Ivan David
21. 11. 2019 parlamentnilisty
Přítel mi přeposlal jakýsi pokus o polemiku s mými názory publikovanými v rozhovoru na Parlamentních listech. Měl jsem upřímnou snahu zjistit, kdo je autor Michael Waigel. Vygúgloval jsem tři, jeden je provozovatel turistické chaty u jezera Fichtelsee, druhý šéfkuchařem v Bayreuthu, třetí je mladý roztomilý hustě tetovaný německý básník. Čtvrtý je autor dvou článků na Parlamentních listech. Nic bližšího o něm nelze zjistit. Například, zda reálně existuje pod tímto jménem. Smiřuji se s tím, že jde o anonyma.
Ve svém prvním článku z 1. 7. 2019 ZDE se pan Waigl blýskl brilantní úvahou: „Jsou-li státem dotovány politické strany, tak proč ne také politické neziskovky?“
V svém druhém článku ZDE se Michael Waigel chlubí: „… posledních třicet let jsem velmi šťastný a spokojený a těžko se mi polemizuje s těmi, kdo vývoj vidí opačně.“ Je-li již 30 let velmi šťastný a spokojený, pak k žádnému vývoji nedošlo. Běžně pocit velkého štěstí tak dlouho netrvá, dokonce ani u euforické formy manie, nedaří se toho docílit ani zkušeným feťákům. Pocit štěstí trvá obvykle minuty, hodiny, zřídka dny, ojediněle týdny. Autor dosáhl světového rekordu.
Pokud se Michaelu Waigelovi těžko polemizuje s lidmi, kteří to vidí opačně, pak ať se snad ani nesnaží. Je zřejmé, že se mu naopak lehko polemizuje s lidmi, kteří to vidí stejně jako on. Zajímalo by mě, jak taková polemika vypadá.
Stejně těžké je pro Michaela Waigela pochopit, že k dosažení cílů se lidé občas spojují. On sám zřejmě nemá důvod, je velmi šťastný. Pokud nemají cíle vyjít předčasně najevo, mluví se o spiknutí. Opravdu Michael Waigel věří, že se lidé nedomlouvají, že se věci dějí zcela náhodně? To by posílilo moji na počátku uvedenou pochybnost, zda Michael Waigel opravdu existuje.
Moje odpovědi ve zmíněném rozhovoru prý pana Waigela vedou k úvaze o mojí duševní rovnováze. Našel v něm „nepředložené“ výroky. Podle wikislovníku je nepředloženost synonymum blbosti. wiktionary. Kdyby prý nevěděl, s kým je rozhovor veden, tipoval by na komunistu se stihomamem. Škoda, že to blíže nevysvětlil a nechal čtenáře tápat. Také bych rád věděl, jak se mi to podle něj projevuje. Jinak tipoval špatně, v KSČ jsem nebyl. Dál se přiznává, že nechápe, kdo jsou to „ty předlistopadové elity“. Věřím mu to. Možná to přispívá k jeho „velkému štěstí“. Hrozím se představy, že bych byl až tak šťastný, že bych nechápal ani jednoduché pojmy, věty a vztahy.
Následně konstatuje, že více než rozhovor se mnou ho zaujaly ankety. Tomu rozumím, když něco nechápu, těžko mě to zaujme. Bystře usoudil, že výsledky anket v Parlamentních listech charakterizují čtenáře Parlamentních listů. Vyjádření preferencí čtenářů překvapivě dešifruje: „samé strachy a podezírání“. Jako psychiatr bych mu napověděl, že opakem paranoidity je naivita. Nikoli z nedostatku zkušeností, ale naivita jako osobnostní rys, ta nepoučitelná, trvalá. Pokud mu přináší štěstí… Nezávidím mu, na rozdíl od básníka Erbena se snažím spíše „strašlivou poznati jistotu“ než „v bláhové naději sníti“. Vědět na čem jsme, není ovšem vždycky zrovna příjemné, ale bláhové snění v orientaci nepomáhá.
Pan Waigel dodává: „Navíc nehlasovalo pár nešťastníků, ale desítky tisíc lidí frustrovaných z vývoje po listopadu 1989“. Frustrace je pocit nenaplnění potřeb. Já osobně třicet let nijak nestrádám. Mám ovšem také potřebu zajímat se o to, jak žijí jiní a kam směřuje společnost a dělat něco pro lepší směřování. Ano, to směřování mi vadí. Proto, ač sytý a v teple, jsem frustrován. Michael Waigel je však už 30 let velmi šťastně rovnovážný. Asi neví, že to nevypovídá nic o oněch třiceti letech, ale hodně o něm samém. Kdyby to snad někoho zajímalo.
