Dočká se obrození probuzení? II

V budovatelské euforii po druhé světové válce, v době iluzí, že se staré sociální utopie stanou skutečností, ukázaly se jako velmi aktuální Komenského snahy racionalizační a mírotvorné. Když zakrátko došlo k vystřízlivění a rozčarování, objevil se v krásné literatuře obraz Komenského s rysy tragičnosti; „muž touhy”, který se přes osudové ztráty a prohry nevzdává, nezoufá si, nepřestává pracovat pro budoucnost.

Co dodat k střídání dobových akcentů, s nimiž komeniologové vykládali život a dílo Komenského podle podmínek života své doby a podle zákonů svého srdce? J.A. Komenský tvoří nepochybně spojující článek mezi duchovními proudy reformace (vrchol českobratrské tradice Jana Blahoslava) a raného osvícenství. Humanistická vzdělanost se u něho spojuje s hlubokou vírou a národním přesvědčením. Je zakladatelem moderního školství, předjal osvícenské snahy encyklopedické, ale nad ně pokročil k moderním snahám mírovým a ekumenickým. Po Janu Husovi nejpřednější Čech v dějinách světových.

Německá společnost Komenského uspořádala v polovině 90.let mezinárodní anketu k záměru vydat souborné dílo „Učitele národů” v německém, případně jiném, v současnosti šíře komunikativním jazyce. Ankety se zúčastnilo 125 respondentů (pedagogů, filosofů, historiků, teologů, literárních vědců aj.) z 23 států Evropy, Asie a obou Amerik. Všichni se vyslovili s respektem o Komenského významu pro vědu, výchovu a mezinárodní porozumění a podpořili důležitost a potřebnost učinit jeho dílo obecně jazykově přístupným.

V anketě se ozývají poukazy na některé nové dobové souvislosti dnešního rozválčeného světa, ale podstata zůstává táž – protože je nadčasová. Nově se akcentuje hrozivý sociální darwinismus, perspektiva stálého boje a konkurence, neoliberalismus a moneyismus jako nová náboženství, násilí, agresivita, egoismus, rasismus, planetární krize a úpadek hodnot, nejistota a nestabilita, fragmentárnost poznání, extrémní specializovanost a ztráta souvislostí mezi vědeckými obory. Komenský, srovnatelný se svými velkými vrstevníky, Baconem a Descartem, je na rozdíl od nich reprezentantem komplexního pojetí světa a života, mravnosti a vědy. Představuje lidštější a kreativnější přístup, je nositelem integrace rozumu a citu, hlasatelem mezilidské rovnosti a svornosti, demokracie a humanity. Představuje světové kulturní dědictví, které pomáhá čelit nebezpečí ztroskotání.

J.A. Komenský, tento spravedlivý muž touhy po spravedlivém světě, uvažoval o výchove a vzdělávání člověka v pohnutých dobách války třicetileté; po nešťastné bitvě na Bílé hoře, která znamenala počátek persekuce odbojného národa, sám exulant a psanec, mínil, že člověk se má stát výchovou a vzděláním skutečným člověkem, tj. bytostí rozumnou a mravnou, schopnou poznávat svět a řídit svůj život, hospodařit moudře s dary přírody, pracovat a tvořit, ctít a střežit všechno cenné, co se dochovalo z minulosti, stejně jako objevovat nové.

Syntéza celého myšlenkového dědictví evropské vzdělanosti je dnes – jako za časů Komenského – společným jmenovatelem evropské dimenze kultury a příspěvkem k universální kultuře světa. Je pluralitní, tolerantní, všelidská, demokratická. Její užití, chrésis, je jediná záchrana člověka, přírody i kultury před chaosem, destrukcí,. globálním zničením a smrtí. Je výzvou pro všechny, všichni společně se mají účastnit nápravných prací. Komenský praví: „Chceme, aby k sestavováni vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je–li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan, a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pytagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého.” (Předchůdce vševědy, § 54).

V době, kdy hledáme novou orientaci a nové hodnoty pro výchovu, tak, aby byla výchovou pro člověka, pro vlast a národ, pro Evropu, pro celou planetu, je přirozeně naším nejspolehlivějším průvodcem a učitelem Komenský jako filosof pansofické výchovy k moudrosti člověka a nápravě světa.

8. Proč překáží naše národní obrození?

Je známo, že historik Pekař filosofu filozofu Masarykovi oponoval ve sporu o smysl českých dějin. I dnes by chtěli někteří ze starého sporu těžit pro zpochybňování idejí T. G. Masaryka a 1. republiky. Přitom se zapomíná, že přes některé rozdílné názory, které se dnes jeví jako nepodstatné a snadno překlenutelné, shodovali se oba v hodnocení nejvýznamnějších etap naší národní historie bez výhrad.

O husitství např. J. Pekař napsal: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života zůstane největší slávou českých dějin.” O Bílé hoře: „Stín toho dne (8.11. 1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se myslí tisíců Čechů k tomu dni… Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. … Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení, úpadek, bylo neštěstí bez míry a hranic.“

A o národním obrození: „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny – od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze–li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, – od let všeobecného němého poddanství… kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k státu československému, až k plné samostatnosti…“

S odstupem doby se spory o tu onu historickou návaznost a filiaci jeví vskutku zanedbatelné, tím spíše, že v našem mediálním světě se stalo módou znevažovat už i naše národní obrození. Např. ministr kultury se dal slyšet, že “naše obrození nebylo to pravé ořechové” a politický komentátor, bývalý disident nedávno nabádal vládnoucí koalici, aby se zbavila „historické zátěže feudalismu, národního obrození a stalinismu“.

Komu překáží dílo nadšených buditelů, jako byli Pelcl, Dobrovský,Kollár, Jungmann, Palacký, Šafařík, Havlíček, Tyl, Presl, Purkyně, Němcová a mnoho jiných, kteří přes všechno trápení, ústrky a zklamání dosáhli vítězství, které se stalo legendou? Jak to, že právě naši dnešní veřejní činitelé, kteří by měli slovy i skutky ctít památku svých předchůdců–buditelů, je všemožně znevažují? Cožpak vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku mezi evropskými národy není historický děj velikého sociálního, demokratického a všelidského významu?

9. Na výletě

Setkání s památkami na naše národní obrození

Navštívíte–li na svých prázdninových cestách Českomoravskou vysočinu, najdete ve Žďáru nad Sázavou Muzeum knihy s bohatými exponáty z dějin písma a literatury; setkáte se tu i s provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti můžete obdivovat slavnou francouzskou Encyklopedii věd, umění a řemesel (1751–1772, s dodatky a rejstříky 1780) a v protilehlé kóji – ……počátky českého a slovenského národního obrození. Na jedné straně vitríny vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota až po Rousseaua a na druhé – chudičké krejcarové knížečky každá by se vešla do dlaně – výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620 znovu vracel do evropských kulturních dějin. Najdete tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a Krameriovy c.k. vlastenecké noviny z přelomu 18. a 19. stol., časoměrné Básně J.Kollára (1821), sešitové Palackého Dějiny…(1836), Čelakovského Ohlas písní ruských (1829) a českých (1839), doklad o „zrození básníka” – Máchův Máj (1836), Erbenovu Kytici (1853) a Babičku B. Němcové (1855). V době, kdy vycházela ve Francii Encyklopedie, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci (povinná školní docházka zavedena 1774, nevolnictví zrušeno 1781).

Ale již nedlouho po osvícenských reformách položili obrozenci základy našeho umění, vědy a techniky, do konce 19. stol. dosáhnou mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v Masarykově Československu. Závěr edice Encyklopedie (1780) předstihl obnovení české university v Praze (1882) o 100 let. Další naše university, v Brně a v Bratislavě, vznikly až v ČSR. Stalo se módou nic z minulosti nepamatovat nebo přímo znevažovat. Dokonce český ministr kultury se dal nedávno slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové”, protože jsme se prý „vymezovali” od Němců a to nás „izolovalo” od Evropy. Pan ministr by měl také navštívit Muzeum knihy, aby si ujasnil, že obrozenci nezpůsobili někdejší „izolovanost“, a že kdyby se ne byli „vymezili”, podlehli bychom asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat.

10. Případ správného data narození

Několik glos na okraj bezmála detektivního šetření o původu Boženy Němcové (dále BN)

Roku 1973 byl na faře v Kladsku objeven matriční záznam o pravé matce Boženy Němcové. Nebyla jí nezletilá Johana Barbora Terezie (1805), jak se dříve soudilo, ale její starší sestra, dospělá Marie Magdalena Terezie (1797). Tím se napravil starý omyl a padly všechny konstrukce odvozené od nezletilosti matky. Identifikační omyl byl zaviněn tím, že Magdalena Novotná (babička), když ovdověla a když se blížila napoleonská vojska, spěšně Kladsko opustila a vrátila se do Čech (1807). Vrátila se bez dokladů a bez nich pak ona i její děti žily. K tomu přistoupila víra badatelů v platnost autorčina textu. Němcová napsala: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matrice při nejstarších výzkumech našla dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Ve skutečnosti, jak ukázaly pozdější výzkumy, měla babička dětí sedm, tři zemřely v útlém věku, čtyři ji přežily. Ta, která byla pokládána za Barunčinu matku, byla její teta Johanka. Kromě seriózních výzkumů v Kladsku a ve Vídni (zásluhou A. Irmanna a R. Rejchrta) objevilo se v nedávné minulosti také mnoho staronových výmyslů, dohadů, senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z Boženy Němcové „odložené hraběcí dítě”. Ne závisle na sobě prověřili autor literatury faktu Miroslav Ivanov a literární historik Josef Polák jak „naznačené stopy” tak „fantastická odhalení” a „zaručené zprávy”. Zjistili, že kryptogenetické zvěsti o původu Boženy Němcové jsou jen klevety, které se opírají o „důkazy” zcela neudržitelné.

Pravá matka Boženy Němcové

Matka Barunčina se nikdy netěšila přízni životopisců. Sama BN ve vzpomínkách uvedla: „Matka přísná, k nám dětem málomluvná – vždy mi všechno zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem ji měla vždy odprosit a poděkovat.“ Dříve se spekulovalo, že to bylo Terezčiným mládím (nebyla ještě schopna mateřského citu), pak zase resentimentem – Barunka jí připomínala „poklesek“. Dnes se tato charakteristika hodí k důkazům, že Terezie byla vlastně macecha, protože pravá matka byla – jedna ze zaháňkých kněžen.

O zaháňských kněžnách (známe je také z Jiráskova díla Na dvoře vévodském) je zapotřebí uvést toto. Pobaltská oblast Kuronsko připadla r.1795 – po třetím dělení Polska – carskému Rusku. Kuronský vévoda Petr Biron dostal kompenzaci za svůj majetek a za tu si koupil v Čechách náchodské panství a v Pruském Slezsku panství Zaháň. Jeho dcera Kateřina – paní kněžna z Babičky (Kity z Jiráskova díla) se usídlila v Ratibořicích, kam se v jejích službách přesídlili z Vídně i Panklovi. Když zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea své sídlo do Zaháně. Část služebnictva, včetně Panklových (rodičů a sourozenců Boženy Němcové) se tam s ní přestěhovala rovněž.

Avšak vraťme se k charakteristice Barunčiny matky, jak se jevila dětským očím. Její malá citlivost a nepřístupnost odpovídala duchu tehdejšího pojetí role matky. V protikladu k současnosti se v minulosti zdůrazňoval princip poroučení a poslušnosti. I církev tradovala představu, že dítě je od přírody náchylné k hříchu, a že se má mezi dětmi udržovat tvrdá kázeň, zastrašovat je a trestat („metla vyhání děti z pekla”, „škoda rány, která padne vedle”). Terezka, velkou část roku sama s dětmi (měla jich postupem doby čtrnáct), dávala si záležet na tom, aby byla pevná a při vyžadování poslušnosti neoblomná. Jiná věc, že výchova k poslušnosti nemůže motivovat duševně bohaté dítě, a tak autoritu měl tatínek. Knížecí štolba Pankl přijížděl domů jako vzácný host, toužebně očekávaný, přivážel ze světa radost, historky, drobné dárky. Jemu stačilo slovíčko, pokyn a Barunka s radostí vykonala, co bylo třeba.

V dospělosti je BN k matce uznalejší. S důvěrou k ní posílá syna Karla, má se učit v Zaháni zahradníkem. Mohl by i jinam, ale kde jinde by měl takový dohled jako u babičky, píše BN. A synovi klade na srdce, že babička je dobrá, i když má „některé zvláštnosti”. A syn nemá zapomenout na dáreček babičce, aspoň kytku, a prostřednictvím syna domlouvá s matkou i společné setkání, ke kterému by mohlo dojít při zájezdu zaháňské vrchnosti do Čech. Ale zastánci kryptogeneze tvrdí, že se BN s matkou nemilovaly, nepsaly si, nenavštěvovaly se. Zamlčují, že k častějším kontaktům nedocházelo z důvodů finančních; šetřilo se i na poštovném, tím spíše na nákladnějším cestovném. Korespondence ukazuje, že vztahy byly rodinně srdečné. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery větší, byla odlišnost názorová.

Existuje dopis BN, který má levobočkovské domněnce sloužit jako doklad o „hlubším” (vlastně rodičovském) zájmu vrchnosti o osud BN a o tom, že BN od vrchnosti něco očekává (snad věno, které jako dcera byť tajená, nedostala). Dopis však svědčí o něčem jiném. Vrchnost se zajímá o BN a jejího manžele, protože slyší nepříjemné věci. J. Němec je již od r.1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný”, ve službě je rozmanitě šikanován. BN je policejně sledovaná. Blízcí příbuzní a služebníci vrchnosti to přetřásají. Mrzí je to, nesouhlasí, vyčítají. A BN píše:

„Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku. .. takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit…A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali. …Pokud otci, on si to musel trpce vysloužit…. chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost…a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání? Matka, co má, musí si vysloužit…Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným; a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Cechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak že nemají naši to národní sebeuvědomění – nejsou Němci ani Češi – všude dobře, kde je dobře. Ovšem člověk je všude člověk – a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoliv národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak: teprve přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ctít ani jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl – to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš…“

Tak mluví hrdá demokratka a Češka, svobodná a nezávislá, nic se nepodbízí vrchnosti, aby si něco „vysloužila”.

Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopeni kontextu, z apriorní slepoty a nekritické umanutosti. BN si nestěžuje na to, že od vrchnosti (Dorothea Telleyrandová, tehdejší vrchnost Panklových v Zaháni) nic nedostala a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Vypočítává naopak, že pokud jde o politické postoje, není nic, co by ji nutilo zachovávat zaháňské vrchnosti loajalitu.

O stejné slepotě a nekritické zaujatosti svědčí i snaha podkládat běžným slovním obratům, kterých vrchnost užívala, jako „za věrné služby“ nebo oslovení „mé dítě ” „milé dítě” (projev blahovůle vůči mladší osobě, v němčině běžný) hluboký, ba přímo osudový význam, prozrazující pravý, tajený původ štolbovy dcery.

Šetření M. Ivanova vyloučilo nejdříve mateřství Kateřiny Zaháňské (paní kněžny z babičky). Po obtížném porodu nemanželského dítěte v mIádí zůstala neplodná. Pozornost se tedy přesunula na její mladší sestru Dorotheu Telleyrandovou. Potvrdila se správnost domněnek, že její románek s K. Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Holčička přišla na svět tajně, ve Francii. Jako „sirotek” byla svěřena nejdříve chudým rolníkům, pak se jí ujala „charita” urozených. Byla vychována v penzionátě pro šlechtické děti, dostala skvělé věno (90.000 Fr), bohatého ženicha s výnosným notářstvím (110.000 Fr) a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Ale to, jak zřejmé, nebyla Božena Němcová. (Podrobnosti viz M.lvanov, Zahrada života paní Letty. Praha 1992. 432 s.)

Kryptogenetická domněnka byla mocně oživena a posílena v 80. letech, když jsme se ze zahraničního rozhlasu dověděli, že existuje nezvratný důkaz o šlechtickém původu BN, která jako odložené hraběcí dítě byla svěřena do výchovy manželům Panklovým. Dosavadní životopis české spisovatelky byl zpochybněn. Avšak uvedeným šetřením se „nezpochybnitelný důkaz“ splaskl na jedno neurčité sdělení. Když v rodině potomků jednoho z „intimních přátel” BN při nějaké oslavě přišla řeč na BN a někdo se podivil, že dcera panského kočího mohla mít tak skvělé nadání, řekla prý dcera onoho přítele, sama již sedmdesátnice, že prý BN byla odložené hraběcí dítě, a že její původ „není daleko od kněžny dobrodějky”. Tuto zprávu vyslechli i vnuci oné dámy, tehdy (r. 1923) starší gymnasisti a v 80. letech se pokusili dát jí konkrétní podobu. Nepovedlo se. Přes všechnu snahu, motivovanou i jistou dávkou zlomyslnosti samozvaných průzkumníků, „jaká by to byla ironie, kdyby otcem byl někdo jako Metternich“, odhalení by narušilo představu o českosti BN a „špatně by se to spolklo, protože se stala mýtem a symbolem českého lidu,“ jak své usilování komentovali.

A uveďme ještě jeden vykonstruovaný „důkaz” typu „svěření” a „prozrazení tajemství”. Václav Čeněk Bendl, o 13 let mladší student, později teolog a literát, obdivovatel BN a občasný pomocník při korekturách, tento Vašek nebo Bendlík, jak ho jmenuje v dopisech synovi, napsal jí na obálce některého svého věcného sdělení Velevážená Dorothea Němcová. A naši kryptogenetikové již dešifrovali, že mu BN svěřila, že její matkou je Dorothea Teyllerandová, a on takto manifestačně její původ na adrese potvrzuje . Ale proč by se ona zrovna jemu svěřovala? Proč on zavázán mlčením, by slib porušil? Proč zrovna tak, že by adorovanou bytost, mladou a krásnou, ztotožnil s její matkou? Nemohlo to být spíše tak, že šlo o vzpomínku na Goetheho dílo „Herrmann a Dorothea“; o poklonu DB, že je také taková veskrze pozitivní, rozhodná a činorodá bytost, jako hrdinka zmíněné novely? A není tam v podtextu i připomínka Herrmanna, který si netroufá vyznat se ze svých citů? Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, ach, nepřekonatelná Dorotko, shlédni na svého Heřmánka!

Tak kdy, kde a komu se Božena Němcová doopravdy narodila?

Před 190 lety, 4.2.1820 se na Alserském předměstí ve Vídni narodila ta, kterou známe jako Boženu Němcovou. Je o tom řádný zápis v matrice. Narodila se Terezii Novotné, tehdy ještě neprovdané a dostalo jméno Barbora. Otec Johan Pankl nebyl v matrice uveden. A. lrmann našel v evidenci obyvatel jmenovaného obvodu byt, v kterém byly hlášeny tři služky, z nichž jedna si říkala Panklová, měla nemluvně a odtud se stěhovala do Ratibořic. Barunčin otec byl tehdy štolbou hraběte Shulenberga, jako vojenský rekrut podléhal vojenským úřadům a možnému odvodu až do dovršení 26 let. Pak teprve se mohl ženit. A to se stalo za půl roku. Rodiče Boženy Němcové se vzali 7.7.1820 v České Skalici, opožděná svatba byla „neveselá”. Nevěsta s půlročním nemluvnětem v náručí se cítila provinile, protože veřejné mínění odsuzovalo, když se svobodné děvče „zapomnělo” a přivedlo na svět nemanželské dítě. A proč byla svatba v České Skalici? Protože předtím se hrabě Schulenberg oženil s „paní kněžnou” (byl to již její třetí sňatek) a oba přestěhovali společně svůj dvůr do Ratibořic. Mladý Pankl se stal kněžniným štolbou a jeho žena Terezie nastoupila do panské služby jako pradlena. Nabízí se otázka, proč by (když pomineme všechna tato jednoznačná fakta) „paní kněžna” svěřila urozené dítě blízce spřízněné do péče štolbovi a neujala se další „schovanky”, jako byla komtesa Hortensie a další tři dívky nelegitimního původu? Přes všechny snahy nebylo nalezeno jiné datum, místo ani rodiče.

Nedotčena pochybnostmi zůstávají data poslední.

Božena Němcová odešla 21. ledna 1862. Z domu U tří lip Na příkopě byl vypraven smuteční průvod, mimořádně početný a reprezentativní. Defilé českého veřejného života, profesoři, doktoři, vědci, umělci, poslanci, žurnalisté, ani dva urození mecenáši nechyběli. Studenti v černém, dívky s planoucími svícemi. Vlastenci, nejen čeští a slovenští, ale i jihoslovanští v národních krojích. Slovanské stuhy, vavřínové věnce. A při té vzpomínce nás nepřestane bolet, že ta, jíž patřila neobvyklá posmrtná pocta (vyústila až k pěknému pomníku na vyšehradském Slavínu), potýkala se s životem nuzáka, živořila se svými čtyřmi dětmi a s manželem, pro vlastenecké smýšlení persekvovaným; takřka bez prostředků, s vzácnými a hubenými autorskými honoráři a odbývána svými podporovateli tu několika zlatkami, tu obědem, tu darem šesti stříbrných kávových lžiček (to za dedikaci „Babičky”). Dožila svých 42 let o hladu a bídě.

Málokde je kontrast ubíjející sociální bídy a povznášejícího duchovního bohatství klasického odkazu českého národního obrození tak výrazný a tak zahanbující jako u Boženy Němcové. Její dílo, při své prostotě tak geniální, má význam národní i všelidský. Tento význam je trvalý.

Je to dílo, které milujeme a které je nám posilou a nadějí tím větší, čím obtížnější chvíle prožíváme. Jeho českost, lidovost a lidskost nám nemohou vzít žádné pokusy o zproblematizování jejího původu. Nikdy nepřestane být dcerou manželů Panklových a vnučkou své nezapomenutelné „babičky”, Magdaleny Novotné od Dobrušky. Zůstane hlasem naší národní duše, i kdyby se nakrásně ukázalo, (ale není to vůbec pravděpodobné), že ji porodila sama královna ze Sáby.

Literatura
Kubka F.–Novotný M.: Božena Němcová. Praha 1941
Němcová B.: Listy. Praha 1951
Černý V.: Kniha o Babičce.Praha 1963
Irmann A.– Rejchrt R.: Pravda o matce Boženy Němcové. Pha – Česká Skalice 1973
Sobková H.: Tajemství Barunky Panklové, Praha 1991
Polák J.: Tři kapitolky o Barunce Panklové, Praha 1992
Ivanov M.: Zahrada života paní Betty, Praha 1992

11. Zlomyslné falšování původu starých českých pověstí, zlomyslně kusé polopravdy

Znevažování našich kulturních hodnot, tak módní v přítomné době, se netýká jen reálné historie, postihuje i bájný dávnověk. Kam až vliv našich médií dosáhne, všude se šíří mylná představa, že český národní mýtus je doložen v Rukopise Královédvorském a Zelenohorském (RKZ). A protože o Rukopisech je známo, že jsou to literární padělky, je samozřejmě i český národní mýtus novodobá podvržená mystifikace. Historie Rukopisů stojí za připomínku. Romantismus 19.stol. se nadchl pro středověkou kulturu legend a hrdinských eposů. Kde literární památky chyběly, dály se pokusy napodobit je a potom „objevit”. Návodným předobrazem se staly písně keltského barda Ossiana, které údajně „přeložil” do angličtiny a r. 1760 vydal Skot Macpherson. Byla to „pia fraus“ k slávě vlastního národa; opakuje se potom v řadě evropských literatur. U nás byly literární památky „objeveny” v r.1817 ve Dvoře Král.n.L. a 1818 na Zelené hoře. Odtud jejich jména. Starobylost jejich jazyka, písma, vetchost pergamenu atd. poukazuje na úctyhodnou dobu vzniku, v prvním případě na 13.stol., v druhém na 9.–10.stol.

V zjitřené době národně obrozeneckých zápasů o udržení českého jazyka představa o někdejší vyspělosti naši literatury byla nepředstavitelným zdrojem povzbuzení a síly. Ale brzy se dostavily důvodné pochybnosti jazykovědců a historiků, takže přes značné a dlouholeté úsilí zastánců pravosti RKZ bylo prokázáno, že jde o umné padělky z dílny V.Hanky, žáka Dobrovského, znalce slovanské filologie i paleografie a jeho podobně erudovaných spolupracovníků. V závěrečné fázi „bojů o Rukopisy” se angažoval též T.G.Masaryk, přesvědčen, že sebevědomý národ nepotřebuje berličky sebeklamu. Ostatně bez předstírané hodnoty historické zůstala Rukopisům nezpochybnitelná hodnota umělecká, která inspirovala k tvorbě J.Mánesa, M.Alše, V. Myslbeka, B. Smetanu, J. Zeyera. RKZ jsou skutečná poesie ještě před Máchou, Čelakovským_a Erbenem..

K paradoxům současnosti patří i to, že RKZ, které vznikly pro povzbuzení národního sebeuvědomění, dnes jsou naopak využívány k destrukci národní identity. Předstírá se, že český národní mýtus, ztělesněný B.Smetanou v slavnostní opeře „Libuše”, je jako součást RKZ vlastně – podvrh. Horliví mluvčí našich médií to nikdy s jistou dávkou škodolibosti neopomenou naznačit. Ale mají pravdu? Stojí a padají naše nejstarší pověsti skutečně s RBZ?

Oba Rukopisy dohromady představují nevelkou sbírku básní. V šesti epických skladbách vystupují bohatýři pěkných slovanských jmen (třeba Záboj Slavoj) a svým smýšlením a svými skutky připomínají hrdiny srbských junáckých písní. Dalších šest skladeb lyrických, připomíná milostné ruské písně. Dvě skladby lyricko–epické jsou podobně slovanské „ohlasy”. Ale kde je tedy onen český národní mýtus? V RZ najdeme jedinou báseň, která s ním souvisí. „Libušin soud”.

„Vltavo, aj proč svou kalíš vodu? Vadí se to krutě mezi sebou
K čemu kalíš vodu stříbropěnnou? lítý Chrudoš na Otavě křivé,
Jakže bych já vody nekalila na Otavě křivé, zlatonosné,
když se vadí tak dva rodní bratři, Stahlav chrabrý, na Radbuze chladné rodní bratři o dědictví otce! oba bratři, oba Klenovlci ….

I koná se soud, kněžna Libuše rozhodne, aby bratři spravovali dědictví společně. Prvorozený Chrudoš se však nechce dělit. Rozhněvá se, „žluč se rozlila mu po útrobě, třásly se mu vztekem všechny údy”…pohaní kněžnu, protože „běda mužům, kterým žena vládne”. Kněžna nemíní podobné urážky snášet: „Nebudu již souditi vám svády. Volte muže mezi sebou rovna, kterýž by vám vládl po železu. Dívčí ruka k vládě na vás slabá.“

A to je všechno? Ano, celý český mýtus je tu zastoupen jen zlomkem příběhu. Smetana by na to s bídou zkomponoval první dva výstupy své opery, ne již výstup třetí a ne druhé a třetí jednání. Všechno by skončilo dřív, než by padlo jméno Přemysl. Kde je cesta poselstva do Stadic? Kde je pluk a volci, otka a líčené střevíce? Kde je přemyslovský rituál a symbolika? A co příchod na Vyšehrad a svatba s Libuší? Kde je Libušina věštba? Nic z toho v RKZ nenajdete. Ptáte se, odkud že tedy máme český národní mýtus? Po prvé jej zaznamenal ve své latinsky psané České kronice Kosmas (1045–1125). Předeslal jej do úvodu svých letopisů jako „vyprávění bájivých starců”, zkazky z doby pohanské. A je tu i praotec Čech a hora Říp, Krok a jeho dcery, Dívčí válka a bájní Přemyslovci, Nezamysl. Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Po Kosmovi děje našeho mýtického dávnověku veršem převyprávěl česky t.řeč. Dalimil (kol.r.1310) a další kronikáři. Pulkava (+1380), Václav Hájek z Libočan (1553) a v nové době A. Jirásek, I. Olbracht aj. S RKZ, jak zřejmo, „český národní mýtus” či „staré pověsti české“ svým vznikem rozhodně nesouvisí, boje o pravost či nepravost RKZ se jich nijak netýkají, jsou založeny v obraze českého dávnověku od nepaměti tradovaném, nikoli teprve v 19. století vymyšleném.

K manipulativnímu ovládání patří i procesy devalorizace, odhodnocování, jimiž lze částečně snížit nebo úplně odebrat význam nějaké hodnotě. Procesy devalorizace předvádí naše televize – zejména pokud jde o naše kulturní dědictví – zvláště pečlivě. Uveďme jeden příklad za mnohé.

Na Nový rok bývá zvykem vysílat přenos slavnostního představení opery Libuše” z Národního divadla v Praze. Mimořádnost události podtrhuje i přítomnost prezidenta republiky a jiných oficiálních hostí.

Televizní hlasatel v dokonalém obleku v telegraficky stručném úvodním slově upozorňuje diváky na to, že B. Smetana zkomponoval své nejnárodnější dílo na německé libreto J. Wenziga a podle známých „Rukopisů” (Královédvorského a Zelenohorského). Kusá informace, vytržená z historických souvislostí, je zavádějící. Zpochybňuje – paradoxně – českost díla: vlastenec Smetana neměl českého libretistu? Zpochybňuje i věrohodnost ideového poselství díla: „Rukopisy” jsou přece podvrhy, padělky, není tudíž i celá ta hudebně dramatická apoteóza něčím falešným a nepravdivým?

Odpověď na první otázku se ne neobejde bez poukazu na dějiny našeho národa. A. Pražák vydal r.1946 krásnou knihu, „Národ se bránil“. Shromáždil v ní literární „obrany národa a jazyka českého” od nejstarších dob až do slavného osvobození r.1945. Mezi nejproslulejší z obran patří latinské dílo B. Balbína z let 1672–3, “O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá.” Historik B. Balbín byl sice členem jezuitského řádu, ale pro své smýšlení upadl v nemilost. Dílo, v kterém zdokumentoval pobělohorský úpadek naší vlasti, za svého života zveřejnit nemohl. Vyšlo až po 100 letech, vydal je F.M. Pelcl jako prostředek k českému národnímu probuzení. Tehdejší odnárodňování pokročilo u nás do té míry, že se promítlo i do státní správy. Dekret Marie Terezie z r.1763 konstatuje: „Čeština v království Českém a markrabství moravském chýlí se k úpadku tolik, že největší díl starostů a úředníků jazyka toho je neznalý, ano že u zemských a vrchních soudních úřadů, jakož i při městských magistrátech velký nedostatek osob česky umějících se jeví…” Školská reforma z r.1774, povinná školní docházka do škol s vyučovacím jazykem německým (jen žáčci počátečních tříd triviálních venkovských škol se učili v mateřském jazyce), měla daný stav zpečetit.

Vynikající vědec J. Dobrovský (nar. 1753) napsal své stěžejní dílo o základech jazyka staroslověnského latinsky, dějiny české řeči a literatury i vědeckou českou mluvnici – německy. Vzdělanci tehdy českým jazykem nevládli. (I horlivý šiřitel českého jazyka a lásky k vlasti, dobrušský kupec F.L.Věk (Hek,1769–1847), autor naučných veršů v češtině, na sklonku života psal své „Paměti” rovněž německy.) Za češtinu se tehdy bojovalo němčinou. Teprve rok 1848 přinesl revoluční požadavky na zrovnoprávnění češtiny na úřadech a ve školách. Ale jak bylo možno takový požadavek realizovat, když úředníci a učitelé uměli jen německy, česky je dosud nikdo nenaučil? Ostatně revoluce r.1848 byla potlačena, absolutismus utužen (Bachův!), policejně stíhaná obroda českého národa zase na čas ustrnula.

Zapomíná se, že i čeští buditelé měli německé školy, psali a četli německy. Česky se mluvilo jen doma, pokud vůbec, řečí pokleslou, prokládanou německými zkomoleninami. M.D.Rettigová (nar.1785) o sobě vypráví, že přestala být „spací Češkou” až ve svých 34 letech. Zásluhou členů východočeského literárního kroužku J.L. Zieglera se začala zdokonalovat v mateřštině četbou českých knížek a prostřednictvím vlastních literárních pokusů. Když se 20 let později setkala v Litomyšli s mladičkou B. Němcovou (1820), doporučila jí totéž a Němcová na to vděčně vzpomínala. K.H. Mácha (1810) psal své první básně německy. K.H. Borovský (1821) přiznává r.1842, že čeština je mu dosud jazykem nezvyklým, a ještě r.1848, když chce spěšně napsat domů, píše německy, „aby nemusel dávat pozor na gramatiku”. Při tom Havlíček bojuje za právo národa na vlastní jazyk, ale žádá, abychom současně čelili němčině němčinou. Dokud si nevytvoříme vlastní vzdělanost, musíme jí používat. Teprve r.1850 se otevírá v Praze první české gymnázium – Akademické.

J. Wenzig (nar.1807) byl osvícený kulturní a politický pracovník. R.1849 se stal ředitelem první české reálky, která vznikla v Praze z jeho podnětu, od r.1850 byl školním radou a inspektorem českých škol národních. Po pádu absolutismu se stal poslancem, r.1861 předložil návrh zákona o rovnoprávnosti českého a německého jazyka; v českých krajích se mělo napříště na českých školách učit česky. R.1862 dochází k zrovnoprávnění češtiny jako úředního jazyka. R.1862 založen Sokol, o rok později Umělecká beseda, v níž byl J. Wenzig zvolen předsedou. Jako Smetanův libretista („Dalibor”, „Libuše”) pociťoval Wenzig s lítostí nedostatečný stupeň jazykové vytříbenosti pro náročný jazykový text. Proto psal německy, překlad mu pořizoval žák (z první české reálky) a přítel, literát a politický aktivista – E. Špindler. Wenzig si nebyl jist svou češtinou, ale byl si jist svou láskou k vlasti. Až dodatek scény „Mohyly” v “Libuši” si troufl zbásnit česky. Téhož roku (1871) vydal sbírku svých spisů – už celou česky – a věnoval ji „ s radostí na oltář milené vlasti”. J. Wenzig popudil úřady svými čtyřmi brožurami, v nichž se věnoval pedagogickým otázkám výchovy a vyučováni v duchu národním. R 1864 byl předčasně penzionován.

Je na místě zavádějící poznámka o německém libretu, která míří k zpochybněni českosti díla?

A nyní k zpochybnění autentičnosti a umělecké pravdivosti libreta „Libuše”, jehož autor se prý úzce přiklonil k RKZ jako předloze. Ani tady nemůže být naše odpověď na kusou a jen velice málo pravdivou informaci krátká.

Děj opery čerpá z nejstarších pověsti českého národa, jak je zachytil kronikář Kosmas (+1125) na základě vyprávění „bájivých starců”. Monumentální zpěvohra má tři části: Libušin soud, Libušin sňatek a Libušino proroctví. Kosmasova čistá románská pověst byla mnohokrát převyprávěna dalšími kronikáři. Kronika Václava Hájka z Libočan z r.1543 zatlačila dokonce Kosmu do ústraní. Hájek byl přeložen do němčiny, a tak pověst o Libuši se několikrát vrací v českém i německém podání; během let se obohacuje novými motivy a přizpůsobuje dobovému vkusu. Dostává se i na jeviště, přibývá fabulace, nápadníků, intrik, děj se stává dobrodružně kouzelnickým, i lascivním. Mezi autory během staletí najdeme jména známá i ne známá.

J. Wenzig, nezávisle na všech předchozích zpracováních, zbásnil své libreto v duchu velké romantické opery. Zdramatizoval děj a charakterizoval postavy se silnou stylizační vizí se smyslem pro dějinnou velikost.

Děj i postavy jsou vráceny k původním mýtickým významům, prostým, ale heroicky idealizovaným. Původní rozepře bratří, o dědictví, dostává psychologicky vyšší motivaci, žárlivost. Milostný prvek se rozvíjí až do tragické viny a k ohrožení vlasti. Bratrská váda znamená rozkol v národě a historická spravedlnost žádá, aby byla usmířena. Celek tvoří ryzí umělecké dílo, pečlivě a detailně vybroušené, vroucně české, vhodné Smetanovy hudby.

Odkud se tedy vzalo tvrzení, že Wenzig vytvořil libreto „v úzké návaznosti na Rukopisy“? Pravda je taková, že v „Rukopise Královédvorském“ najdeme epické verše, označené jako „Libušin soud”. Co z nich Wenzig převzal? Několik jmen, několik slov, dokreslujících starobylost mýtu, a snad – nezachytitelnou inspirativní poetičnost, kterou RKZ okouzlily čtenáře ještě než přišel Mácha. Ale obsah libreta? Jeho umělecká idea? Podle veršů v RK by Smetana stěží zkomponoval první dva obrazy prvního jednání, ale bez Radmily a bez Krasavy, a tedy bez perspektivy dalšího děje, a tedy bez dalších dvou jednání. Není tu ani zmínka o Přemyslovi, o Stadicích, ani náznak oráčského přemyslovského mýtu, oslavy rolnictví, ani stopa po Libušině proroctví. Krátce, v RK najdeme Libuši a spor dvou bratří, z nichž jeden ji pohaní. Toť vše! Je tedy na místě ta zlomyslná či poťouchlá informace o „úzkém vztahu” k „Rukopisům”? Wenzigovo libreto je svébytné a autentické umělecké dílo, žádná odvozenina čehokoli, ani RKZ. E. Krásnohorská ocenila právem J. Wenziga, který svou „Libuší“ umožnil Smetanovi uskutečnit nejvyšší sen jeho duše, poselství krásy, ideálu a nezdolnosti milovaného národa.

12. ČTK a výročí Mistra Aloise Jiráska

K 150. výročí narození A.Jiráska vydala ČTK tiskařský sloupek.(In: Rovnost, Brno, 22.6.2001)

Měla konečně příležitost prezentovat život a dílo klasika české historické prózy bez ideologických pokřivenin. Bohužel, stylu „kam vítr, tam plášť“ se nezbavila, jen ideologický záměr pokřivenin se změnil.

A tak se čtenář nedozví nic o mimořádném významu a obecně uznávané autoritě A. Jiráska v buditelském úsilí o samostatnost národa, nic o jeho úloze při koncipování Květnového manifestu čs. spisovatelů 1917, o přednesu Přísahy čs. národa v dubnu 1918 v Obecním domě, ani že vítal T.G. Masaryka při jeho slavném návratu do vlasti 21.12.1918 (a byl jím veřejně oceněn), ani že byl členem Národního shromáždění a jeho senátu (1918–1925). Místo toho TK Jiráska osočila, že „vnesl do vnímání české historie mýty. „Doklady” jsou uvedeny tři.

Tak Staré pověsti české (1895) prý trpí „nepřesnostmi”, Jirásek „čerpal z nevěrohodných pramenů”. ČTK zřejmě neví, co nás už ve škole učili, že pověst je vyprávění o něčem nadobyčejném, šíří se ústním podáním, vypravěči si ji obměňují a krášlí podle svého vkusu. Od pohádky se liší tím, že se vztahuje k určité osobě, místu, někdy i času. Náš nejstarší kronikář, Kosmas, sepsal české pověsti v prvním oddíle svého spisu jako “ficta”, „bájivé zkazky starců, smyšlenky a básnění”. Pověsti se sbíraly podobně jako pohádky nebo lidové písně, mají je všechny kulturní národy. Ale nikde na světě neposuzují vypravěče podle „přesnosti” nebo „věrohodnosti pramenů”, nikde, kde vědí, co je pověst.

K další „demýtizaci” si ČTK vybrala „Temno“ (1913, kn.1915). A.Novák (stoupenec J.Pekaře, nikoli Z. Nejedlého) ocenil toto dílo jako „úchvatnou malbu”. Je to obraz vítězné protireformace (1723–1729) z pohledu tajných bratří a exulantů pro víru. Čtenář dobře chápe, že pronásledovaní nekatolíci prožívají těžké období – básnickým obrazem „temno” ČTK nesouhlasí a odvolává se na J.Pekaře, který koncipoval jinou filosofii dějin než F. Palacký, T.G. Masaryk a A. Jirásek. Ale ani J. Pekař, ač obdivoval baroko, nesmlčel pravdivé svědectví o klíčových momentech našich dějin, o husitství napsal: „ Hrdinný a vítězný zápas Čechů za pravdu – za prohloubení a zopravdění náboženského života – zůstane největší slávou českých dějin.“ A o Bílé hoře: „ Že ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění.“ Ani citované stanovisko J. Pekaře neopravňuje ČTK k tvrzení, že „Jirásek podal jednostranný pohled na pochmurnou pobělohorskou dobu jako na dobu největšího úpadku českého národa,“ naopak, dává Jiráskovi za pravdu.

Se stejnou argumentací do třetice ČTK odmítá Psohlavce (1886), obraz selského povstání na Chodsku.

Jirásek vypráví, jak se sedláci na Chodsku střetli (marně ovšem) s novou, pobělohorskou vrchností a s novou, pobělohorskou legislativou, která je zbavila dosavadních práv. Jejich boj pojal jako symbol národního emancipačního zápasu vůbec.

ČTK se nám ve svém „demýtizačním” úsilí snaží namluvit, že Jirásek byl předpojatě protikatolický. Přitom je známo, že i mnozí katolíci hodnotili husitství kladně a odsoudili protireformační násilí. Stačí připomenout balbínovské kněze, kteří se účastnili procesu národního obrození, spisovatele V. Beneše Třebízského, který byl kaplanem a přece psal v duchu Palackého hodnocení. A sám Jirásek podává řadu pozitivních postav katolických kněží v F.L. Věku a v čtyřdílné kronice U nás činí sympatického faráře Havlovického dokonce hlavním hrdinou. Jirásek byl věrný pravdě, spravedlivý, černobílé vidění mu bylo cizí. Sama Stálá rada České biskupské konference potvrzuje pravdivost jeho historických obrazů, když sebekriticky uznává, že „negativní vlivy, k nimž se musí církev hlásit, sahají až do 14.století, možná dokonce až k samotnému přijetí a způsobu života víry u nás. Pokušení světské moci, později v kombinaci s podřízením křesťanství germanizačním hlediskům v někdejším Rakousku–Uhersku mělo za následek odcizení obyvatelstva převládajícímu katolicismu… Církve se soustředily nezřídka i na cíle mocensko–politické … nevěnovaly pozornost úsilí o pozemskou spravedlnost … motivy ústily do pochybné politiky podřizování církve státním strukturám rakouského císařství. Sociální cítění nižšího duchovenstva kontrastovalo s přezíravým postojem velké části hierarchie namnoze privilegovaného rakouského původu.“ Tak to stojí v listu českých biskupů Pokoj a dobro z r.1998. Tak to líčil Jirásek ve svých historických románech.

Jestliže vítězná církev a pobělohorská šlechta vytvořila z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, poživačnosti i vybraného vkusu v architektuře, výtvarném umění i v hudbě, nic to nemění na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořil na pokraji záhuby. Básnický obraz „temno“ je pro tento stav velmi výstižný, i proto, že nevylučuje opětný návrat „světla”. „Demýtizační” snahy ČTK a jiných orwellovských přepisovačů a „oprávců” dějin jsou jen chatrně maskované útoky na naši národní identitu a nejlepší kulturní tradice. Kéž by se ČTK ujala skutečně osvětového působení.

Dovětek: Proces dekolonizace našich národů (národní obrození)

byl nesen idejemi boje za politická a sociální práva, za svobodu a spravedlnost. Jeho archetypy, anticipace, analogie, obdoby byly spatřovány v různých dobách a podobách. Příběhy o odporu proti násilí a bezohlednosti z minulosti jakkoli vzdálené povzbuzovaly a posilovaly, lidé cítili solidaritu s utlačenými a zápasícími bez ohledu na místo a čas.

Váhám vyslovit obavu, že dnes u nás probíhá proces opačný, rekolonizace, protože ideje zápasů našich předků o emancipaci politickou, sociální a kulturní, o sebe–vědomí a sebe–určení národa se soustavně znevažují. Stalo se zvykem hledat, čím kterou osobnost našich dějin kompromitovat a diskreditovat. Neptáme se na smysl té které události, cesty toho kterého člověka. Všímáme si věcí vedlejších, podružných, pokud možno hovících současné oblibě morálních nízkostí, korupcí a oplzlostí. Jde–li o hrdinu, bojovníka, tvůrce, nositele ideálu, slídíme, jak si kdy s kým zadal, přičítáme mu nečestné pohnutky, poklesky, slídíme po nich v jejich soukromých denících, psaných dokonce i tajným písmem. Nesledujeme za čím šel a kam došel, ale – obrazně řečeno, kolikrát šlápl vedle, kolikrát se mu kamínek pod botou zvrtl, kolikrát se mu rozvázala tkanička. A to se jmenuje “detabuizace” osobností a “demýtizace” dějin, které tak ztrácejí ideově kultivační smysl. Nedovolme všem těm pomlouvačům, klevetníkům, odmítačům, aby nadále přepisovali, falšovali, třísnili špinavostmi a nechutnostmi odkaz našich předků. Braňme to, v co věříme, co ctíme, co milujeme. Braňme historickou paměť národa!

O b s a h

Úvodem odpověď na jedno „mejlované divení”
1. Čemu slouží údajná demýtizace našich národních dějin?
2. Protinárodní nihilismus
3. Destrukce sebedůvěry národa
4. Mistr Jan Hus v české televizi 6. července 2009
5. Den smutku – 21. červen 1621
6. Co připomínal Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí?
7. Jan Amos Komenský
8. Proč překáží naše národní obrození?
9. Na výletě. Setkání s památkami na naše národní obrození
10. Případ správného data narození Boženy Němcové
11. Zlomyslné falšování původu starých českých pověstí,

zlomyslně kusé polopravdy

12. CTK a výročí Mistra Aloise Jiráska

Dovětek