s mcdonaldovým karbanátkem. Svobodu představovaly nekonečné dálky, džíny a rachot rockových kapel. A banány? Ty mohly být za pětník a bez fronty, že o tom vůbec mluvíme. Nevím, proč se mi zafixovaly zrovna ty banány….
Český překlad Tocquevillovy práce o prvotním amerikánském způsobu života je mimochodem další neopominutelné dílo, které u nás vyšlo s podporou Francouzské republiky (podobně jako Kapitál pro 21. století od Thomase Pikettyho). Autor v něm shrnul představu, „proč lze jednoznačně tvrdit, že ve Spojených státech vládne lid“, do několika vět:
„Ty, kdo tvoří zákony, i ty, kdo je provádějí, jmenuje v Americe lid; on také sestavuje poroty, které porušení zákona trestají. Instituce jsou demokratické nejen svým principem, ale také tím, jak se rozvíjejí. Lid jmenuje své zástupce přímo a zpravidla je vybírá každoročně, aby je tak úplněji udržoval v závislosti na sobě. Lid tedy opravdu vládne /…/. /…/ vládne jménem lidu většina.“ (Knihovna Lidových novin, Praha 1992, Díl I., s. 130.)
U nás už to lze tvrdit méně jednoznačně, protože my jsme se nepustili ani po obnově republikánské svobody před třiceti lety do takových dobrodružství, jako je přímá volba šerifa nebo soudní moci. Nemá cenu měnit něco, co se osvědčilo. Když všecko selže, vládnou tihle.
Z amerikánského způsobu života jsme si vzali hlavně ty džíny, ale jinak jsme tradičně zůstali u domácí tlačenky a občasné facky místo velkých slov. Možná jsme měli víc pozornosti věnovat třeba městským shromážděním v ranné Nové Anglii, kde vládla přímá demokracie a všechny podstatné záležitosti byly důkladně společně projednávány. Dominoval princip rovnostářství a vzájemnosti, bez které by tam nepřežili.
Tocqueville si pozorně všímá jevu, kterému říká „duch obce“:
„Obec v Nové Anglii spojuje dvě výhody, které všude, kde se vyskytují, silně podněcují zájem lidí o nezávislost a moc. Obec sice působí jen ve vymezeném okruhu, ale v něm se pohybuje s naprostou volností.“
Hned vytušíme rozdíl oproti Česku, jehož prameny postihuje před dvěma stoletími i Tocqueville:
„V Evropě se často stává, že sami vládcové litují, že neexistuje duch obce, protože se všichni shodují na tom, že je to důležitý prvek veřejného pořádku a klidu: ale nevědí, jak jej vytvořit. Bojí se, že kdyby učinili obec nezávislou a silnou, rozdrobily by tak moc ve společnosti a vystavili stát anarchii. Vezměte však obci moc a nezávislost, a najdete zde pouze podřízené, ale nikdy občany.“
Je tu však ještě další rozměr působení „ducha obce“:
„Současně s tím, jak americký systém dělí pravomoc obce mezi velký počet občanů, nebojí se ani rozmnožovat obecní povinnosti. Ve Spojených státech se právem domnívají, že láska k vlasti je jakýsi kult, k němuž lidé lnou právě v důsledku jeho praktikování. Takto dává život obce jistým způsobem o sobě vědět v každém okamžiku: každodenně se projevuje plněním nějaké povinnosti nebo uplatňováním nějakého práva.“ (D I., ss. 52-53.)
Nakonec ještě jedno podstatné zjištění:
„Obecní instituce jsou pro svobodu tím, čím jsou základní školy pro vědu: přivádějí ji lidu na dosah; dávají mu okusit jejího pokojného užívání a navykají ho, aby ji používal. Bez obecních institucí si národ může zvolit svobodnou vládu, ale chybí mu duch svobody. Pomíjivé vášně, dočasné zájmy nebo shoda okolností mohou mu dát vnější formy nezávislosti, ale potlačený despotismus uvnitř společnosti se dříve nebo později znovu vynoří.“ (D I., s. 48.)
Amerikánský způsob života tedy začínal s podstatně hlubší představou vlády lidu. Pomohlo mu to, že se zbavil nadvlády aristokracie a církve. I amerikánští demokraté měli daleko k dokonalosti. Tocqueville se zmiňuje jen okrajově o osudu Indiánů a černochů a konstatuje, že „zakoušejí důsledky tyranie“. (D I., s. 241.)
Ekonomickému pozadí rozdílného vývoje demokracie v severní Americe a Evropě se věnuje také Thomas Piketty v citované analýze kapitálu 21. století a poukazuje (překvapivě!) na dlouhodobé rozdíly v nerovnosti mezi oběma kontinenty. Poměr kapitálu vůči národnímu důchodu v Evropě dosahoval mnohem extrémnějších hodnot než v severní Americe, kde je trvale na úrovni čtyř ročních národních důchodů. V Evropě byl před první světovou válkou (Belle Époque) na 6 až 7násobku národního důchodu.
Americký nižší poměr byl dán tím, že všechno se muselo postavit z ničeho, přistěhovalci přijížděli bez majetku, byli relativně mladší a stále jich přibývalo, takže nově vzniklý majetek se více naředil. Kdežto v Evropě se vršilo na bohatství z minulosti a ve společnosti se tak uplatňovala větší váha dědictví a rodu. Během válek bylo evropské bohatství značně znehodnoceno a pak je omezovaly i důrazné sociální státy 50. až 70. let minulého století. Avšak konzervativní revoluce 80. let byla nakloněná majetnějším, a tak jsme se vrátili k vysoké nerovnosti, jaká tu předtím byla jen v časech před 1. světovou válkou. Tendence směřuje k dalšímu navyšování.
Připomeňme v této souvislosti, že Česko se mohlo z této smyčky bohatství a rodu vyvléknout, protože jsme se roku 1989 vynořili jako plebejská společnost se silným společenským životem na obecní úrovni a velkou angažovaností občanů. Mohli jsme tak následovat pionýrské zkušenosti amerikánského způsobu života. Ale jak už to v politice bývá, ve chvílích, kdy se na Václavském náměstí okázale bušilo do amerického Zvonu svobody, začaly se její základy systematicky ničit.
Ani Američané si nedokázali zachovat „ducha obce“. Dějiny mezitím ukázaly, že silnější než demokracie jsou média a silnější než média jsou peníze. Americká společnost je nyní extrémně rozdělená, jen v tom se jim můžeme směle rovnat. Rozdělení americké společnosti je viditelné nejen v titulcích novin, které oslavují impeachment, nebo jej naopak označují za začátek konce Demokratů. Je do očí bijící v grafickém zobrazení výsledků výzkumu veřejného mínění.
Veřejné mínění zůstává mnohem více rozděleno podle stranického klíče než podle rasy, náboženství, věku, pohlaví nebo vzdělanosti, zjišťuje nejnovější zpráva Pew Research Centre.
Rozdělená společnost je nestabilní. Tocqueville připomíná starou revoluční zkušenost, že ve Francii „jedni napomáhali demokracii svým nadáním, druzí svými neřestmi“. I ti druzí tedy pomohli jejímu nástupu tím, že nastřádali rozhořčení vedoucí k radikálnímu zvratu.
Je tu však ještě další naléhavý problém. Mezi vědci narůstá přesvědčení, že klimatickým změnám nelze účinně bránit bez obnovení života komunity. Jedině tak lze urychlit nástup hospodaření na krátkou vzdálenost, alespoň tam, kde je to možné. Neznamená to jen úspory dopravy, energie, nejspíš i brzdu plýtvání. Avšak jen tak lze setřást bezohledné vzdálené akcionáře, kteří jsou lhostejní ke škodám, zůstávajícím za aktivitami jejich společnosti. Vždyť je ani nevidí. Zato čísla ze čtvrtletních výkazů vidí a jsou připraveni trestat každý ústup proti očekávanému růstu zisku.
Řeči o klimatickém náboženství, ořezávání pravomocí obcí, zvyšování centralizace zdrojů a spoléhání na zahraniční spasitele je hašení požáru benzínem. Nedá se říci, že nevíme jak na to. Na spoustu věcí už lidstvo přišlo před dvěma stoletími, ne-li mnohem dřív. Vysoká nezávislost a soběstačnost obcí spravovaných prvky přímé demokracie je tou nejdostupnější. Během doby se však zdatně vyvíjela i schopnost, jak lidi této zkušenosti zbavit. To stojí za úvahu ve dnech, kdy máme pár volných chvil k soustředěnému přemýšlení.
