Rostislav Iščenko28.11. 2019 ukraina
Nikdy jsem neskrýval, že nepovažuji provádění Minských dohod za možné, ale vždy jsem tvrdil, že jsou nealternativní. Někteří v tom vidí rozpor. A co víc, již mnoho let probíhá tvrdá diskuse v sociálních sítích mezi “nealternativci” a “nerealizátory”. Z mého pohledu jsou obě tvrzení docela slučitelná a jejich argumenty se navzájem doplňují. Myslím, že v předvečer summitu normandského formátu (který má Ukrajina ještě šanci zmařit, ale který se, s největší pravděpodobností, přece jen bude konat) by nebylo špatné, kdyby se vyjasnila dvojakost Minských dohod a kdybychom se ještě jednou vrátili k jejich cílům a významu.
Právě, k cílům, protože, stejně jako každé dobré strategické rozhodnutí Minsk nemá jeden, ale několik cílů. Přičemž, bez ohledu na to, kterého z nich bude dosaženo, bude vítězem Rusko. A nemyslím si, že se to stalo náhodou, protože podobné “náhody” doprovázejí Putina po celou dobu jeho vlády.
Budoucí generálové se učí na vojenských akademiích, že při plánování útoku je třeba mít dva, tři, čtyři (čím více, tím lépe) pravděpodobné cíle. Pak nepřítel nebude vědět, které konkrétní stanoviště má chránit. Pokud jste schopni i změnit zvolený směr útoku (provést manévr na bojišti) poté, co jste zjistili, že nepřítel uhádl směr vašeho hlavního úderu, bitvu vyhrajete v každém případě. V politice tyto zákony platí také. Pouze proto, že na polích politických bitev nesviští kulky a neexplodují granáty, ale jen skřípou pera diplomatů, no a jsou zasazovány informační údery, tak není krása připravených politických operací (navíc, na rozdíl od rychlých vojáků často roztažených na roky, nebo i na celá desetiletí) tak zjevná a jejich význam obvykle uniká pozorovateli, který zaznamenává statický stav konfliktu v určitém okamžiku, namísto toho, aby jej posuzoval v dynamice.
Proto je realizace Minských dohod ruskou stranou najednou řešena několika různými rezorty v čele se zkušenými a talentovanými politiky, jejichž úsilí je koordinováno osobně prezidentem, aby bylo v každém okamžiku možné okamžitě změnit směr hlavního úderu. Stačí jednoduše dnes upřednostnit jeden rezort a zítra jiný, no a celá politická a diplomatická armáda Ruska se stočí na pochod správným směrem. Mimochodem, taková koordinace práce špiček státního aparátu je jedním z Putinových hlavních (ne-li nejdůležitějších) úspěchů, které mu umožňovaly odvádět Rusko od nejnebezpečnějších pastí dvacet let a v konečném důsledku ho postavit na pozici přední světové mocnosti. Manévry, prováděné špičkami ruské byrokracie v souladu se signály, přicházejícími od prezidenta, pokud jde o krásu a koordinaci provádění, jsou srovnatelné pouze s přesuny na bojišti za zvuku flétny a bubnu granátníků Fridricha Velikého, a síla závěrečného úderu připomíná slavné “útoky záloh”, které 30 let smetaly z bojišť jakoukoli armádu Evropy (s výjimkou, samozřejmě, ruské).
Ale zpět k Minským dohodám. Zaprvé, skutečnost, že jsou uzavřeny, je již samo o sobě mistrovským dílem (navíc dvakrát za sebou: v září 2014 a v únoru 2015). Právě Rusko pokaždé potřebovalo mír za každou cenu. Ukrajinská armáda byla poražena a rozbíhala se, kyjevská moc byla na pokraji kolapsu a neexistovala pro ni žádná alternativa (nemohl jí přece být hypotetický návrat Janukoviče). Pokud by dohody nebyly uzavřeny, Rusko by muselo převzít odpovědnost za Ukrajinu k obrovské radosti Američanů. Sankce by byly uvaleny dokonce ve větším měřítku, obrovské zdroje by byly doslova pohřbeny v bažině ukrajinské anarchie a korupce (najít jiné řídící pracovníky kromě místních nebylo kde, a kam až místní mohou přivést slušné lidi, to ukazuje “ukrajinagate” v USA – teprve začala, ale desítky skvělých kariér jsou již zmařeny), nebyly by síly ani prostředky na Sýrii, ani na aktivní politiku na Dálném východě, ani, tím spíš, na Arktidu, Afriku a Latinskou Ameriku, finanční a ekonomická situace Ruska by byla mnohem horší než v současnosti, a politická stabilita by byla podkopána. Nejpravděpodobněji by nebyl ani Severní proud 2. A rozhodně by nebyl Turecký proud. Přičemž by kvůli tomu všemu Rusko ani nemuselo posílat na Ukrajinu armádu. S pádem kyjevského režimu (byť i když v důsledku občanské války) by v každém případě bylo nutné převzít kontrolu nad územím a obyvatelstvem, a to se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Moskva tedy potřebovala mír přinejmenším stejně jako Kyjev a mnohem víc než Berlín a Paříž. Putinovi se zároveň podařilo přimět své vyjednávací partnery, aby prosili Rusko o mír a fakticky jim nadiktoval mírové podmínky.
Zadruhé, v Kyjevě si téměř okamžitě uvědomili, co podepsali a tak se vyděsili z možných důsledků plnění Minska, že otevřeně deklarovali svou neochotu realizovat opatření stanovená dohodou a právě od té doby ukrajinská propaganda začala stále naléhavěji přesvědčovat obyvatelstvo, že je lepší se zříci DLR/LLR vůbec (aby nepřekážely “budování evropské Ukrajiny”). Ukrajinští politici navíc, když hovořili o zřeknutí se odbojných regionů, nepoužívali pojem “Jednotlivé okresy Doněcké a Luganské oblasti” a rozhodně ne DLR/LLR. Mluvili o Donbasu, což nám umožňuje s jistotou předpokládat, že Kyjev nevylučoval a nevylučuje možnost úplného zřeknutí se Donbasu (v rámci hranic dvou oblastí). A už by se zřekli, ale kyjevské orgány takovou odpovědnost nechtějí vzít na sebe a Rusko zaboha “neokupuje” potřebná území.
Zároveň by, kdyby byl Minsk přece jen Kyjevem splněn, byla Ukrajina přeměněna na chatrnou konfederaci, v níž by neformální (legitimizovaná jako “lidová milice”) armáda Donbasu byla nejbojeschopnější a nejorganizovanější strukturou, což by od základu změnilo rovnováhu sil v zemi a vedlo by to k vytlačení haličských prozápadních politiků do marginálního spektra a možná dokonce i do emigrace, a také k další konfederalizaci Ukrajiny, k jejímu faktickému rozpadu na regiony, nacházející se pod formálním vedením Kyjeva, ale ve skutečnosti orientovaných na sousední hlavní města. Proto je také Kyjev v opozici vůči Minskému procesu, bez ohledu na to, kdo je v čele Ukrajiny.
Zatřetí, předpokládané odmítnutí Ukrajiny plnit Minské dohody umožňovalo Rusku dříve nebo později vykročit k přímé spolupráci s Francií a Německem, které také nemohly do nekonečna “dělat ze sebe šaška” na podporu marného kyjevského režimu a v rozporu se svými vlastními zájmy. Ukrajina by byla vytláčena z aktivní mezinárodní politiky (což se v současné době děje), a zůstávala by problémem pro EU i Rusko (což by přispělo k rusko-francouzsko-německému sblížení). Bylo nepravděpodobné, že by někdo tehdy předpokládal, že se Ukrajina stane i pro USA problémem , ale dnes tomu tak je a již nikdy se ani republikáni, ani demokraté (ať už vyhraje v tradiční vnitropolitické konfrontaci kdokoli) k ní nebudou chovat jako dříve.
Začtvrté, Ukrajina, která nealternativně směřuje k rozpadu, se stává zónou společné odpovědnosti Ruska a EU. Zároveň je Rusko, na rozdíl od Evropy, schopno nastolit vojensko-politickou kontrolu nad většinou Ukrajiny, a to převážně rukami alternativní elity DLR/LLR, připravené v posledních letech. EU by však musela převzít finanční účast na renovaci Ukrajiny, přičemž její podíl by očividně byl větší než podíl Ruska. Zhruba řečeno, Rusko bude obnovovat Ukrajinu ne toliko na vlastní náklady, ale spíše za peníze EU. A není také pravda, že se za to bude muset platit nějakým ukrajinským územím (i když Putinova fráze, utrousená již v roce 2015, o “polském městě Lvově” ukazuje, že zde mohou být varianty).
Minské dohody tak při jakémkoli zvratu událostí umožňovaly Rusku, aby při zachování volných rukou a bez vynaložení zbytečných prostředků vytěsnil Západ z Ukrajiny. Proto jsou nealternativní. Další stejně dobrý dokument je obtížné podepsat, prakticky nemožné. Cožpak Zelenský v Paříži (kde se chystá dezavuovat Minské dohody) podepíše něco ještě více ohromujícího. Nebylo však možné je realizovat, protože ani Kyjev ani DLR/LLR nechtěly nakonec žít v jednom státě (ani formálně). Ostatně, jejich zásadní nerealizovatelnost se předpokládala. V důsledku podpisu Minských dohod získávalo Rusko v každém případě své (bez ohledu na to, zda by byly plněny nebo ne). Byla to otázka času, ne principu. Navíc si Moskva ve většině případů mohla sama volit i vhodný čas.
Pařížský summit zde již nic nezmění. Partneři si již dlouho uvědomovali, že je Rusko diplomaticky přehrálo, dokonce i Kyjev to pochopil ještě za Porošenka. Nezbývá jim nic jiného, než se s tím smířit.
