Thierry Meyssan
19.11.2019 VoltairenetOrg, překlad Messin
Již 18 let diskutujeme o podivném vývoji médií, která, jak se zdá, kladou čím dál menší důraz na fakta. Tento jev připisujeme jejich demokratizaci prostřednictvím sociálních sítí. Je to prý proto, že se dnes každá osoba může stát novinářem, což snížilo kvalitu informací. Právo hovořit by tedy mělo být vyhrazeno elitám.
Co když je tomu přesně naopak? Co když zvažovaná cenzura není žádnou odpovědí na tento jev, ale pouze svým vlastním pokračováním?
Propaganda
V politických systémech, kde moc potřebuje účast lidí, je účelem propagandy co nejvíce lidí přimět, aby se drželi určité ideologie a mobilizovat je, aby ji uplatňovali.
Metody použité k přesvědčování jsou stejné, ať už člověk jedná v dobré, či špatné víře. Ve 20. století však používání lží a jejich opakování, odstraňování jiných názorů a nábor do masových organizací poprvé teoretizovali britský poslanec Charles Masterman, americký novinář George Creel a zejména německý ministr propagandy Joseph Goebbels, jak víme s ničivými následky. (1) Proto po konci dvou světových válek Valné shromáždění OSN přijalo tři usnesení, která odsuzují použití úmyslných lží ve sdělovacích prostředcích k vyprovokování války, a přimělo členské státy, aby zajistily volný tok myšlenek, jedinou prevenci intoxikace. (2)
Zatímco propagandistické techniky byly za posledních 75 let zdokonaleny a jsou systematicky používány ve všech mezinárodních konfliktech, postupně ustupují novým technikám vlivu v zemích míru: již není otázkou jak veřejnost udržet u ideologie a donutit jí jednat ve službě moci, ale naopak jí odradit od zasahování do dění, paralyzovat jí.
Tato strategie odpovídá takzvaně „demokratické“ organizaci společnosti, ve které má veřejnost schopnost postihovat moc, což bylo dříve zřídka.
Za posledních 18 let se rozšířila s „válkou proti terorismu“. Mnoho intelektuálů zdůraznilo absurditu tohoto výrazu: terorismus není nepřítel, je to vojenská technika. Nemůžeme však vést válku proti válce. I když jsme tomu tehdy nerozuměli, účelem tohoto paradoxního výrazu bylo zavést éru post-pravdy.
Post-pravda
Vezměme si příklad nedávné popravy Abú Bakr Bagdádího. Všichni víme, že skupina helikoptér nemůže letět nízko napříč Sýrií, aniž by nebyla spatřena obyvateli, či lokalizována ruskými systémy protivzdušné obrany. Příběh, který nám byl vyprávěn, je zjevně nemožný. Přesto zdaleka nezpochybňujeme to, co považujeme za propagandu, diskutujeme o tom, zda se kalif, zahnaný do úzkých zvláštními silami USA, vyhodil do vzduchu se dvěma, či třemi dětmi.
V jiných časech bychom se shodli na tom, že základní část tohoto příběhu je nemožná, nemohli bychom tedy brát vážně ani další části, které jsou před námi, počínaje smrtí kalifa. Teď myslíme jinak. Přijímáme, že tato faktická část byla zfalšována, a priori z důvodů bezpečnosti, a zbytek příběhu považujeme za autentický. Z dlouhodobého hlediska zapomeneme na naše problémy s touto, nebo jinými částmi a zveřejníme encyklopedie, které budou vyprávět tento krásný příběh s jeho velmi netypickými prvky.
Jinými slovy instinktivně chápeme, že tento příběh neříká fakta, ale přináší zprávu. Proto se nestavíme tváří tvář faktům, ale tváří tvář poselství, jak jsme mu rozuměli: jak Usáma bin Ládin, tak Abú Bakr Bagdádí byli popraveni; moc nadále přetrvává ve Spojených státech.
Abychom posunuli naše vědomí od faktů ke zprávám, musí autorská mluva podat nekonzistentní příběh. Opakování není nešťastnou chybou, ale technickým požadavkem jejich práce.
V klasické propagandě bylo cílem vyprávět souvislé příběhy, v případě potřeby skrývat určitá fakta nebo falšovat. Teď už ne. Protože se už nesnažíme přesvědčit o krásných příbězích, pokud nutně nezapadají do reality. Řešíme však přechodný stav vědomí, jehož prostřednictvím přenášíme zprávy. Jsme si vědomi, že ta záležitost s helikoptérami je nemožná, ale můžeme se přesvědčit tím, že ji odstraníme z pole našeho vědomí. Část z našeho intelektu byla potlačena.
Lžeme si sami sobě.
V posledních letech můžeme najít velké množství případů použití této balící techniky. Vše, co bych mohl zmínit, většinu mých čtenářů znervózní, protože každý příklad vyžaduje, abychom si uvědomili, že jsme byli oklamáni naší vlastní spoluúčastí. Nesnášíme, když na nás poukazují naše vlastní chyby.
Alespoň malý příklad. Je starodávný, ale zásadní. Dodnes hraje důležitou roli. Během útoků 11. září letecké společnosti okamžitě zveřejnily kompletní palubní seznamy cestujících a personálu, kteří zemřeli. O dva dny později ředitel FBI představil svůj popis 19 únosců, kteří podle jeho názoru útoky provedli. Podle údajů z první ruky leteckých společností však žádný z nich nenastoupil do čtyř letadel. Jeho verze je proto nemožná. O osmnáct let později však pokračujeme v diskusi o povahách těchto jednotlivců.
Protijed
Za posledních 18 let nám bylo řečeno, že technologickým pokrokem, který nabízí všem možnost vyjádření na blogu, či sociálních sítích, došlo ke znehodnocení veřejného projevu. Kdokoliv může říkat cokoliv. V minulosti měli příležitost vyjádřit se pouze politici a profesionální novináři. Zaručili kvalitu svých intervencí a textů. Dnes vulgum pecus – dav ignorantů, hodí pytle na lucerny a šíří fake news.
Je to však přesně naopak. Přední politici, počínaje prezidentem George Bushem mladším, a premiérem Tony Blairem nasadili nekonzistentní projevy ke ztlumení reakce veřejnosti obecně a zejména jejich voličů. Tato technika nahrazuje pravdu absurditou, stejně jako ostatní lžemi. Tohle zničilo fungování demokratických systémů, které se obyčejní lidé snaží vlastními prostředky obnovit.
Televizory CRT zobrazují obraz o 625 řádcích. Stačí, když jeden z nich bude rozmazán a budete ho hned vnímat jako samostatný obraz. Na stejném principu stačí slyšet jediný odlišný pohled, aby se lži všudypřítomné propagandy staly evidentními. Proto propaganda, když lže, potřebuje vytrvalou cenzuru. Pokud však lži dojdou do diskurzu nekonzistence, aby se tato nekonzistence stala nedobrovolně zřejmou, neměly by se již cenzurovat alternativní úhly pohledu. Naopak, musíme je nechat vyjádřit a vystavit některé z nich veřejnému odsouzení a onačení za fake news.
Protijed na post-pravdu není ověřování faktů, to bylo vždy základem práce novinářů a historiků, je to obnovení logiky. Proto je dnes zapotřebí nová forma cenzury. Většina uživatelů Facebooku byla někdy nahlášena. V nesčetných případech nemohou uživatelé Facebooku pochopit, proč byli cenzurováni. Marně hledají, která zakázaná slova byla detekována počítačem, či který ne-občanský postoj byl zakázán dohlížitelem. Ve skutečnosti tím, za co jsou často obviněni a svévolně sankcionováni, je obnovená logika jejich uvažování.
