Jan Šneberk
12.11.2019 Svornost (FB)
V současné době existuje mnoho, někdy povedených a někdy hodně nepovedených, definicí termínu nacionalismus. Oprostěme se od novinářských a mediálních klišé a pojďme si tento termín stručně definovat a řekněme si, jak ho konkrétně naše sdružení vnímá. Samozřejmě považujeme nacionalismus v intencích níže uvedených za pozitivní a přínosnou ideu.
Nacionalismus je ideologie (světonázor), který považuje národ za základní společenskou jednotku. Každý národ má právo na vlastní stát na svém historickém území, protože jen vlastní a samostatný stát je garantem zdravého vývoje národa.
Historická zkušenost potvrzuje, že jediné funkční státy jsou ty postavené na existujících národech. Pokud rovnítko mezi těmito entitami neexistuje, směřuje obojí k neodvratnému konci. Národ je asimilován početnějším a silnějším národem (Polabští Slované, Lužičtí Srbové atd.) a v případě státu se takový stát záhy rozpadá (Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Jugoslávie aj.). Jedinou možností, jak udržet existenci nenárodního státu, je vytvoření nového národa intenzivní výchovou a sebepropagací s důrazem na společnou historii a zájmy (Švýcarsko, USA aj.).
Liah Greenfeldová, profesorka politologie a sociologie na Bostonské univerzitě a spolupracující s dalšími univerzitami, ve svém stěžejním díle Nationalism: Five road to Modernity – Nacionalismus: Pět cest k modernosti (1992) definuje několik specifických forem nacionalismu vzniklých historickým vývojem. V Anglii a ve Spojených státech existuje první typ nacionalismu – individualistický a občanský; ve Francii je jiný model nacionalismu, a to kolektivistický a občanský, a třetím typem je nacionalismus kolektivistického a etnického typu, jaký je např. v Rusku*), Německu a i v České republice.
Podle našeho názoru první dva typy, které uvádí, nejsou klasickými nacionalismy, ale územními patriotismy, běžným již od raného středověku. Nejsou přirozené a mají v sobě bohužel i negativní aspekty, na které odpůrci nacionalismu rádi poukazují. Spojené státy, aby uchovaly i do budoucna vlastní integritu, díky agresivní nacionalistické výchově vytvářejí ve svých občanech mylný pocit, že jsou jedinými nositeli svobody a demokracie, a že je to opravňuje k vměšování do vnitřních záležitostí jiných států-národů. Stejně tomu je v případě Francie, která svým ignorováním specifické etnicity utlačuje minoritní národy, jako jsou Baskové či Bretoňci.
Národ definuje několik kritérií, které odlišují jeden národ od druhého. Kromě národního vědomí na základě společného jazyka a kultury jsou důležitým aspektem i společné hodnoty a historická zkušenost promítnutá do národní symboliky a mytologie, často je důležitým faktorem i náboženské vyznání.
Naprosto odmítáme definici nacionalismu jako ideologie vycházející z přesvědčení o výjimečnosti a zpravidla i nadřazenosti vlastního národa. Všechny národy na světě jsou výjimečné, bez jakéhokoliv nádechu nadřazenosti. Každý má být ve svém domově pánem a žít podle pravidel, která si sám určí, byť se nám Středoevropanům mohou zdát jakkoliv „podivná“.
Původ nacionalismu jako ideologie je kladen do doby francouzské revoluce, byť někteří autoři, jako např. i zmiňovaná Liah Greenfeldová, ho kladou do Británie na začátek 17. stol. Prvním skutečně moderně koncipovaným nacionalismem na světě jsou ideje definované během husitské revoluce, kdy Čech byl definován podle tří základních hledisek – patria/vlast (obýval české země), lingua/jazyk (mluvil slovanským jazyk) a sanguis/krev (pokrevní společenství, etnická příslušnost po otci i po matce). Byť existují i starší náznaky např. v české Dalimilově kronice, nelze s určitostí tvrdit, že je to onen etnický nacionalismus.
Nacionalismus nesměřuje k nenávisti, jak se nás někteří pseudoliberálové snaží indoktrinovat, ale je to pozitivní souznění v sounáležitosti s lidmi sobě blízkými. Stejně jako v případě přírodní diverzity je třeba zachovat i národní a kulturní diverzitu v čisté podobě a zabránit multikulturnímu pelmelu, který se pomalu stává globálním standardem. Cizí nechceme a vlastní nedáme.
Zveřejněno 15.12.2010 ,
