Zdeněk Koudelka
17. 12. 2019 ProtiProudZdeněk Koudelka žaluje Českou televizi za její zatloukání ohledně pozadí výroby pořadů, jež mají za naše peníze ovlivňovat politické mínění občanů:
Česká televize odmítla žádost, přestože vůči Městskému soudu v Praze v řízení o dřívější žalobě na nečinnost tvrdila, že informace poskytla. To dokazuje manipulaci a zákeřné jednání České televize v této věci ve stylu jejich publicistických pořadů. Nejprve je nečinná, pak soudu tvrdí, že informace poskytla. Protože to však nemůže dokázat, je ji uložena povinnost rozhodnout a místo, aby v rámci odvolacího řízení informace poskytla, tak je neposkytne a odvolání zamítne.
Veřejnoprávní tajemství
Obchodní tajemství je mimo jiné konkurenčně významná skutečnost. Tedy předpokladem je, že jde o zboží či službu určenou na trh. Pokud by to byla skutečnost ve vztahům k pořadům Václava Moravce, musí Česká televize dokázat, že pořady Václava Moravce vyrábí pro trh – nabídla je a prodala jiným osobám. Není však známo, že by někdo koupil pořady Václava Moravce. Tyto pořady nejsou určeny na trh, ale jen pro vysílání České televize.
Obchodní tajemství je zneužíváno osobami napojenými na veřejné peníze, aby se zamezilo přístupu veřejnosti k informacím o nakládání s veřejnými prostředky. Aby něco bylo uznáno za obchodní tajemství a nešlo o účelové se vyhnutí povinnosti zveřejnit informace a snahu skrýt nekalé nakládání s veřejnými prostředky tím, že se označí něco za obchodní tajemství, je nutné určit obsah tohoto tajemství na základě objektivizovaných skutečností předem.
Česká televize by takto mohla postupovat, pokud by někde ve svých dokumentech stanovila, co je obsahem obchodního tajemství u výroby televizních pořadů, a to rozdílně u pořadů vyrobených v rámci veřejné služby, které nejsou určeny na trh, a rozdílně u pořadů určených k prodeji jiným televizím či jejich jinému uplatnění – filmy určené přednostně do kin. Něco takového však Česká televize neuvedla a určitou informaci začala vydávat za obchodní tajemství až s cílem vyhnout se povinnosti poskytnutí informace.
V rozhodnutí, kterým byla žádost odmítnuta, je argumentováno tzv. veřejnou službou. Ovšem institut veřejné služby má odlišovat podle zákona Českou televizi od ostatních televizí, které primárně sledují dosažení zisku na trhu. Veřejná služba není určena pro soutěž na trhu, protože zahrnuje výrobu pořadů a vysílání, které nejsou určeny pro tržní zisk. Pokud do takového vysílání v rámci veřejné služby patří Otázky Václava Moravce a Fokus Václava Moravce, nemůže se Česká televize dovolávat obchodního tajemství jako kategorie chráněné ve prospěch férového tržního soutěžení. Jsou-li určeny pro zisk na televizním trhu, nejde prvotně o veřejnou službu.
Moravcovo ovlivňování
Vytváření televizních pořadu Českou televizí je plnění jejího zákonné poslání, při kterém jsou spotřebovávány nuceně vybírané veřejnoprávní poplatky (televizní daň). Není důvod, aby se odlišně postupovalo při posuzování práva na informace u České televize a jiných úřadů a osob užívajících veřejné prostředky. Pokud by Česká televize požádala o informaci, kolik stála oprava státního či krajského hradu anebo nějaká kulturní výstava, je těžko představitelné, že by tato informace byla tajná. A pokud ano, Česká televize by to kritizovala jako zneužití obchodního tajemství. Na sebe má však jiná kritéria. Vzala si vzor ze slov doktora Miroslava Plzáka: „Zatloukat, zatloukat a zase zatloukat.“. Jiným káže vodu, ale sama pije víno.
Pořady Václava Moravce slouží k ovlivňování veřejného mínění v oblasti politiky. Tedy předmětu veřejného zájmu. Je zde rozdíl od pořadů o přírodě, umění či vědeckých objevech. Například při informacích o výrobě h
V rámci pořadů o politických poměrech ve státě je nutné, aby jejich výroba a financování bylo korektní. K tomu má sloužit i kontrola veřejnosti a průhlednost při financování jejich výroby. Nástrojem pro tuto veřejnou kontrolu je, že informace o financování těchto pořadů musí podléhat svobodnému přístupu k informacím. Zájem na veřejnosti, správnosti, průhlednosti a korektnosti financování politických pořadů veřejnoprávních médií je vyšší než jiné zájmy, včetně ochrany údajného obchodního tajemství.
Něco více?
Česká televize je financována především z koncesionářských poplatků, což je veřejnoprávní nucená dávka typu daně. Je tedy příjemcem veřejných prostředků a výdaje na výrobu pořadů jsou výdaji veřejných prostředků. Přitom žádost o informaci je mířena na celkové výrobní náklady, tedy nikoliv na mzdy konkrétních osob. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím (§ 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.): “Při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství.”. Dané ustanovení dopadá na rozsah poskytování veřejných prostředků jiným osobám, ale v rámci analogie legis též na rozsah poskytování veřejných prostředků v rámci příslušných interních nákladů povinných subjektů.
Nelze akceptovat tvrzení generálního ředitele České televize, že kontrolu financí dostatečně vykonává Rada ČT a Dozorčí komise. Působnost těchto orgánů neomezuje právo na informace. V opačném případě by každá obec mohla odmítnout žádost o informaci s tvrzením, že ji dostatečně kontroluje volené zastupitelstvo a kontrolní výbor, což by jistě Česká televize oprávněně kritizovala.
Dokresluje to, že Česká televize si sama o sobě myslí, že je něco více a jiného než ostatní subjekty vynakládající veřejné prostředky. Ale to není pravda. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti není pramenem práva. Česká televize poskytla jen průměrnou cenu za výrobu všech publicistických pořadů: 141.000 Kč za hodinu, v kterých se částka na pořady Václava Moravce rozplynula a zatemnila.
