 |
| Zbyněk Fiala |
Vánoce jsou svátky klidu, což si překládám jako čas ke čtení tlustých knih. Někdy se však do dobrodružství poznání vklíní i dobrodružství poznávání.
Dlouho jsem odkládal přelomovou práci francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století, která u nás vyšla v Knižním klubu s podporou Francouzského institutu v Praze (2015). Základní teze jsem znal, ale 663 stran i s rejstříkem je opravdu velká porce. Byla to chyba. Je to nesmírně vstřícné a strhující čtení, ekonomicky objevné a přístupné i pro lidi neznalé oboru, hnané čirým zájmem o poznání. Někdo říká, že to byla kniha roku, když poprvé vyšla roku 2013 v pařížském nakladatelství Seuil, jiní, že jde o knihu desetiletí.
Je tu však problém, na některých místech přestává být český text srozumitelný, a když se podívám do francouzského originálu nebo anglického překladu, věc je hned jasná. Ne každý je ovšem tak odhodlaný jako já, ostatně jsou i zajímavější věci než porovnávání stejných knih. Pustí se do toho málokdo taky proto, že knihy čte hlavně starší generace, ale ta moc jazyky neumí. Mileniálové zase umějí anglicky či francouzsky jako když bičem mrská, ale většinu z nich zase nikdo nepřinutí číst.
Zrovna toho Pikettyho bych jim doporučil se vší vážností, protože svoje pozorování odvíjí od bezpočtu historických dokladů, nejen statistických řad, ale i závětí a registrů majetku. Vnímá jako autoritu i velké kritické romanopisce 19. století. Dospívá tak k zákonitostem, které nás budou provázet i do budoucnosti, pokud dovolíme, aby ve světě začaly znovu převažovat elity, které svého postavení dosáhly nikoliv veřejně prospěšnou zásluhou, ale pouhým dědictvím, rodem.
Hlavním tématem Pikettyho knihy je narůstání nerovností a popis mechanismů a zákonitostí, které to mohou vysvětlit.
Piketty se například zabývá rozdíly mezi národním důchodem (souhrn příjmů uvnitř státu) a vnitřní produkcí (produkcí v dané zemi). Za národní důchod je pro jednoduchost považováno 90 procent HDP, částka, která vznikne po odečtu desetiny na odpisy (opotřebení výrobních prostředků). Důchod však zahrnuje i rozdíl mezi vývozem a dovozem a přílivem nebo odlivem zahraničních výnosů. Na většině kontinentů se důchod a produkce víceméně shodují. Ale to neplatí pro jednotlivé země. V Evropě severské země víc vyvezou a investují v zahraničí, zatímco jižní a východní země víc dovezou a odvádějí víc výnosů zahraničních investic. Výsledné saldo (dostali jsme mínus vydali jsme) v rámci Evropy i většiny dalších kontinentů se vejde do půl procenta. Bilance jsou celkem vyrovnané.
Je však jediný kontinent, kde je rozdíl značný, a tím je Afrika, píše se na straně 91 českého předkladu:
„Podle světových platebních bilancí, které od roku 1970 každoročně sestavují Spojené národy a další mezinárodní organizace (Světová banka, MMF), disponují obyvatelé afrického kontinentu příjmem nižším než 5 % jejich domácí produkce (v některých zemích tento rozdíl přesahuje 10 %).“
Ono „příjem nižší než 5 procent domácí produkce“ jsem pro jistotu zdůraznil. Že by dostávali jen dvacetinu toho, co vyrobí? Na tohle že Piketty přišel?
Ale v žádném případě. Piketty podle francouzského originálu (v mé elektronické knize je to na straně 118) pouze konstatuje, že národní důchod, kterým disponují obyvatelé afrického kontinentu, bývá systematicky nižší asi o 5 % než je jejich vnitřní produkce…
Chybinka? Možná. Nicméně podstatná. Český text vyznívá tak extrémně, že nemá cenu mu věnovat pozornost. Jenže správný překlad by nás upozornil na něco, co důvěrně známe. Platební bilance ČR každoročně zaznamenává výplatu prvotních důchodů nerezidentům do zahraničí ve výši 300 a více miliard korun. Začalo to už v době, kdy jsme se teprve vzpamatovávali z recese. Roku 2015 jsme tak odváděli 7,7 procenta HDP, to bylo třetí nejvyšší číslo v zemích OECD. Je to statistika, se kterou bychom se lépe vyjímali v Africe než v Evropě, napadne českého čtenáře nad francouzským originálem. Pouze neobratnost překladu, nebo jak to nazvat, nám znemožnila porovnat situaci v Africe s poměry doma.
Piketty je kritický autor, ale nepřehání to. Nevolá po žádné revoluci, děsí se sovětského systému, drží se sociálně-demokratických představ o fungující společnosti, tedy takové, kde demokracie není zablokována nesouměřitelnými sociálními nerovnostmi. Má zato, že našel jejich hlavní příčinu. Vidí ji v tom, že míra kapitálových výnosů je dlouhodobě vyšší než míra růstu produkce. Vyjadřuje to nerovností r > g.
Jedním z projevů této nerovnosti je hromadění kapitálu. Když velikost nahromaděného kapitálu vyjádříme v násobcích ročního důchodu (kolik let by trvalo, než by se tento kapitál vytvořil z ročních výnosů celého hospodářského systému), zjišťujeme, že ve vyspělých zemích jsou běžné hodnoty 500 – 600 procent. Čili že průměrný kapitál je pětkrát až šestkrát vyšší než roční produkce. Je-li pak míra kapitálových výnosů na úrovni 5 %, dostane tyto výnosy pětkrát až šestkrát, čili shrábne celkem 25 – 30 procent z národního důchodu. A tak pokud je výnosová míra vyšší než hospodářský růst, i věda potvrzuje, že čert nosí na větší hromádku.
Ono r > g tedy Piketty považuje za hlavní zdroj zvyšování nerovností, základní divergenční sílu, která má vliv na rozdíly mezi státy i mezi lidmi uvnitř společnosti.
Jak z toho ven? Co takhle trh? Ví přece nejlépe. V českém překladu na straně 47 to takhle vyznívá, pokud vůbec něco.
„Především je třeba zdůraznit, že zásadní nerovnost r > g, základní divergenční síla v našem výkladu, nikterak nesouvisí s nedokonalým fungováním trhu. Naopak, čím je kapitálový trh v ekonomickém slova smyslu „dokonalejší“, tím je větší šance, že se podaří ji kontrolovat.“
Z českého předkladu tedy nabudeme zmateného dojmu, že základní síla, fakt, že kapitál odebírá stále vyšší podíl z toho, co se ve společnosti vytvoří, sice nesouvisí s nedokonalým fungováním trhu, ale kdyby byl trh nedokonalý méně, tak by souvisela. Uf!
Jenže Piketty nás rozhodně nechtěl přesvědčovat o tom, že když trh dostane větší šanci, tak tyto rozdíly vyřeší. Tedy že je větší šance tyto rozdíly kontrolovat, když trh očistíme od různých nedokonalostí a překážek. Naopak nás varoval, že čím bude trh dokonalejší, tím bude tato divergenční síla zřejmější, její vliv snáze ověřitelný (plus elle a de chances d´etre vérifiée).
Uvedená věta nám tedy ve skutečnosti sděluje, že na lépe fungujícím trhu bude tendence zvyšování rozdílů mezi výnosy kapitálu a práce lépe patrná, zjistitelná, nikoliv však napravitelná. Čím větší je výnos kapitálu ve srovnání s růstem důchodu, tím rychleji narůstá jeho podíl na důchodech. Podle Pikettyho činí podíl kapitálu na celkových důchodech ve světě 30 procent. Třetina produkce jde stranou jen proto, že někdo má víc peněz!
Rozdíl mezi tím, zda trh zvýrazňuje, nebo kontroluje, není malý. Piketty polemizuje se starším pojetím amerického ekonoma Sollowa z 50. let minulého století, který spoléhá na samoregulační funkce trhu i v oblasti vysokých sociálních nerovností. Měl to zařídit rychlejší hospodářský růst (příliv zvedne všechny lodě). Piketty však vidí nutnost regulace, především progresívního zdanění, které zabrzdí růst majetkové spirály.
Překladatel tedy v klíčové pasáži vzal Pikettymu slovo a dal přednost tomu, co tvrdí jeho oponent.
Je to chyba jako hrom, ale možná se chtělo od překladatele příliš. V anglickém překladu nenajdeme úvahu o zvýrazňování či doložitelnosti, ale píše se tam natvrdo, že na dokonalejším trhu se zmíněné rozdíly zvětšují. Není pochyb. V Česku však může vstoupit do hry i to, že u nás není o všemocnosti trhu žádných pochybností. Není-li něco jasné, dám český mainstream, který jako by vypadl z těch amerických 50. let.
Piketty se věnuje v úvodu své knihy také výkladu o statistických zdrojích a metodice bádání, a nakonec se vymezuje vůči americké škole. Píše, že s ní přišel do kontaktu na začátku 90. let jako 22letý mládenec „jakmile měl doktorát v kapse“. Byl to nepochybný talent, protože jej okamžitě zaměstnala „jedna bostonská univerzita“ – tam jsou ty nejlepší. Ale zůstat tam nechtěl, američtí ekonomové ho „nijak nepřesvědčili“.
„Samozřejmě, všichni byli velmi inteligentní, a i dnes mám mezi nimi hodně přátel. Ale něco mi tam vadilo: bylo to ideální místo na to, abych si uvědomil, že o ekonomických problémech současného světa nevím zcela nic (má práce se skládala z několika relativně abstraktních teorémů). Přesto mě ostatní ekonomové měli rádi. Rychle jsem si uvědomil, že od dob Kuznetse se nikdo výrazněji nezabýval shromažďováním historických dat týkajících se vývoje nerovnosti (do čehož jsem se po návratu do Paříže okamžitě pustil), a přesto kolegové produkovali čistě teoretické výsledky, aniž by tušili, jaké jevy mají vlastně vysvětlovat. To samé se očekávalo ode mne.
Řekněme si na rovinu, ekonomická věda ještě neopustila své dětinské nadšení pro matematiku a čistě teoretické spekulace, které jsou navíc velmi často ideologické, a ponechává stranou historický výzkum a sbližování se s ostatními společenskými vědami. Ekonomové se až příliš často zabývají podružnými matematickými příklady, které nikoho kromě nich nezajímají, což jim umožňuje poměrně bez námahy vypadat dostatečně vědecky a vyhýbat se odpovědím na mnohem komplikovanější otázky, které jim nabízí svět kolem.
Být univerzitním ekonomem ve Francii má velkou výhodu. V naší zemi si ekonomů akademický svět ani politické a finanční elity nijak zvlášť nepovažují. Tudíž jsou nuceni přestat pohrdat ostatními disciplínami a opustit svůj absurdní pocit nadřazenosti, protože ve skutečnosti nevědí téměř nic. Na ekonomii a ostatních společenských vědách je mimochodem hezké to, že člověk vychází z tak mála, někdy opravdu hodně mála, že může doufat ve velké pokroky.“
Jak říkám, má smysl to číst.
(zf)
