Několik kapek dehtu

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
11.11.2019
Profesor Mojmír Grygar předkládá úvahu o pádu berlínské zdi a sjednocení Německa, o událostech předcházejících i následujících. Jeho text je příspěvkem k hodnocení řetězového pádu totalitních režimů ve východní Evropě, ke kterému došlo před třiceti lety.

1.

V bečce medu, kterou nám nabízejí domácí i západní média oslavující pád Berlínské zdi, postrádám několik kritických kapek, které by poněkud oslabily sladkost radostných oslav. Pokusím se tyto kapky dehtu vyjádřit co nejstručněji.

Výstavba zdi pronikající živým organismem velkého města je věc nežádoucí a hnusná. Nemuselo k tomu dojít, kdyby západní mocnosti ponechaly Berlín ve východní okupační zóně. Rozřezat město na několik svévolně zvolených částí je tou základní příčinou zla nazývaného Berlínská zeď. Slyším námitku: hlavní město se právem rozparcelovalo, protože na porážce Německa se podílely čtyři státy. Odpovídám: jen při dobývání Berlína zahynulo 80 000 sovětských vojáků, zatímco ztráty amerických vojáků během celé operace v Evropě činily 110 000. Celkové ztráty Rusů během války dosáhly 6,5 milionů (všech národností 8 milionů), šestnáctkrát většího počtu, než byly americké ztráty. (Uvážíme-li, že americká armáda ztratila na japonské frontě 296 000 vojáků, potom tvrzení některých amerických stratégů a historiků, že použití atomových pum zachránilo život několika statisícům, ne-li půl milionu útočníků budeme považovat za přehnané.) Ztráty obětí války v SSSR dosáhly 13,77% celkového počtu obyvatel, zatímco Spojené státy přišly na obou frontách o 0, 92% všech občanů.

Vím, že je těžké soudit jen podle počtu obětí, ale v tomto případě naprostá nerovnost volá po změně pohledu na poválečné uspořádání Německa i jiných evropských států. V době, kdy se jednalo o rozdělení Německa a Berlína, sovětští politici, ať už si o nich myslíme cokoliv, tahali za kratší konec – neměli atomovou pumu. Kdyby ji měli, leccos by dopadlo jinak.

U zdi zahynulo za několik desetiletí na 360 lidí. Toto číslo se nezmenší, když připomeneme, že u mnohonásobně delší a neméně absurdní „železné opony“ oddělující západní hranici Spojených států a Mexika během mnoha roků přišlo o život lidé. Stříleli a střílí po nich lidé z pohraniční stráže, speciální vojenské jednotky, místní farmáři a každý, kdo měl a má pocit, že brání posvátnou zemi před náporem barbarů. Nevím, zda jsou tam na mexické straně ještě stále upevněny stovky prken se jmény padlých a zda jejich počet někdo zaznamenává. V americké armádě platí zásada, že počet zabitých nepřátel se nepočítá. O těchto padlých nic nevíme. Oplakává je někdo? Kladou příbuzní nebo přátelé na místo, kde padli, květiny ?

Před deseti lety jsem napsal článek o tom, jak zdi symbolizují neschopnost států a národů řešit vzájemné rozepře. Dnes po pádu slavné Berlínské zdi se nové železné opony neobyčejně rozmohly: čtyřmetrová ohrada podivnou křivkou rozděluje Izrael od území Palestinců (doporučuji promítnout si otřesné dokumentární fotografie Josefa Koudelky); nesnadno zachytitelná elektronická zeď budovaná německými vojenskými experty na hranicích Saúdské Arábie; přehrada oddělující španělské území na severním pobřeží Afriky jako divoká aréna dobývaná zoufalými sebevrahy; zdi v Bulharsku, v Maďarsku a jinde…

Jistě budete souhlasit s tím, že něco jiného je hrstka šéfů, ozbrojenců, fízlů a jiných privilegovaných Východního Německa a něco jiného jsou milióny obyčejných lidí, kteří nenesu odpovědnost za politiku svých pohlavárů. Lidé na žhavé linii kapitalistického Západu a komunistického Východu si dobře uvědomovali hranice svých sil, a jestliže se v rámci ohraničených možností snažili co nejvíc zlepšit své životní podmínky, nezazlívejme jim to, nepodezírejme je ze zbabělosti a nedávajme jim za příklad disidenty, zejména jsou-li placeni z Sorosova fondu, ani po nich nechtějme, aby šli hlavou proti zdi.

V lednu 1990 jsem projížděl územím bývalého DDR a večer strávený v hospodě v rozhovoru s místními lidmi mi dodnes nejde z hlavy. Byli ke mne, přestože jsem byl cizinec, přívětiví a otevření; rozhovor se rychle zaměřil na aktuální politickou situaci. Nabízeli mi pěkně vypravenou publikaci věnovanou přírodě, kultuře a hospodářství svého kraje. Zřejmě se chtěli pochlubit tím, co mají pěkného. Byli rádi, že se Německo konečně zbavuje absurdního dědictví války a že se po letech budou moci stýkat se svými příbuznými a známými na západě. Ale z toho, co se bude dít v jejich mestečku a okolí, neočekávali jen samé dobré zprávy. Ukazovali mi zámek na zalesněné hoře, který byl dobře vidět z okna – i když podobný výjev mnohokrát zneužili malíři romantických kýčů, nemohl jsem mu upřít malebnost a působivost. – Zámek slouží, říkali mi, jako rekreační objekt pro naše děti a mládež. Očekávají, že se sem vrátí dědička šlechtického rodu, a pochybují, že by dovolila, aby zámek sloužil dosavadnímu účelu. Jeden ze sousedů se rozhovořil s obavou o tom, že se budou zavírat podniky a závody, hrozí jim, že nebudou s to soutěžit s bohatými západními firmami nebo že o jejich osudu rozhodnou cizí majitelé. Netušil, že sjednocení připraví jejich zemi o 80 % pracovních míst a že za sjednocení a osvobození zaplatí těžkou daň. Netušil, že sjednocení bude se dít pod taktovkou kapitálu, nikoliv demokracie. Když jsem později uvažoval o tomto setkání – v následujících měsících jsem byl účastníkem více podobných diskusí –, dospěl jsem k velmi nekorektnímu závěru, že zestátňovací a vyvlastňovací furore v DDR, i v jiných zemích, přece jen někde v základu odpovídalo dějinné spravedlnosti. Drastická léčba nápravy křivd v některých případech natropila nové bezpráví, narušila jeden za základních požadavků demokracie, která má vyrovnat starší příkré sociální nerovnosti zakonzervované nacisty. Vybavil se mi fakt, že soudy v BRD necelých šest let po válce vydaly Zákon o ukončení denacifikace (Entnazifizierunfgsschlußgesetz) a vzápětí další zákony, které měly napravit „chyby při provádění denacifikace“. Tak došlo spolu s vyhlášením dalekosáhlých amnestií k tomu, že Adenauerovo Německo rázem udělalo za minulostí tlustou čáru. Bylo to zapotřebí, protože vypukla studená válka a každého zkušeného muže na této frontě bylo třeba. Jinak by se přece šéfem Adenaerovy tajné policie nemohl stát generálmajor Reinhardt Gehlen, válečný zločinec, který získal ostruhy na východní frontě jako specialista při výsleších válečných zajatců. Také s můžeme ptát, jak se mohl stát právník Hans Globke, který se podílel na sestavení norimberských protižidovských zákonů, kancléřovým poradcem a spolupracovníkem. Adam Michnik Adenauera ocenil za to, jak šikovně dovedl napravovat nacistické pohlaváry. Nevšiml si však, že nešlo o převýchovu, v novém Německu jim nikdo, měli-li co nové moci nabídnout, jejich minulost nepřipomínal.

Napadlo mě, zda někdo někdy vydá zákon, který by napravil křivdy způsobené příliš horlivou privatizací, dekolektivizací, debolševizací. Adenauerův zákon o nápravě škod způsobených denacifikací by mohl posloužit jako vzor.

Günther Grass mnoho let před pádem berlínské zdi prohlásil, že existují dvě Německa, dva německé jazyky, dva životní styly. Tím jakoby předpověděl potíže, které budou jednou v budoucnosti doprovázet sjednocení Německa. Nedošlo k němu tak, jak bylo třeba – větší, bohatší stát, pyšnící se výsledky wirschaftswundrua zabezpečený přítomností amerických vojenských základen, pohltil slabšího, chudší, zaostalejší zemi nechráněnou žádnou velmocí. Místo toho, aby nový stát vznikl spojením, ne podrobením, DDR byla se vším všudy pozřena státem, který ve všech parametrech a směrech diktoval její systém a osud. Ano, západní Německo pumpovalo do východního miliardy marek, ale právě to snad u mnoha západních Němců vyvolalo nedůvěru a zášť k východním soukmenovcům, nakaženým socialistickým kolektivismem. Jakkoli se obyvatelé východní zóny snažili v daných podmínkách vytvořit snesitelné životní podmínky, jakkoli přitom jim mohl být prospěch politické a vojenské moci ukraden, přesto se stali objektem výčitek, ponižování, výsměchu. (Připomeňme Hřebejkův film Pelíšky s vadnými plastikovými lžičkami nebo provokativní srovnávání mercedesu s trabantem.)

Někdy v lednu nebo únoru 1990 mě požádal pan Riabokon, redaktor ruského vysílání Deutsche Welle, o příspěvek k diskusi o sjednoceni Německa. Nejdřív jsem to odmítl s tím, že nechci rušit unisono většiny komentátorů, ale když mě redaktor, partner jedné mé nadané holandské studentky, ujistil, že jde o diskusi a ne o schválení jednoho plánu, jednoho řešení, vyjádřil jsem svůj názor – skutečné sjednocení nemůže být výsledkem převálcování „chudého příbuzného“, který doplácí na to, že jeho protektor prohrál válku. Výsledek jednání by se měl vtělit do nové ústavy. Když jsem někdy koncem 90. let navštívil Berlín, byl jsem svědkem neuvěřitelně složité přestavby berlínského centra. Obdivoval jsem stavaře, kteří na čas odvedli Sprévu do zvýšeného plechového kanálu, aby mohli provádět zásahy uvnitř původní zástavby. Napadlo mě, že i nešťastné obyvatele DDR převedli do takového umělého koryta, aby se naučili ctít dobré západní mravy. Také se mi nemohla nevybavit fotografie mladičké východoevropské političky, která navštívila rybáře na Rujáně, aby je ujistila, že jejich družstvo nebude rozprášeno a že oni budou moct dál úspěšně chytat ryby. Jak to s družstvem dopadlo, nevím, ale z neopeřené adeptky politického řemesla se stala nejznámější a nejdéle sloužící kancléřka.

Poválečný poměr sil určoval fakt, že Truman měl v ruce atomovou zbraň, o které si myslel, že Americe do skonání světa zaručí nadvládu nad celým světem. Kdo dnes připomene, že souběžně s Churchillovou pověstnou řečí ve Fultonu o železné oponě napříč Evropou, Truman dal vojenským odborníkům připravit mohutný atomový útok proti SSSR? Nedošlo k tomu ze dvou důvodů – v roce 1946 nemohly laboratoře v Nevadské poušti dodat dostatečný počert pum (mělo jich být aspň 60, aby se dostalo na všechna velká města a vojenské základny); o tři roky později, kdy Sovětský svaz sestrojil vlastní atomovou pumu, Američané již jednostranný atomový útoku podniknout nemohli.

Když se Robert Oppenheimer dozvěděli, jakou spoušť nadělaly atomové pumy, byl zděšen z toho, že prezident byl s to tak snadno vydat rozkaz i proti vůli většiny generálů válečného štábu a mnoha významných osobností. Truman tvůrce atomové pumy nazval zbabělcem a zkurvysynem, a své rozhodnutí shodit atomovou bombu přirovnal k „lusknutí prsty“. Naštěstí pro celou Evropu americký prezident si již tuto radost nemohl dopřát. Koneckonců i ta potupná Berlínská zeď byla lepším řešením. Oslavujme její pád, ale nezapomínejme, co se dělo před, kolem a potom.

Sdílet