Lubomír Man
23. 11. 2019
Cožpak je pro nás někdo z politiků ať živých či mrtvých větší hodnotou, než první náš prezident a zakladatel T.G. Masaryk? Cožpak větší polovina z nás Čechů, Moravanů a Slezanů, neodpoví s nadšeným souhlasem a s pocitem, že právě tohle v politice až dosud marně hledá – a nenachází – přečte-li si tuto základní politickou Masarykovu ideu?:
“Veškerá politika vnitřní a zahraniční je mně především upevňováním humanity. Podřizuji politiku požadavkům ethickým. Politika rozumná a poctivá (Havlíček) je nejpraktičtější, nejúčinnější a nejvýhodnější.To i idealisté, lidé slušní a čestní, mají nakonec vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo více, než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou koneckonců hloupí.”
Cítíte též, jak se těmito Masarykovými slovy a zvláště pak oním jeho vyjádřením, že politika je pro něj především upevňováním humanity, vzpíná obraz a představa politiky z rovin i hlubin, až kamsi do nadoblačných výšin? Jak najednou cítíme: ano až tam , až tak vysoko by politika měla být, až tam bychom ji chtěli nacházet, ale ona tam není, protože ona se spíše než dosahováním ideálů zabývá obchodem a handrkováním podomním.
Cítíme to všichni a cítíme to nejvíc a nejbolestněji my, Masarykův lid. A nejsme přitom žádná vybraná družina, vždyť se do ní počítáme my téměř všichni poctiví Češi, Moravané a Slezané. Je nás dobrá větší polovina národa a mohli bychom na poli politiky vykonat zázraky, kdybychom si konečně svou sílu a též to mnohé a cenné, co nás spojuje, uvědomili.
Kdo by se nám poté při volbách mohl postavit? Jaké lepší a potřebnější vlastnosti člověka a politika by kdo mohl před národ postavit, než ty, které v Republikánské osvětě ve dvacátých letech vyslovil T.G. Masaryk: “občanská slušnost, žádná příkrost, poctivá hra (fair play), věcnost, tolerance a umírněnost”.
Vždyť naší silou nepominutelnou by byl už náš název. Jméno Masarykův lid by od nás spolehlivě odpuzovalo lidi vypočítavé a nepoctivé, a naopak masarykovskou počestností a poctivostí by si strana s Masarykovým jménem na štítě neporušitelně zavazovala všechny, kteří by se stali jejími členy i příznivci.
Byli bychom stranou, která by se vyslovovala proti šlechtickým privilegiím a zájmům a plně by stranila prostým pracujícím lidem. Nade vše ostatní bychom vyzdvihovali ideje rovnosti lidí a přednostní řešení otázek sociálních. Demokracie, kterou bychom se honosili, by byla demokracií humanitní – a v žádném případě ne demokracií liberální – která dle Masarykova názoru demokracií požírá. Požadovali bychom znovuzavedení zákona o přečinu hanobení prezidenta republiky, a v praktickém provádění politiky bychom prosazovali hlavně masarykovskou slušnost a poctivost. Rozhodně bychom odmítali přijímat ucelené pravdy přicházející k nám z kterékoli světové strany jako pravdy definitivní a tím pro nás též platné a závazné, a projevovali bychom ctižádost nacházet si své české pravdy sami. Ty bychom dle Masarykova návodu hledali v diskuzi třeba i těch nejprotichůdnějších hledisek a názorů, a kdybychom shledali, že se tyto námi takto nalezené pravdy nacházejí v nesmiřitelném rozporu s pravdami vnucovanými nám organizacemi nám nadřízenými (např. NATO a EU), uvažovali bychom o tom, že tyto organizace v zájmu zachování mravní čistoty národa opustíme.
Chtěli bychom být sví, češští, protože ve vlastenectví spolu s Masarykem spatřujeme sílu ženoucí národ vpřed. A třebaže bychom spolu s Masarykem uznávali přednosti jiných národů, přesto bychom spolu s ním též vnímali, že Česko, naše vlast, má být oním národem vyvoleným.
Masaryk nám k němu ukázal cestu a na nás je, zda po ní vykročíme.
Nejdřív k založení nové masarykovské strany a poté k volbám, ke kterým bychom snad poprvé v našich životech kráčeli s ohněm v srdci.
Poprvé…
Takže?
