Patrick Ungermann
30. 12. 2019
Ptám se svých zletilých žáků, jak budou o Vánocích pomáhat rodičům a kam vyrazí. Často se zasmějí. Věří, že jsem ironicky vtipný. V minutě se valná většina začne těšit na bezchybné pohodlí: Kam bychom chodili? Z odpadního tepla je teplo i nám. Jsme zateplený panelákový svět. Pizzu si necháme doručit na stůl. Mobily a počítače pohltí touhu po životním prostředí suprově. A těch přátel po internetu!
Svého času mi dítě navštěvovali dva spolužáci. Pokaždé zůstal zapnutý počítač. Dítě přestalo chodit k babičce, než jsem dorazil z práce. Začalo být unavené. Také předrážděné. Jsem táta na plný úvazek. Potomek to ví, a tak k sobě máme hodně blízko. Změnu, kterou by někdo svedl na pubertu, jsem poznal a její příčinu odhalil. Měli jsme spolu řeč. Řeč laskavou a přímou. Obsáhla pohledy z očí do očí a trochu slz. Neplakalo se kvůli počítačové hře. To spíš kvůli kamarádům, kteří uměli hlavně tu hru.
Potom mi na rodičovském sdružení svěřil pan učitel: „Dětská duše, to už není e-mail, pevné úložiště, nebo si něco držet na flashce. Podívejte se na tyhle ikony, to je dětská duše…“ Pocítil jsem krátký výpadek paměti i smyslového vnímání, příznaky šoku. Jednak proto, že mám opravdu možnost se podívat na ikonu. Zobrazuje pannu Marii s novorozenětem podle přísných a jasných pravidel ikonické malby. Ale hlavně: Jakpak se může dětská duše, svět dítěte vejít do čtyř blikajících štítků na sedmnáctipalcové obrazovce?
Mé dětství se vešlo do maminčina opatrování, do taťkova vysvětlování, do dědova zemědělství, do babiččiny skvělé kuchyně, do lesních procházek s druhou babičkou, za mlada profesionální chůvou. Také se vešlo do kůry naložené bobulemi u potoka – „plují lodi do Málagy…“ Mé dětství se vešlo do louky s kravkami, do pohádek ve zdraví i v nemoci. Vešlo se do večerů s mlhou. Do všech tet a jejich černých hodinek. Mé požehnané dětství se vešlo na kachlovou pec s nefalšovaným a vůbec ne odpadním teplem. Vešlo se do oblohy i do vesmíru a nakonec do božího nebe, jehož tajemství mi poodhrnovala skutečná ikona.
„Vidíte ty čtyři ikonky?“ Štítky v oči beroucích barvách neustále lákaly elektronickou myš. „To je kloudování,“ dořekl mi pan učitel. „Clouds, to jsou anglicky mraky, viďte?“ Snažil jsem se neztratit nit. Čekalo mě vysvětlení, že digitalizované informace už nebudou vázané na pevný nosič, ale vždycky je možné „napíchnout se do mraků“ a kdekoli si cokoli „stáhnout“. „Jako hromosvod,“ doplnil jsem.
Poněvadž člověk na světě pokaždé pracuje s hmotou, naléhal jsem na nebohého učitele, že to s těmi mraky není jen tak. A vyšlo najevo, že mraky musí být ve spojení s obří halou se spoustou počítačů. Ejhle, kybernetický sen! A kde ty haly, řečeno geopoliticky, jsou? Také u nás, víc ale ve Spojených státech. Tak takhle se projeví archeologie budoucnosti! Žádné lezení po kolenou a hrabání v zemi. Na zvláštní povolení si otevřete do omračující haly a „vlezete si“ do počítače: Karel Vomáčka z Dolních Kotěhůlek žil, byl… Pracoval tam a tam, tvořil to a to a takové věci si myslel, a proto udržoval styky s těmito internetovými přáteli. Na následující podněty by zřejmě reagoval následovně… Možná, že k takové archeologii z dlouhodobého hlediska ani nedojde. Vždyť v geopolitickém rozměru světa jsou podobné haly lákavými terči.
S vlídným a přemýšlivým vyučujícím jsme téma probrali z mnoha stran. Zmínil jsem se o nakousnutém jablku, které si jeden počítačový výrobce půjčil do erbu. Kdo asi první takové jablko nakousl a na čí popud? Zkrátka jsme věc vzali od Adama.
Ejhle, člověk! Má chodit zpříma po zemi a všemu dávat jména. Čnít má k nebi po vzoru písmene I. Žít má z plna srdce a vyvažovat své kroky rozumem. Alespoň sám sebe by neměl zbavovat lidské důstojnosti. Může toho všeho dosáhnout a zároveň se stát převážně přijímačem na „stahování“?
Ejhle, spotřebitel! Kam by chodil? Z odpadního tepla je teplo i jemu. Čas tráví v zatepleném panelákovém světě. Pizzu si nechá doručit na stůl. Mobily a počítače pohltí jeho touhu po životním prostředí suprově. A těch přátel po internetu!
A co mé dítě? „Má parádní mobil,“ uzná pan učitel. Přiznal jsem se, že na tom nemám podíl. Se mnou že má parádní výlety, hlasité čtení a rozpravu. Večerní něhu a humorné glosy. A ve mně má člověka, který by za ně složil život, ale mnohem raději by po jeho boku co nejdéle žil. Pan učitel mě ubezpečil, že ode dneška má návdavkem krásnou mailovou adresu, žádná snehurka.X66…
Tak můj potomek, kterým jsem prodloužil rod, bude na jedné pyramidálně špičaté střeše sehrávat úlohu hromosvodu. Sveze se po něm kdekterý kloudový blesk. A já tam budu s ním, abych zvlášť nebezpečné blesky obalené konzumní přívětivostí odrážel. Mimochodem, víte, že naše planeta má rovněž takového většího bratříčka? Je to Jupiter. Je veliký a schytá většinu meteoritů za nás. Proto je jeho tvář jako od neštovic, a proto je na Zemi takový klid na všechny naše potřebnosti a podivnosti. Tož, aby i v novém roce zůstalo hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás…
