 |
| Listopad 1989 – pražský Albertov |
redakce
Dnes odpovídá Jiří Guth
1) Jak jste viděl události roku 1989 v tehdejší době?
Tehdejší události jsem viděl „zevnitř“, tedy aspoň v tom smyslu, že jsem byl stávkujícím studentem. Zpočátku jsem to vnímal jako jakési rozšířené pokračování ani ne tak odporu proti režimu, ale spíš určité emancipace. Tu jsem dříve zažíval ve své rodině, s přáteli ochranáři a hlavně v zahraničí, ať to bylo Polsko se svou Solidaritou, Švýcarsko, kde mám příbuzné, nebo třeba zakavkazské republiky, kam jsem jezdil na studentské výměny. Posléze, zhruba počínaje generální stávkou 27. 11., jsem pochopil, že se opravdu rýsuje něco jako převrat. Zhruba od pozoruhodně rychlé volby nového prezidenta jsem pak začal tušit, že celé hnutí, jehož součástí jsem se bez jakékoliv pochybnosti cítil, nebude zdaleka tak průhledné a srozumitelné, jak o sobě samo prohlašovalo. Ale že by nám tehdejší „revoluci“ někdo ukradl, to jsem si nemyslel ani dlouho po tom, kdy se takové názory či otázky začaly veřejně objevovat. Jako obrat či odvrat od dosavadního směřování jsem vnímal až výsledky voleb v roce 1992.
2) Jak tyto události a vše, co bylo jejich důsledkem, hodnotíte dnes?
Snad napřed chci říci, že pochybnosti o tom, zda bylo předání moci nějak zákulisně předjednané či dojednané, mě vůbec netrápí. Tedy v tom smyslu, že i kdybych se dozvěděl přesvědčivé potvrzení toho, zda bylo nebo nebylo, mé hodnocení by se tím určitě nezměnilo. Ale fakt je, že s ohledem na zprávy a zkušenosti z ostatních států bývalého východního bloku si dosud myslím, že nejspíš předjednané či domluvené nebylo. Pocit „ukradené revoluce“ nemám, i když mě politický vývoj hodně zklamal. Nepodařilo se nám využít „okno“ možného přesměrování politického uspořádání přinejmenším na nějaký ten kapitalismus s lidskou tváří – někdo tomu říká i socialismus – třeba jako je ve skandinávských zemích, neřku-li něco ještě lepšího. Možná, že to nebylo možné takřka subjektivně, viz zmíněné zkušenosti jiných států v podobné situace i jiných směrů a hnutí leckde po světě. Nevím, zda určitou výjimku nemůže představovat Vietnam, ale ten znám jen málo. Nebo snad Kuba? Druhé hledisko bych mohl vzletně označit jako objektivní, ale míním tím prostě tlak nadnárodních korporací, kapitálu. Pro mě jako ekologa či environmentalistu k tomu přistupuje i zklamání z toho, že se nepodařil nějaký významnější obrat společnosti a ekonomiky v Č(SF)R k udržitelnosti. Přitom jsme už tehdy zhruba věděli, myslím hlavně na své učitele a přátele Bedřicha Moldana a Josefa Vavrouška, co je třeba, nebo aspoň čemu se vyhnout, čemu předejít. Nepodařilo se.
3) Co byste přál České republice a Čechům do dalších 30 let?
Jsem málo cynický (a patetický) na to, abych odpověděl prostě „přežít“, ale je fakt, že mě to napadlo. Leč k věci – a abych si s odpovědí lépe poradil, oba předměty nahlédnu ze dvou různých úhlů a navíc ještě jednoho adresáta přidám. Tak tedy: Čechům v etnickém a kulturním smyslu přeji další rozvoj jazyka a společného národního povědomí. Jednak proto, že kulturní rozmanitost je přinejmenším srovnatelně důležitá, jako ta přírodní, jednak protože se za ten jazyk a povědomí cítím spoluodpovědný. Čechům ve smyslu obyvatel ČR přeji vzájemné porozumění a toleranci. České republice jako instituci přeji, aby našla, lépe snad „nacházela“ rozumnou formu a hlavně vztah se sousedy, samosprávou a nadnárodními institucemi, čímž míním především Evropskou unii, i kdyby se nějak podstatně proměnila. I zde bych zmínil spoluodpovědnost, kterou, jsem přesvědčen, jako společnost máme nejen za státní území, ale i za Evropu a za Zemi. České republice jako soustavě veřejné správy rozhodně přeji radikálnější demokracii, omezovanou leda imperativem ochrany životního prostředí. Jako samostatný předmět, neredukovatelný na národ ani na stát, chci doplnit českou zemi – té bych naopak tzv. rozvoje, jak je dnes obecně chápán, přál co nejméně. Z lásky k ní.
