Jaromír Habr
Současný systém, k němuž jsme v průběhu uplynulých třiceti let dospěli, rozhodně není politickou pluralitou ani demokracií a občanům neposkytuje svobodu. A není ani volným trhem.
Kdyby současný systém byl na globální úrovni politickou pluralitou, nejen že by se vládci západního společenství nepokoušeli eliminovat Rusko, Čínu a všechny další země, reprezentující alternativu neoliberalismu, ale už dávno by s těmito zeměmi vedli zcela otevřený dialog, rovnoprávně spolupracovali a brali si z nich příklad v tom, v čem jsou úspěšnější.
Kdyby současný systém byl na vnitropolitické úrovni politickou pluralitou, nejen že by obě veřejnoprávní média dávala stejnou příležitost reprezentantům všech politických názorů a zcela se při tom zdržela publikování vlastních názorů a ideologicky motivovaných zásahů, ale naopak by vytvářela prostor pro vznik názorových alternativ, jejich diskusi a zpravovala by o nich širokou veřejnost.
Kdyby současný systém byl demokracií, pak by prosazoval opatření mířící ke stabilnímu dlouhodobému naplňování zájmů většiny, nikoli menšiny, a namísto aby občany manipuloval, pozorně by jim naslouchal, aby jim mohl lépe sloužit. Kdyby politické strany byly demokratické, neslibovaly by ve volební kampani humanismus, aby po volbách zahodily sliby a zaváděly zákon džungle.
Kdyby současný systém poskytoval svobodu, nemuseli by se mladí lidé, naplňující základní lidskou potřebu, bydlení, zříkat podstatné části své svobody na desítky let, když se upíšou bankám a tím i plně vystaví na milost zaměstnavateli, kdy, aby neskončili na ulici, musejí jako zaměstnanci zapomenout na svá zákonná práva.
Kdyby současný systém byl volným trhem, nepřipustil by ani vznik nekalé konkurence nebo kartelového chování, natož jejich dlouhodobou existenci. Nepřipustil by nerovné dotace, nezaváděl ochranářská opatření vůči zemím, které umějí vyrábět za nižší cenu, nezachraňoval banky, jejichž majitelé jako podnikatelé selhali a měli by proto logicky a v souladu s deklarovanými ideologickými postuláty svobodného trhu skončit krachem.
Kdyby termín „neoliberalismus“ nebyl jen propagačně-manipulační nálepkou, účelově zneužívající v něm obsaženého termínu „svoboda“, kdyby termín „volný trh“ nebyl pouhým eufemismem pro: „Na těch, kteří se nemohou bránit, si urvi, kolik můžeš!“, a termín „demokracie“ pouhou zástěrkou pro postupně a skrytě zaváděnou totalitu, ani pak by nebylo co slavit. Neboť předlistopadový systém, i když neuspěl, se alespoň snažil naplňovat zájem většiny a odstraňovat vlastní nedostatky, kdežto cílem toho současného není odstraňovat vlastní nedostatky, nýbrž zavádět vlastní zrůdnosti.
