Martin Koller
4. 11. 2019
V diskuzi po mém článku na Parlamentních listech o Mašínech se ozvali kritici rozhořčení tím, že nechápu touhu Mašínů po svobodě a jejich právo na emigraci. Kupodivu to chápu. Naše rodina dostala nabídku k odchodu do USA již v roce 1947, nicméně otec postižený následky německého věznění by to nezvládl. Situace se opakovala v roce 1968 a neodjeli jsme ze stejného důvodu, tentokrát za strýcem, který po roce 1948 uprchl z nucených prací (dostal 20 let ve vykonstruovaném procesu) do tehdejšího západního Německa.
Nicméně republiku od února 1948 do listopadu 1989 opustilo zhruba 200 000 lidí. Odcházeli opravdu různě, počínaje cestou po drátech vysokého napětí, až po únos celého vlaku, o nevracejících se turistech, sportovcích a novinářích nemluvě. Nicméně jen vyjímečně odcházeli za cenu vražd, jako Mašínové a spol. V tehdejším Německu, které ještě nebylo postiženo euromarxismem*) a nezákonností, ne-li doslova státně-ideologickou podporou ignorování zákonů, dostávali ozbrojení únosci a vrazi obvykle nikoli pochvalu, ale nepodmíněné tresty odnětí svobody. Ostatně i Mašínové byli německými soudy stíháni v nepřítomnosti ještě řadu let po listopadu 1989, o čemž se u nás taktně mlčí. Před kriminálem je zachránily pouze americké zvláštní služby a v americké armádě to následně dotáhli na seržanty. Nicméně, u nás se jim dostalo po listopadu 1989 státního vyznamenání. A zde má naše republika velký dluh.
Dne osmého června 1972 bylo uneseno letadlo L-410 Turbolet na lince z Mariánských lázní do Prahy. Únos organizoval a s několika známými provedl Lubomír Adamica. Je zajímavé, že narkoman Adamica již dříve úspěšně emigroval roku 1968 do USA. Tam parazitoval ve feťácké komunitě, která byla, jak známo pod kontrolou FBI a CIA, včetně drogových experimentů. Kupodivu se nakonec dobrovolně vrátil z ráje svobody a drog do komunistického pekla. Zdaleka nebyl sám. Dodnes nebylo zveřejněno, kolik emigrantů se vrátilo, přestože jim hrozilo vězení, byť obvykle kratší. Konec konců, ze studijního výletu v USA se vrátil i soudruh Václav Havel.
Při hodnocení celého případu vyvstává otázka, zda se Adamica nevrátil za železnou oponu s úkolem, případně, zda již do USA neodešel s úkolem. Fakt, že emigrace v letech 1968 a 1969 posloužila k masivnímu výsadku rozvědky států Varšavské smlouvy na západ, se příliš mediálně nefrekventuje. Stejně se nemedializuje fakt, že někteří navrátilci se vrátili jako agenti CIA, případně Gehlenovy německé rozvědky. Někteří zaujali po listopadu 1989 významné politické funkce, jiní se uplatnili jako propagandisté euromarxismu Sorose a Allbrightové, případně sudeťáka Posselta také v komediantské a mediální branži.
Faktem je, že Adamica zavraždil za letu výstřelem z pistole pilota Jána Mičicu, a to naprosto nelogicky. Posádky měly nařízeno poslechnout únosce. Druhý pilot Dominik Chrobák přistál s poškozeným letounem, kde přestala fungovat část elektroniky zaplavené krví pilota, na sportovním letišti v Německu. Tím zachránil životy cestujícím, včetně teroristů. Neméně zajímavé je, že vrah na rozdíl od Mašínů skončil v německé cele, kde se nakonec oběsil. Zcela nelogicky. Vždyť se vrátil do demokracie svých snů. Vyvstává otázka, zda se někdo nezbavil otrlého kriminálníka závislého na drogách, který by mohl zbytečně mluvit. Stačí si připomenout, že v demokratických vězeních západní Evropy, našeho vzoru, se podivně umírá, stejně jako v padesátých letech u nás. Jen se to moc hlasitě neomílá, jako u nás. Stačí si připomenout podivné sebevraždy teroristů z Rudých brigád v Německu, stejně jako podivnou smrt jugoslávského prezidenta v Haagu.
A právě v případu Adamicy vidím zásadní opominutí našich současných euromarxistů a opozičníků, kteří kydají hnůj na maršála Koněva a další osvoboditele převážné části naší vlasti a vyznamenávají Mašíny. Musím se logicky zeptat, kdy dostane státní vyznamenání vrah Adamica? Je pravda, že pilota nepodřízl, pouze zastřelil, ale byl to rovněž bojovník za svobodu, nakonec stíhaný německým soudem. Nebo je zastřelení ve srovnání s podříznutím příliš málo hrdinské. Pravda, Adamica rovněž nepřepadal peněžní transporty a zda kradl, nebylo publikováno. Každopádně není takový špičkový hrdina a bojovník za svobodu jako Mašínové a spol. Nicméně by mohl dostat aspoň nějaký malý metál, aby Mašínové nezůstali sami. Případně by mohli vůdcové milionu chvilek pro německou euromarxistickou koloniální demokracii iniciovat sbírku na postavení pomníku s postavami Mašína s nožem a Adamicy s pistolí, a to v nadživotní velikosti, jako vzorů hlasatelů euromarxistické formy lidských práv (první z nich je právo na život), demokracie, pravdy a lásky. Pomník umístit nejlépe na místě pomníku maršála Koněva. Developer třesoucí se na pozemek kolem pomníku na stavbu garáží, jeho garážový Kolář i atomový Hřib by to jistě a s radostí pochopili. Případně by se pomník mohl vztyčit na střeše nových garáží, aby měli radost všichni.
Závěrem bych připomenul ještě jednu nepříliš mediálně frekventovanou informaci. Druhému pilotovi Dominiku Chrobákovi byl za statečnost a záchranu cestujících navýšen starobní důchod o necelé tři stovky korun. Slovenská odnož pražské havlérky mu po listopadu 1989 toto navýšení odebrala se zdůvodněním, že sloužil zločinnému režimu. Obávám se, že Čaputová to nevyřeší (Chrobák zemřel v Považské Bystrici), dokonce ani in memoriam. Má přece na starosti důležitější věci, jako inspirativní konzultace s Grétou, která je mentálně i fyzicky na úrovni 12 let, řešením vhodného účesu, šminek, případně vhodného oblečení pro podlézání euromarxistům a kritiku vlastenců. Hrdinům, osvoboditelům a zachráncům lidských životů, co jim patří, od euromarxistických vlasteneckých politiků reprezentujících vděčný národ a cizácké zájmy.
*) pojem euromarxizmus je stejně zavádějící jako pojem neomarxizmus. S Marxem a jeho vědou oba pojmy nemají nic společného a spíš jsou “bubáky” , které mají strašit lidi a odvracet od levicových politických programů a řešení. (pozn.red.NR – vd). V obou případech jde spíš o sociální inženýring prováděný ve prospěch nadnárodních korporací, jejich potřeb a cílů.
