 |
| Vladimír Čermák |
Vladimír Čermák a -rp-
6.12.2019 PrvníZprávy
Mezi knižními novinkami se objevila kniha s názvem Převrat od O. Jurmana s podtitulem „Pravda, fámy a lži o 17.listopadu“.
Tedy o tom, co se tehdy před 30 lety u nás- aspoň podle autora a jeho spolupracujícího týmu – mělo dít. A také o tom, jak se na to dnes někteří z těch, co u toho byli, dívají, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.
Není to v žádném případě nějaká nová analýza Listopadu. V knize chybí nejen nezaujatý, pokud možno trochu kritický pohled na věc, ale i hledání odpovědí na to, proč k událostem na sklonku 80. let vůbec došlo. Nejde ale ani o vzpomínky člověka či kolektivu lidí, jejichž seznam se nachází na posledních stránkách knihy. Nebyl bych si ani zcela jistý, zda o svém podílu (nebo aspoň o způsobu s jakým bude s jejich vzpomínkami zacházeno) na sepsání knihy věděl. To z textu moc jasné není. Je to spíše povídání o tom, co se tehdy mohlo stát.
Jako autor jedné z mnoha knih o Listopadu, který v nejbližších dnech předloží navíc čtenářské veřejnosti její aktualizovanou versi obsahující i novou úvodní studií zabývající se mj. i změnami ve výkladu někdejších listopadových událostí pod novým názvem „Konec vlády jedné strany“, jsem si nemohl ale nevšimnout objevení se Jurmanovy knihy na českém knižním trhu, Po počáteční nevoli, kterou ve mně vzbudily některé její zjevné nedostatky (chybí v ní nejen jmenný rejstřík, ale i seznam použité literatury apod.) jsem dospěl k názoru, že tato kniha má i dobré stránky. Všímá si některých událostí a jevů, které by neměly být – tak jako dosud – podceňovány. Upozorňuje tím také na fakt, že existují i jiné- dosud opomíjené – zdroje informací o Listopadu, včetně role příslušníků tajných služeb v listopadovém dění, což nejspíše souvisí i s nevysloveným přesvědčením, že právě oni a řada dalších komunistických disidentů byli významnými aktéry Listopadu.
To, že tito lidé hráli v dění kolem Listopadu (a to nejen v jeho přípravě) významnou roli, se ví, i když se o tom příliš nemluví. Někdy u toho chybí konkrétnější specifikace kdo a jak, příp. v čem se na tom podílel. V české společnosti se – jak je nám všem dobře známo – nikdy nic nedalo zcela utajit. Bylo by zvláštní, kdyby události v Listopadu měly být výjimkou.
Příkladem za všechny může být třeba osoba Zifčáka-Růžičky, který jako byl svými kolegy z tajných služeb odjinud vybrán k roli mrtvého studia při zásahu na Národní třídě, alias Martina Šmída. Zifčák je jedním ze spoluautorů této knihy. Příkazy, které ke své činnosti dostal, byly nejspíše poměrně neurčité. Jedním z nich ovšem zcela určitě bylo to, že měl o své roli mlčet, což ale jako správný člen této společnosti nedodržel. Ovšem až poté, co jiný ze „zasvěcených“ prásknul parlamentní komisi vyšetřující na sklonku roku 1989, co se tam vlastně dělo kolem údajné mrtvoly dělo. Pak teprve o tom začal mluvit, i když někdy dost mlhavě. Nevěděl to nejspíše ani A. Lorenc, který sice oficiálně byl šéfem tehdejšího StB včetně 1. i 2. správy. Oficiálně u toho „tehdy byl“, mele ale ve svých ( dnes již třech) knihách o tom pořád dokola to samé. Tedy to, co už sdělil před 25 lety v knize napsané ještě ve vězení na počátku 90. let.
Příčina toho tkví nikoliv jen v kvalitě jeho vzpomínek, ale i v tom, že byl – stejně jako Zifčák-Růžička – jen příslušníkem tzv. malé sestry, tedy filiálky moskevské centrály. Její zdejší „špioni“ zase byli – možná že často jen nevědomými – služebníky jiných centrál než jen té moskevské. Ani těm se však toho, co nemuseli ke své práci vědět, moc nesdělovalo. V případě zdejší rozvědky ne snad proto, že by byli prodejní, ale hlavně proto, že byli moc upovídaní. Jak Zifčák, tak Lorenc jsou důkazem, že takové ódium na tyto lidi docela sedí. Šlo nejspíše jen o tzv. užitečné idioty.
Čermák: VŘSR a Listopad 1989 – velká výročí nebo jen dva podvody?
Jurman na některých místech své knihy využívá informace od lidí z režimního (normalizačního) prostředí, které ale nejmenuje, což knihu dost osvěžuje poté, co se mnozí z nás, kteří se o tuto problematiku zajímáme, stali alergickými na dezinformace od Kocába či mladšího Dienstbiera, Bendy či Pajerové anebo jiných studentských samozvaných vůdců. Nechává je vyprávět o tom, co pak označuje jako „pramen 1, 2 apod.“ anebo Milan. Je asi až věcí budoucnosti, kdy se budeme moci z této komunity dovědět něco přesnějšího a autentického, a tedy i zpětně ověřitelného, o roli komunistických a jiných tajných služeb v listopadovém dění. Možná se ale budeme muset smířit s tím, že tyto služby tehdy nehrály ve vývoji české společnosti až tak významnou roli. Že byly prostě k ničemu. Něco takového asi nepřekvapí ty, kteří sledují třeba předválečné dějiny, a pozastavují se třeba nad faktem, jak zoufale byla nepřipravená česká špionáž na to, k čemu v blízké budoucnosti mělo dojít. Kdyby tehdy štáb tehdejší české rozvědky nedovezli Britové těsně před 15. březnem 1939 do Londýna, asi by je v krátké době pochytalo gestapo stejně tak snadno, jako získali do svých rukou její archivy.
