Jak válečník Wehrmachtu von Schoeller cvičil vlasovce

Velitelé SS-RONA (později začleněni do ROA) likvidují Varšavské povstání (1944)

Jiří Jaroš Nickelli
13.12.2019 ČNL
Haló noviny upozornily dne 9.12. 2019 na adorace nacistického generála  ve spojitosti s uctíváním vlasovců. Zde přinášíme další příklad.

A nebyl to válečník vzdálený. Byl synem majitele moravského panství Račice, Philippa von Schoellera seniora. Oba dva byli říšští občané “Ostmarky” – zabraného Rakouska – a pocházeli z Vídně. Otec Schoeller byl význačný rakouský magnát, majitel mnoha dolů, továren a velkostatků v Rakousích, Uhrách a v ČSR – a také velkobankéř. Byl členem NSDAP a Hitler jej vyznamenal za služby reichu v oblasti hospodářství. Doprovázel Hitlera na návštěvě Itálie k Ducemu Mussolinimu.

Syn narukoval k Wehrmachtu v pozici nadporučíka 6. regimentu těreckých kozáků Wehrmachtu. Tento I. (někdy číslován XV.) kozácký sbor zařazený později Himmlerem do útvarů Waffen SS, nabíral zajatce a utečence z SSSR. Von Schoeller sloužil pod velitelem Detloffem von Kalben a ten podléhal generálu Helmuthu von Pannwitz, jehož kozáci obecně nazývali “Panje”.

Tato říšská šlechta byla většinou zařazena v jezdeckých plucích Wehrmachtu včetně trup Waffen SS. Z tohoto důvodu britská šlechta osvobodila na Norimberském soudu jízdní složku Waffen SS z žaloby…podle hesla Svůj svému…

SSSR ovšem jednal jinak. Zajatí němečtí velitelé Waffen SS a útvarů zrádných kozáků byl souzeni a odsouzeni k trestu smrti. Byli to von Pannwitz, generál Krasnov, Sultan Girev Klyč a Domanov moskevským procesem 15.–16.1.1947. K hanbě jelcinovského kolaborantského Ruska byl von Pannwitz jeho prokuraturou posmrtně “rehabilitován” – proti nálezům moskevského procesu. Dnes se najdou obhájci nacistů, kteří neváhají klást květy na pomník Pannwitze, stejně, jak to kdysi učinil president USA Reagan, když položil věnce na hroby esesáků v Bittburgu…

Jak do toho všeho spadají vlasovci?

“Vlasovci” pod gen. Vlasovem byli součástí tzv. ROA – tzv. “Ruské osvobozenecké armády”. Ta se skládala z kozáků, zajatců III. říše a uprchlíků před “stalinistickým netvorem SSSR”.

Kozáci byli ve vztahu k vzniklému SSSR rozpolceni už od občanské války let 1917–1927. Jedna část se přidala k novému svazu republik. Druhá část sloužila pod bělogvardějci Děnikinem, Judeničem, Kolčakem, Machnem, Petljurou a Skoropadským. Po jejich prohře část emigrovala, část zůstala tajnými nepřáteli SSSR.

Jaká byla příčina tohoto rozkolu? Kozáci měli po staletí privilegia carské vlády. Nebyli nevolníci a za vojenskou službu na “Ukrájině” – vojenském pásu hranice carské říše s Osmanskou říší a s Polskem – byli osvobozeni od robot a daní. Toto vše ztratili zrovnoprávněním ostatních občanů SSSR – a mnozí začali nový systém nenávidět. K tomu přišla kolektivizace prováděná nejen Stalinem, ale i tvrdými trockisty, a ta poškodila zejména bohaté kozáky. Je nutno objektivně vidět i řadu zločinů, které režim strpěl na kozácích. To vše vyvolalo živelný odpor proti samému SSSR. Kozáci sami se nečlenili jen podle národnosti, ale především podle území a řek – donští, kubáňští, těrečtí, manyčtí, kavkazští atd. Jejich velení se nazývalo “Kozácký stan”.

Zhruba polovina kozáků všech národností – Rusů, Malorusů, Tatarů, Čerkesů, Kirkizů, atd. – využila II. světové války ke státozradě SSSR a přidala se za různých okolností k armádě III.reichu. Byli to váleční zajatci, pracovně nasazení v III.říši, i uprchlíci. Z hlediska SSSR bylo jejich počínání státozradou. Z německého hlediska vlastizradou, zemězradou a velezradou. Hitler i Himmler sami dlouho váhali se zařazením těchto národností do pluků Wehrmachtu – zejména z ideologických důvodů “nečisté rasy”. Ovšem po stalingradské porážce počalo být vše jinak.

Reich od přelomu let 1942–1943 počal pociťovat výrazný nedostatek vojáků na frontách. Zpočátku to řešil verbováním “árijských a evropských pluků” Tak vznikly, vlámské, norské, finské, belgické, “Waffen SS”. Italové, Španělé, Rumuni a Maďaři poskytli své divize na východní frontu.

Později bez ohledu na národnost bylo nutno sáhnout i do jižních a severovýchodních oblastí. Tak vznikly například pluky chorvatské. 369.chorvatský pluk spolupracoval s I. kozáckým plukem, a von Schoeller dostal vysoké válečné ustašovské vyznamenání. Dále vznikly pluky a “divize” estonské, lotyšské a litevské – dnes jejich pohrobci pochodují “jako vítězové” na ulicích pobaltských států, stejně jako banderovci na Ukrajině… Dokonce se plánovaly i divize asijské, ale válka pokračovala rychle. I muslimská divize “Handžár” (název dle zakřivené dýky) byla vytvořena z bosenských muslimů.

Leč zpět ke kozákům, které cvičil von Schoeller. Jak vypadala divize “I. kozáckého sboru” roku 1943? To podle prof. Auského, jenž toto léta studoval a vydal monografie Kozáctvo a Dobrovolníci, vyhlíželo takto:

Generálmajor von Pannwitz, velitel celé divize.

I, kozácký pluk velitel hrabě von Dohna, 2.pluk major von Nolcken, 3.pluk pplk. von Jungschultz, 4.pluk pplk. von Wolff, 5.donský pluk velitel gen Kononov ROA

6.těrský – těrecký pluk, velitel mjr. von Kalben( Auský S., Kozáctvo, MF Praha 2003,str. 116.)

A pod von Kalbenem sloužil mladý nadporučík von Schoeller. Sloužil tak dobře, že byl za výcvik těreckých kozáků ROA, tedy i vlasovců, vyznamenán dvěma vysokými dekoracemi.

Podle znaleckého posudku soudního znalce Kounovského z roku 2003, to byla tato vyznamenání nazvána reichem “Verdienstauszeichnung für die Angehörige des Ostvölker” – neboli “Záslužné vyznamenání pro příslušníky východních národů”. Von Schoeller je dostal dvakrát – jako stříbrnou dekoraci I.třídy na válečné stuze, a dekoraci II.třídy ve stříbře. Pro mladého důstojníka to byla nejvyšší možná vyznamenání své kategorie, stejně jako ustašovská řádová medaile IV. třídy Řádu Koruny krále Zvonimíra, anebo dva Železné kříže I. a II. třídy, odznak za boj muže proti muži v počtu nejméně tří, nebo odznak za zranění.

Závěrem možno říci – důstojník wehrmachtu ve svazku Waffen SS I.kozáckého sboru von Schoeller cvičil poddůstojníky a muže ROA a tudíž i vlasovce – gen. Vlasov sloužil s gen.Kononovem – pro vítězství III.říše a porobu evropských národů.

Pro dnešní alarmující poměry republiky je příznačné, že manželka po zesnulém válečníku von Schoellerovi, jenž nikdy nebyl denacifikován, a byl dále vyznamenáván Spolkovou republikou Německem, se desetiletí domáhá 11miliardového majetku na Blanensku. Zatím to neprošlo. A po Ústavních soudech, jež prohrála, snad ani neprojde (?).

Pikanterie nakonec.

Žádná moravská média NIKDY nepublikovala ani řádku o temné nacistické kapitole zámku a panství Račice.

Ida von Salmová si bere Phillipa von Schoellera – zapáleného cvičitele Vlasovců (1944)

O Schoellerovi junioru se zmínil pouze genealog dr. Stehlík ve své knize z roku 2003 a v některých článcích v Mladém světě… Dokonalá cenzura panovala a panuje dodnes. Narušil jsem ji až sám, studiemi ve sborníku Muzea Blansko a v knihách o nacismu na Blanensku a Vyškovsku… A na šestnácti fotografiích říšské vojenské svatby v Rájci, kde si mladý von Schoeller bral svou nevěstu Idu, starohraběnku Salmovou, jež jsem získal etnografickým průzkumem, je doložen i samotný příslušník “cvičenců von Schoellera”, důstojník spojeneckého svazku wehrmachtu, jak vede nevěstu se závojem před zámkem. Fotografie prokazují kolaboraci s reichem. Jaká ironie dějin!