Co jsou naše národní zájmy

Jaroslav Tichý 

Jaroslav Tichý
20.12.2019  Outsidermedia

…a shodneme se na jejich obsahu?
Někteří naši politici se příležitostně rádi ohánějí českými národními zájmy, jindy na ně ale ještě raději zapomínají. Naši občané mají přitom pod tímto pojmem různé představy. A dlužno říci, že zřejmě ani neexistuje všeobsažná universální definice toho, co národní zájmy jsou. Pokud ale občané nemají ve své většině konkrétnější představu v této otázce, nelze od nich pak čekat, že budou ve volbách projevovat svoji přízeň těm politikům, kteří národní zájmy hájí a naopak. Ke škodě nás všech. 


To se pak logicky odráží i v naší dosavadní politické praxi, kdy naši voliči často opakovaně volí takové zástupce, kteří nejen poškozují naše národní zájmy, nýbrž kteří dokonce prosazují cizí zájmy na úkor našich národních zájmů. Pokusme se tedy nad touto otázkou, která je velmi závažná, společně zamyslet.


Základní definice národních zájmů

Podle definice ve Wikipedii jsou za národní zájmy považovány „veřejné zájmy, kolektivní cíle nebo ambice občanů daného státu v ekonomické nebo kulturní sféře. Je to pojem související s právním státem a mezinárodními vztahy (ve francouzštině Raison d´État – zájem státu)“.

Z logiky věci má tedy jít o zájmy národa na úrovni státu, který má takové zájmy hájit a prosazovat.

A opět podle Wikipedie: 

„…národ lze definovat jako společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. V různých zemích a podle různých jazyků se tak odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se přitom mezi:

etnickým národem – který stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak historii a kultuře. Za příslušníky národa jsou považování všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu a

politickým národem – který stojí na občanství. Za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svoji suverenitu.

Příslušníky národa přitom většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území“.

Tolik tedy Wikipedie.

Lze tedy konstatovat, že národními zájmy jsou společné zájmy většiny příslušníků národa v oblasti obrany a bezpečnosti, mezinárodních vztahů, životní úrovně, kultury, jazyka a historie. Z toho je zřejmé, že u každého (a tedy i našeho) národa existují:

  • vnější národní zájmy a
  • vnitřní národní zájmy.

K těm vnějším národním zájmům budou patřit naše zájmy v oblasti mezinárodních vztahů, naší pozice v zahraničí a otázky v oblasti obrany.

K těm vnitřním národním zájmům budou patřit naše zájmy v oblasti bezpečnosti, životní úrovně (a s tím související otázky v oblasti ekonomické, v oblasti sociální a zdravotní politiky), dále v oblasti kultury, školství, historie, jazyka, v oblasti národnostní a přistěhovalecké politiky atd.).

Z jejich obsahu je zřejmé, že národní zájmy každé země musí zajišťovat, hájit a prosazovat stát, a to prostřednictvím volených představitelů a orgánů státní správy. A pak jde již „jen“ o to, aby občané k tomuto účelu volili vhodné představitele.

Střet českých národních zájmů s cizími zájmy

V běžné praxi dochází ke střetů zájmů jednotlivých národů, které jsou často protichůdné, či usilují o stejné cíle či věci. V obou případech může přitom docházet ke střetům. Je to věc logická, není na ní nic divného. Důležité ale je, jakým způsobem je takový střet zájmů řešen. Zda diplomatickou cestou, či prosazením se jedné strany na poli ekonomickém nebo v krajním případě až válečným konfliktem.

Obvykle se takový střet zájmů týká geopolitických zájmů těchto stran, ovládnutí odbytových trhů, ekonomického ovládnutí daného teritoria, jeho energetických, surovinových a přírodních zdrojů či jeho ovládnutí i po stránce politické.

Naše současnost je poznamenána dvěma zásadními střety zájmů a to ještě s účastí různých stran. Jde o tyto dva konflikty:

  • Střet českých národních zájmů se zájmy globalistů reprezentovanými vedením EU a částí našich politiků;
  • Střet zájmů globalistů a amerických neoconů o ovládnutí ČR a dalších zemí V4 (viz projekt Mezimoří).

Střet českých národních zájmů se zájmy globalistů reprezentovanými vedením EU a částí našich politiků

Tento střet zájmů se projevuje zejména v našem vztahu k EU. Za situace, kdy jsme vstoupili do EU za účelem celoevropské spolupráce, prosperity a kolektivní bezpečnosti evropského kontinentu, zatímco realita se následně začala měnit krok po kroku k horšímu, je zřejmé, že:

  • současné zájmy EU (globalistů) modifikované Lisabonskou smlouvou jsou výrazně odlišné od podmínek, za kterých jsme před lety do EU vstupovali;
  • tyto zájmy EU (globalistů) nejen působí proti našim shora uvedeným základním národním zájmům, nýbrž jsou prosazovány v členských zemí EU (ČR nevyjímaje) přímo na úkor národních zájmů členských států. A to jak za pomoci představitelů těchto členských států, tak i za pomoci bruselské legislativy postupně přebírané jednotlivými členskými zeměmi a vtělované do legislativy vlastní.EU byla založena jako mezinárodní organizace, nevznikla z evropského lidu (žádný takový nebyl a dosud ani není), nýbrž díky činnosti vedení členských zemí, které bez souhlasu svých občanů a tedy neoprávněně předalo EU postupně část své suverenity.

Za toto postoupení části suverenity svých zemí dostaly tyto elity svůj podíl v orgánech EU a příslib jejich podpory u moci v jednotlivých členských zemích ze strany Bruselu. Uplatňování podílu menších členských zemí, jako je ČR, v praxi je však často spíše formální či málo účinné, kdy např. dochází k omezování počtu otázek vyžadujících jednomyslný souhlas na úkor navyšování počtu otázek, kde stačí jednoduchá většina, kterou menší státy nemohou nikdy docílit apod. Jde přitom často o otázky zcela zásadního charakteru, jako jsou otázky migrace do Evropy a rozdělování migrantů do členských zemí EU. Dlužno dodat, že tyto posty v Bruselu jsou nadstandardně honorované (členové EK, europarlamentu, Evropského soudního dvora, ECB, ale též i administrativní pracovníci).

Zástupci členských zemí v Radě Evropy přitom ke svým rozhodnutím nedisponují obvykle plnou mocí od „svého“ lidu, zejména pak ne pro postupné předávání suverenity svých zemí EU.

Ještě horší je situace v Evropské komisi, kde nikým nevolení zástupci členských zemí mají dokonce v popisu práce hájit zájmy EU vůči členským zemím, vč. té své mateřské. Evropská komise se stala postupně dominantní, prosazuje agendu globalistů a uvádí ji do „oběhu“.

Zhruba před rokem vyjádřila Angela Merkelová ultimativní požadavek směrem k členským zemím EU (ČR nevyjímaje), aby předaly zbytek své suverenity do Bruselu, což by znamenalo automaticky již úplnou ztrátu suverenity a zánik těchto členských států, jejich území a hranic a následně i jejich národů.

Je třeba připomenout, že tento ultimativní požadavek A. Merkelové (spolu s pozdějším podpisem německo-francouzské smlouvy) přichází do již dříve vybudovaného prostředí v členských zemích EU, které je založeno na nezpochybňování:

  • členství jednotlivých zemí v EU a
  • činnosti této organizace.

O tom, že cíle vedení EU vycházející ze záměru světových globalistů na vytvoření jediného evropského státu, který má být následně islamizován a přetvořen v Evropský islámský chálifát, jdou zcela proti národním zájmům jednotlivých členských států EU (ČR nevyjímaje), nemůže být nejmenších pochyb. Jdou totiž jak proti definici národních zájmů, tak i státu a jeho suverenity.

V důsledku tohoto ultimáta a zmíněné německo-francouzské smlouvy dochází k nastolení zásadních otázek, které blíže specifikují zmíněný střet zájmů, především pak:

  • zda chtějí žít naši občané v postupně islamizované euroříši, či zda chtějí žít nadále v národním státě se svým jazykem, kulturou, náboženstvím, dějinami atd.;
  • zda máme jako stát i nadále automaticky přebírat různé (často nesmyslné či pro nás omezující) zákony, vyhlášky a předpisy EU a zařazovat je do naší legislativy, či zda máme cizí legislativu zbavující nás stále více naší suverenity odmítnout;
  • zda máme být nadále lacinou montovnou Evropy, či zda se máme vrátit k pro nás výhodnější vlastní produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou a k jejich exportu vlastními silami tak, jak tomu bylo do r. 1989;
  • zda chceme být vzhledem ke stále rostoucímu odlivu zisku z ČR do zahraničí, který dosáhl v r. 2018 již cca 0,5 bil. Kč (cca 10 % HDP, resp. cca 1/3 státního rozpočtu) i nadále krmelcem Evropy, či zda se chceme znovu postavit na vlastní nohy a vrátit se z kategorie rozvojové země, kam nás přeřadila americká investiční banka J.P.Morgan na jaře 2017, zpět do kategorie středně rozvinuté průmyslové země, kde jsme byli v mezinárodních statistikách vedeni od vzniku Československé republiky v r. 1918 až donedávna;
  • zda chceme být nadále potravinově závislí (aktuálně již cca ze 60 % na dovozech potravin často mizerné kvality a za vysoké ceny ze zahraničí), či zda chceme obnovit naši potravinovou soběstačnost;
  • zda chceme, aby někteří naši představitelé a podnikatelé se zaměřovali nadále na dotace a na následné dobývání renty z těchto dotací jako na předmětem svého podnikání, nebo zda se chceme vrátit zpět k vytváření zisku z výroby a služeb všeho druhu se snahou o jeho uchování doma a o jeho spravedlivější rozdělování.

Jinými slovy, zda chceme i nadále setrvat v korupčním prostředí vytvářeném cíleně EU, či zda se chceme vrátit a nadále spoléhat na naši vlastní práci a na naše schopnosti s tím, že v odůvodněných či potřebných případech poskytne podnikatelům dotace český stát přímo a zda chceme pokračovat ve stávající praxi:

  • v jejímž důsledku v naší zemi máme nízké mzdy a platy (průměrné mzdy na úrovni 1/3 mezd německých, ačkoliv oficiálně dosahujeme 70 % německé produktivity, nízké důchody (cca poloviční oproti průměru západní Evropy);
  • nejsme schopni dosáhnout ani vyrovnaného rozpočtu, natož rozpočtového přebytku a dochází tak k našemu neustálému zadlužování, ač se přitom holedbáme vysokým růstem HDP, který ovšem vzápětí necháme ve stamiliardové výši ročně odtékat do zahraničí;

či zda chceme:

  • postavit zpět na nohy naši ekonomiku;
  • zásadním způsobem omezit odliv zisku vytvořeného našimi pracovníky do zahraničí (a tedy srovnat nás hrubý národní důchod s vytvářeným HDP),
  • zvyšovat dále mzdy a platy pracovníků, jakož i důchody našich seniorů na úroveň srovnatelných zemí EU.

Zda i nadále chceme trpělivě snášet nespravedlivé rozdělování vytvářených výsledků naší práce či zda chceme provést změny směrem k ekonomické demokratizaci a k vytvoření předpokladů pro vyšší hmotnou zainteresovanost zaměstnanců na výsledcích jejich práce (obnova družstev všeho druhu, vytváření podniků se zaměstnaneckými akciemi atd.) a zastavit vývoz části naší práce do zahraničí zdarma. A tak by bylo možné dále pokračovat.

V této souvislosti je ale třeba uvědomit si, že EU svými zákony a předpisy vytváří prostředí, kde naznačené změny ve prospěch našich národních zájmů realizovat nelze. Je to logické, globalisté mají zájmy zcela protichůdné národním zájmům občanů jednotlivých členských zemích EU a  je na občanech, aby si řekli, co dále chtějí. Rozhodnutí v této věci je zcela zásadního významu a je výlučnou věcí občanů jednotlivých členských zemí a tedy i občanů našeho státu.

Není to tedy záležitostí německé kancléřky, ačkoliv ta usiluje o to, aby dále rozhodoval o nás a našich dalších osudech a životní úrovni pouze Brusel (fakticky ale loutkovodiči stojící za vedením EU, resp. za Evropskou komisí).

Požadavek Angely Merkelové, aby se národní státy vč. ČR vzdaly své (zbývající) suverenity, tak opět otevřel otázku skutečných cílů EU, slibované leč nenaplněné prosperity pro občany ČR (či jejich převážnou většinu), nám předurčeného podřízeného postavení v této mezinárodní organizaci, způsobu fungování a nedemokratického rozhodování v EU a v jejích orgánech. A především nevratných důsledků takové rozhodnutí pro náš národ a jeho další existenci.

Ačkoliv se Merkelová obrátila s tímto požadavkem na parlamenty členských zemí EU, jediným, kdo by mohl o odevzdání suverenity našeho státu do Bruselu rozhodnout, jsou občané-voliči, nikoliv sám parlament či dokonce jen vláda.

Jedině naši občané svým většinovým hlasováním mohou v této věci rozhodnout, zda chtějí hájit své národní zájmy či na ně a tím i na další existenci našeho státu, národa a na jeho islamizaci rezignovat.

Občané Velké Británie v tom mají přes veškerý odpor jejich dosavadního parlamentu jasno a dali to v právě skončených mimořádných volbách též jasně najevo. Postavili se zcela jednoznačně na obhajobu svých národních zájmů. Teď je řada na občanech dalších členských zemí. Příklad a návod k postupu již mají.

Pokračování